Po dopsání posledního blogu se zvedla diskuse, na ábíčku, mimo jiné i o tom, zda a jestli mají možnost být všichni šťastní, bohatí, úspěšní. Nějak si nevšimli diskutující jedné věci.
Po dopsání posledního blogu se zvedla diskuse, na ábíčku, mimo jiné i o tom, zda a jestli mají možnost být všichni šťastní, bohatí, úspěšní. Nějak si nevšimli diskutující jedné věci. Netvrdím, že všichni mají možnost dosáhnout stejných výsledku, pouze jen tvrdím, že všichni mají možnost si polepšit. Což je zásadní rozdíl, který ten čtoucí, buď přehlédli, nebo ho jednoduše nepochopili. Mít možnost na zlepšení, ještě neznamená, že se někdo pokusí tu možnost využít. Učím roky lidi relaxaci. Jsou lidé, kteří po prvním zlepšení psychické i fyzického stavu pochopí o co vlastně jde a už tuhle možnost, jak si polepšit využívají. Získají tím mnohé, co většina lidí nikdy nedostane.
Stejně jako jsou lidé, kteří vytrvale používají na svých počítačích wokna, nejlépe XP, ačkoliv by si mohli pořídit starší kvalitní linuxové distro, které by jim na některých starších počítačích odlehčené a bezproblémový chodilo. Jen se ho naučit. Rozhodně je v možnostech většiny lidí. Geof Colvin a Malcom Gladwell, jeden ve svých knihách, „Talent nerozhoduje” a „Mimo řadu„ zcela přesvědčivě ukazují, že mnoho takzvaných talentů od Boha, vlastně žádnými zvláštními talenty ani nebyli, pouze měli třeba rodiče, kteří je vedli dost dlouho a dost dobře, nebo ti lidé měli touhu po vzdělání, po úspěchu, po vyniknutí.
Kdysi dávno, když jsem čítával beletrii, což už moc v posledních letech nedělám, mimo jiné jsem také četl krásné popisy vagabundského života od Johna Steinbecka. „Pláň Tortilla, Na plechárně, Krásný čtvrtek.” Co by mladý, svobodomyslný, roztoulaný jsem tyhle knížky tak trochu oslavující onu svobodomyslnost, těch bezdomovců, kteří žili v Kalifornii dvacátých let minulého století, velmi miloval, obdivoval, několikrát po sobě četl. Nebyl to už ten Steinbeck, co popisoval v Hroznech hněvu, velkou hospodářskou krizi. Ale i při tom obdivu jsem chápal jedno. Nešlo o lidi, kteří nemohli něco změnit, oni jen si vybrali, že nechtěli. A vůbec nepochybuji, že i přes veškerou konjunkturu, kterou dvacátá léta Amerika zažívala, se našli lidé, kteří neviděli jejich ochotu tak žít, ale jejich vykořeněnost a sociální nespravedlnost.
Tedy otázka nezní, mohou být všichni šťastní, ale zda se všichni mohou naučit používat Linux, FreeBSD, Solaris. Potřebují k tomu skutečně nějaké zvláštní znalosti. Nebo nadání? Podle všech výzkumů v žádném případě. Potřebují jen ochotu pracovat, věnovat svým snům více času, vytrvalost. Pak si díky třeba Linuxu mohou zlepšit svůj život. Nebo angličtině. Krize, ať už osobní, nebo třeba finanční nám klade otázky. Ptá se, zda a jak jsme ochotni odpovědět na výzvy a požadavky, které na nás ta krize klade. Vzdáme to, nebo budeme hledat řešení? Někdy dlouho, bolestně, leč přesto budeme hledat. Nebo všechno zabalíme a budeme naříkat? Na globální kapitalismus, na zloděje, co nás okrádají, korupčníky. A tak dále a tak dále.
Ano, poměry dospěly do situace, kdy už se musí něco dělat. Ony vždy dospějí v každé době v každé generaci do bodu, kdy se musí něco dělat. Pak přijde okamžik pravdy. Buď revoluce, chaos s tím spojený, nebo evoluční řešení, ke kterému dospějeme, i díky nahromaděným chybám. Exekutor na něčí popud obstavil po několikáté majetek Prahy, domnívám se, že je to podobná chyba, jakou udělali komunisté v roce 1989, když po několikáté vyprovokovali národ. Z mocných se stali bezmocní. Rozhodně z těch , co vládli, byli v UV, ve vládě atd. Jestli si někdo myslí, že chtěli předat moc, tak se mýlí. Moc je něco, čeho se lidé vzdávají jen pod obrovským tlakem , Možná jednotlivci jako byl de Gaulle, ale rozhodně ne celé vlády a stranické výbory. Ti komunisté, kteří potom využili poměry, získali pozice, ti jen prokázali své nabyté znalosti a zkušenosti.
Může se nám to nelíbit, ale nechali jsme je, tedy máme jen, co jsme dopustili. Nechali jsme se tehdy přesvědčit, rozhodně mnozí z nás se nechali přesvědčit, že nejsme jako oni, tedy neseme svůj díl odpovědnosti. Tedy teď s se alespoň trochu dostávají do potíží exekutoři. Už překročili hranice, za kterou se jejich chování stává neúnosným. Pokud je zákon omezí v jejich zlodějských praktikách, tedy některých, pak si o ono řešení svým chováním řekli. Situace dospěla do krize. Krize nabízí některá řešení jak omezit praktiky exekutorů, kteří měli téměř neomezenou moc na základně zákona, připravit o libovolný majetek kohokoliv. Třeba hlavní město Praha.
Šťastnými všichni být nemohou, super bohatí také ne, ale všichni mají v době, která přese všechny vady poskytuje velkou míru svobody, zároveň možnosti. Tu svobodu potřebujeme. Svobodu, co si ji musíme hájit protože bez ní si s námi skutečně mohou dělat co chtějí. Pokud si ji uhájíme, zůstaneme svobodní a budeme mít možnosti si zlepšit svůj život. Jak je vidět na příkladu z chování amerických zákonodárců, kde i oni couvli před protesty občanů, spolků a společnosti, když chtěli omezit svobodu internetu. Zrovna tak můžeme omezit roztahovačnost všech těch různých zájmových organizací, co zastupují autory atd. Jen se musí dost dlouho a dost účinně protestovat. I ony jednou udělají chybu a překročí všechny hranice, třeba těch mocných a ti je klepnou přes prsty. Důvodů a podpory veřejnosti k tomu bude dost.
jeden takový příklad řešení extrémní krizové situace, kdy stačilo jen si polepšit. Situaci, kterou jsem zažil na Novém Zélandu. Vracel jsem se už na letiště do Aucklandu. Vracel jsem se stopem z Jižního Ostrova. Strašlivě začalo lejt a nevypadalo, že hned tak přestane. Nic nejezdilo, byl jsem kousek od jedné farmy. Mohl jsem stát a čekat, kdo mi zastaví, ale při tamním provozu to vypadalo na dlouho, navíc bylo k večeru. Stan už protékal, vlastně odešel a byl celkem na vyhození. Mohl jsem čekat, mohl jsem se litovat, mohl jsem pokoutně někam zalézt a riskovat potíže. Udělal jsem jedno, zaklepal jsem na farmě, požádal abych mohl přespat pod přístřeškem, který měli za domem. Koukali na mě jako na zjevení a ptali se odkud jsem. Řekl jsem jim pravdu. Jsem chlap z Evropy, co prošel Nový Zéland ze severu na jih pěšky. Vracím se, protože už nemám tolik času abych šel pěšky do Aucklandu a do odletu letadla mám ještě dva dny. Takže jsem si udělal odbočku abych se podíval na místa, kde jsem nebyl.
Farmář mě vyslechl, řekl:„No tak si tam ten stan klidně postav, pak se zamyslel a ptal se. Máš hlad? Jasně že jsem měl hlad. Člověk, co se stydí na cestách a tvrdí že nemá hlad si škodí. Zůstane hlady. Stejně jako ti, co sami sebe přesvědčují, že na tohle a na tohle nemají hlavu, buňky, nadání. Dopadlo to tak. Lilo do rána, spal jsem v pokoji po farmářově otci, žili tam jen on a syn. Ráno lili stále. Tak mi řekl. „Jedu pryč, až se vyspíš, a přestane pršet, zabouchni dveře a hotovo.” Takže tím, že jsem se nestyděl, požádal jsem o pomoc, dostal jsem najíst, vyspal se v suchu, ráno se oblékl do suchého, zabouchl jsem dveře, vyrazil na stop a odpoledne jsem se koupal v moři na nejvýchodnějším cípu světa, East Cape. Sluce svítilo a bylo mi blaze. Jen jsem si trochu polepšil.