Bylo včera odpoledne hezky a tak jsem vyrazil na chvíli ven.
Bylo včera odpoledne hezky a tak jsem vyrazil na chvíli ven. Procházkou do města, abych trochu povzbudil lymfu, jak jsem se dozvěděl onehdy poslouchaje své kolegyně+, když se bavily o různých prostředcích jak zhubnout, ale i třeba zabránit rakovině. Nakonec jedna z nich se uzdravila z rakoviny, tedy sleduje vše co by ji mohlo pomoc zabránit recidivě. Takže jsem se od ní dozvěděl prognózu, že prý budu žít dlouho, když hodně chodím. No vida, taková prognóza jednoho potěší. Ale kdo ví kolik je mu skutečně vyměřeno let.
Dorazil jsem do Celetné, kde sídli knihkupectví university Karlovy, myslel jsem jak tam dlouho nebudu, ale během krátké procházky kolem pultu jsem objevil tři knihy, o kterých jsem věděl, že je musím mít. Abych měl co zkoumat a o čem popřemýšlet. Ukazuje se ona stará pravda, že pokud se o něco člověk začne skutečně zajímat, pak se mu informace samy staví do cesty, potřebná literatura se objevuje právě včas. Našel jsem od Gregoryho Batestona „Mysl a příroda, nezbytná jednota.” K tomu ještě Franklovo „Bůh a člověk hledající smysl.” Logoterapii mám rád a Frankla moc rád čtu, tohle jsou rozhovory, které s ním dělal Pinchas Lapide a jako třetí, manuál od Rudlofa Strosse „Umění změny.”
Ta třetí mě zaujala, protože dost používám něco ve smyslu techniky kaisen a zajímalo mě jak se na to dívá někdo jiný z oboru. Knihy jsem sbalil, vyrazil na Anděl, dal si v Pandě Kung Pao. Taková hezká sobotní procházka s příjemným nakupováním. Tohle svědčí mé duševní i tělesné schránce. Jestli budu dlouho živ díky takovým aktivitám není jisté, ale jisté je, že se vždy, když něco takového podniknu, a k tomu ještě koukám po slečnách, pak vím, že se cítím dobře. Dorazil jsem domu, vybalil knížky, natáhl se na postel a jal se pročítat příslušnou literaturu. Zdravě jsem usnul, co ovšem nevadilo, mám mírný spánkový deficit a tím jsem ho dohnal.
Než jsem usnul, vzpomínal jsem na jednu klientku, která jakoby vypadla z blogů, které jsem uveřejnil pod názvem „Bojí se změnit značku.” Úspěšná žena, procestovala celý svět, má děti, které žijí v Americe, dobře se jim vede, ona sama vydělává dost a dost, stará se o své rodiče, přesto přišla s tím, že je strašně sama, že je pro ni problém seznámit se s odpovídajícím mužem. Styděla se, že musí o takových věcech mluvit se zcela cizím člověkem, plakala.
Trošku jsem s ní probral smysl situace, trošku o její prospěšnosti, pochopila a zjistila, že vlastně je prospěšná pro své děti, protože si uvědomila, že ač žijí daleko, tak se na ni v závažných případech obracejí, ať už s požadavkem rady, či názoru. Rodiče jí potřebují, takže v žádném případě není vůbec zbytečná. Chlapy jsme si nechali na příště. Prý se ozve. Ale bylo to přesně v těch intencích o kterých jsem psal. Rozvedená a sama, s vnitřní agresí vůči sobě samé, že už není schopna snášet tolik jako kdysi, už není tou obletovanou, musela být krásnou ženou, to bylo pořád vidět a ta lítost ztráty moci nad muži, ta byla evidentně znát a vidět.
Tohle je skutečně pro mnohé ženy problém a zopakuji, některé, co se bezhlavě rozvádějí, vůbec nepočítají se stárnutím, které spravedlivě přichází a žádná hra na mladost v tomto směru nefunguje. Každý chlap si stejně nakonec uvědomí, že ta pracně namalovaná fasáda mládí je jenom fasádou, nikoliv celkem, který voní svěžestí. Ano, můžeme vypadat dobře, můžeme se cítit dobře, můžeme mít svoje zájmy a pocit, že stojí za to žít, zatím to tak osobně mám, ale nikomu, opakuji nikomu nenakecáme, že jsme mladí.
Nejsme a rozhodně nikomu nenabízíme nějakou dlouhotrvající budoucnost. Tohle si většinou ty mladé ženy uvědomí, pokud si začnou vztah se starším, nebo starým mužem. Někdy tam může být láska, obdiv, případně i prospěch. Konečně, co je na prospěchu zlého, když se všichni snažíme o svůj prospěch? Protože jedině tak jsme schopni přežít a cítit se dobře v tom zcela nejistém světě, kde je jisté jen to, co už bylo. Nikoliv, co bude.
Ale v každém případě, musí být jasno, že vše co je dobré je dobré dnes a zítra už tohle nemusí platit. Tedy ono to platilo i v dobách mého mládí, co si tak vzpomínám. V jednom okamžiku mě objímala, byla plná lásky a za několik dní bylo vše jinak. Dnes na ně zbyly jen hezké vzpomínky, žádná hořkost a vědomí, že život je konečný a mám jen to, co držím teď a tady. Nic jiného. A že není zas až tolik nutné přemýšlet jestli knížky, co mám budou pro někoho dobré. Jsou dobré pro mne, mohu jít, vytáhnout kteroukoliv z nich z knihovny, chvíli číst a najednou v té několikrát čtené knížce najít moudro, které jsem neviděl. Své knihy, tedy mimo vyložených paskvilů na literaturu mám přečtené několikrát.
Přečtené knížky mají tu výhodu, že člověk ví, co v nich je, nepřečtené zase obsahují naděj, že objevím kouzlo. Jaké? Nevím jaké, ale ta naděje je úžasná. Stejné jako když se vydám do světa, někam, kde jsem nikdy nebyl, ale pozor. I tam kde jsem byl mohu po letech porovnat, co pamatuji a jaká je skutečnost. V Anglii a Německu, to jsou cizí země, které jsem navštívil nejčastěji, se dá vždy mnoho nového objevit. Miluji naději, která ozlacuje budoucnost. Budoucnost má výhodu i nevýhodu, že obsahuje neznámé, můžeme se bát a můžeme doufat. Stejně jako miluji minulost, kterou ozlacují vzpomínky, ale přítomnost je přítomnost.
Mezitím, než jsem tohle dopsal, stačil jsem si udělat salát, vajíčka a sníst tři kousky čokolády. Moje dnešní snídaně. Zapomněl jsem si včera namlít pšenici na kaši a usoudil jsem, že by tohle mohla být docela zajímavá kombinace. Ale také nic jiného doma nemám, jsem pozvaný ke Katce na oběd, projdu se na Smíchov a hlady se mi nechce. Onehdy se jeden na ábíčku ptal, proč si dávám bagetu a vůbec proč se svěřuji se svými stravovacími návyky. Odpověděl jsem, protože chci a že mu do toho nic není, proč dělám to či ono. Pokud se mu to nelíbí, může jít o blog dál. Nelíbilo, ale to je jediné, co s tím může asi tak dělat.
Ona otázka „proč” je poměrně tvrdě manipulativní a mnohdy ji chtějí lidé dát najevo, že tázaný tímto způsobem páchá něco nepatřičného. Takže ptá-li se mě kdo tímto způsobem, většinou dostane odpověď ve smyslu, že jeho dotaz považuji za drzé vměšování do svých osobních věcí a že s ním nesdílím názor, že bageta je něco nepatřičného a rozhodně to není jako být exhibicionista, který ukazuje svůj penis a odvolává se na své právo, tím že se na něj nikdo nemusí koukat. Jak se mi ten anonym, pokoušel tvrdit.
Nikdo nemusí číst mé blogy, kde se popisují mé stravovací návyky, mimo jiné, osobně to nepovažuji za něco nepatřičného. Ale pokud se budu odhalovat na veřejnosti a ukazovat svůj penis vybraným skupinám občanek, pak je ono odhalování nejen nepatřičné, ale je ono odhalování nejen nepatřičné, ale porušuji zákon. Mezi tím je tenhle malinkatý rozdíl.