Koupil jsem si čtečku, měl jsem z ní radost, po několika hodinovém provozu čtečka klekla, reklamoval jsem čtečku, měl jsem menší radost, vyzvedl jsem čtečku mám z ní radost.
Koupil jsem si čtečku, měl jsem z ní radost, po několika hodinovém provozu čtečka klekla, reklamoval jsem čtečku, měl jsem menší radost, vyzvedl jsem čtečku mám z ní radost. Stáhl jsem si do ní několik knih, které mě zajímaly, čtu si v nich a život je krásný. Dal jsem ještě jednou šanci té samé značce, protože jsem chtěl věřit, že to byla skutečně jen softwarová chyba, která se může stát. Uvidíme, jestli mé rozhodnutí dát ještě jednu šanci té samé firmě bylo správné. A vlastně následující text bude také o tom jestli dát ještě jednu šanci, té samé značce, i když se nejedná o čtečku, ale partnery a nejedná se o chybu v softwaru, ale v chování a špatném odhadu situace.
Tedy pobavilo v týdnu, který jsem měl hodně nabitý, setkání s jednou klientkou, která se u mne objednala na doporučení své kamarádky, aby mi vypověděla svůj příběh „paralelního manželství.” Klasika, napřed popsala svého skvělého muže, aby potom přešla k popisu svého ještě „skvělejšího milence.” Od skvělého muže po dost dlouhé době, kdy udržovala mimomanželský poměr, odešla po mnohaletém manželství k milenci i s dítětem, aby se od něj po několika měsících odstěhovala. Pobavilo mne ono setkání z toho důvodu, že se jednalo o podobný případ, který jsem popsal ve své knize „Paralelní manželství.” kde jsem varoval před následky chování popisované mou klientkou.
Vlastně z jejího vyprávění vyplynulo, že ani jeden muž se k ní nechoval zle, ani jeden muž ji netýral, neponižoval, pouze si našla dva stejné typy, jak už to tak v životě chodí. Pouze ten druhý se najednou ukázal ještě větší introvert než její manžel. Kterému jeho uzavřenost měla za zlé a velkou vadu, aby zjistila, že jsou ještě mlčenlivější muži a jeho kdysi vyšší zájem o společnou řeč projevovaný díky mnohem menší frekvenci setkání, opadl a sex vše nespraví. On sám se ukázal jako muž, co má svůj svět a ji do něj pouští ještě méně než její muž. Podle jejího vyjádření.
Ano jsou muži, kteří mají svůj svět, svět, do kterého ne každou, nebo vůbec kterou ženu pustí. Chovají se ti muži k těm ženám vlídně, nejsou impotenti, nejsou lakomci, aby nakonec zjistily, že některé ženy jen málokdy ocení ochotu oněch introvertních mužů být těm ženám prospěšní, milovat je snášet jejich rozmary. Musí dávat mnohem více, jenže kdo dokáže změnit svoji osobnost. Nikdo. Změnit se dá pouze chování, mírně ho upravit, ale přesto nelze z mlčenlivého muže udělat hovorného muže.
Její vyprávění jsem poslouchal s mírným pobavením, protože někteří lidé opravdu musí zažít něco skutečně nemilého, korektivního, aby si uvědomili, jak hazardují s něčím, co považují za samozřejmé, aby nakonec zjistili, že ne všechno, co dostávají, tak samozřejmé je. Docela se divila, že její manžel, se kterým se ještě nestačila rozvést, má sice velký zájem o dítě, leč už poměrně odměřený vztah k ní.
Odměřený, leč korektní vztah jejího muže byl v podstatě předmětem kontraktu, který jsme spolu uzavřeli. Na tohle se většinou ptám hned. O čem že bude ten kontrakt a čeho se tedy bude týkat. Moc se ji nelíbilo, že jsem vyslovil názor, že pokud ona prožívá podle svých slov ony přitažlivé síly a ona je tím distributorem viny. Volně podle Klimeše.
(Distributor viny je ten partner, který obviňuje toho druhého z nedostatku lásky, z nedostatku ochoty něco pro distributora viny udělat, a to i v případě, že ten nositel viny se může samou ochotou strhat, leč z hlediska distributora, vše je málo. Jak se ukazovalo v tomhle zmíněném případě.)
Je tedy na ni aby učinila první krok a zcela jasně řekla svému korektnímu, leč odtažitě se chovajícímu muži, co od něj chce. V jejím případě šlo o její přání, aby se k němu mohla vrátit a žít s ním a vychovávat spolu své dítě.
Chápal jsem, že by mnohem raději nastolila situaci tak, aby její muž projevil přání jejího návratu, už to podle svých slov zkoušela, leč její muž velmi dobře odolal jejím manipulacím, kdy měl pochopit, že bez ní nemůže být a její ochotu se s ním setkat, (přestože to byla ona, kdo zjistila, že její manžel se vyrovnal s tou pro něj velmi obtížnou situací, nezhroutil se, i když muži obecně hůře snášejí rozchody,) on nepochopil svojí roli, nebyl tak zdrcený, jak si představovala, že bude.
Což pro mnohé opouštějící partnery bývá občas značným překvapením, že se navzdory jejich předpokladů, opuštění partneři nezhroutí, a nepropadnou se do naprosté deprese z jejich nepřítomnosti. Mnohé to dokonce i uráží, aniž by si uvědomovali, že jejich očekávání zhroucení toho druhého, vyjadřuje jejich vlastní frustraci z rozchodu, ke kterému se oni sami odhodlali. Jako v tomhle případě má klientka. Vysvětlil jsem ji věci, které nechtěla přijmout na základě četby mé knihy „Paralelní manželství” ovšem nakonec připustila, že i ona cítila tu ztrátu, kterou si ze začátku vůbec nechtěla připustit.
Chování, které má klientka popisovala přesně totiž ukazuje na ono popírání ztráty, hru na vítězství, kdy ten opuštěný je podle jejich mínění ten prohrávající, aby nakonec ti opouštějící zjistili, že ona hra je velmi tvrdá manipulace, která se nakonec může obrátit proti nim samým. Přesně v tom okamžiku, kdy se opuštěný se svojí situací smíří, u opouštějícího začnou zcela naplno fungovat přitažlivé síly a role se vymění. Ten kdo opustil se chce vrátit a v tu chvíli je v pozici toho slabšího on a nese tu pozici velmi těžko.
Což se v tomhle případě stalo. Pochopitelně, pokud se někdo smíří se situací, pak hrozí další věc, že také se rozhodne, že ten co ho opustil už není nutně pro něj ten jediný na světě, což ještě před časem oběma připadalo skoro nemožné, a jak jsem upozornil svou klientku, její váhání, její pokusy o manipulaci ji mohou přinést i to, že její muž zcela klidně potká nějakou ženu, která mu bude vonět a ona sama se stane nedůležitou, nebo už jen důležitou ve smyslu, že je matka jeho dítěte a jinak nic víc. S tím jsme se rozešli. Slíbila, že zavolá a řekne mi jak vše dopadlo. Sám jsem zvědavý zda odolá tomu pokušení o výhru, které je velkým ničitelem vztahů.
Znám pár takových jedinců, co si neodpustili polehnutí tomu pokušení, vyhrát, dokázat tomu koho opustili dát najevo, že oni jsou na řadě, aby nakonec zjistili, že ti jim klidně nechali jejich hru a šli tam, kde cítili nikoliv hru, ale lásku. Jestli ona žena odolá pokušení a řekne: „Chci se vrátit, stojím o tebe, protože jsem zjistila, že jsi nejlepším tátou pro dítě a nejlepším mužským pro mne.” Riskne odmítnutí, které většinou bývá nepravděpodobné, u jedinců typu jejího muže, ujistí ho, že o něj stojí, pak s velkou pravděpodobností dostane , co chtěla.
Musí ovšem dát najevo onomu muži jeho cenu pro ni. Pak se ji zřejmě dostane podobného ocenění. I když třeba ne hned, protože ne každý hned s jásotem takovouhle nabídku přijme. Nebo bude dál distributorkou viny a pak bude mít svůj pocit vítězství a nebude mít, co opravdu chtěla. Lidé, kteří se chtějí vrátit, totiž musí počítat, také s jistým váháním druhé strany. Přeci jen, ono nedůvěra bývá v takových případech dost oprávněná. V tomhle bych nedůvěru u jejího muže chápal. Ovšem; trpělivost a čas zhojí mnohé, někdy vše.