Napsal jsem kdysi takový text „O smyslu putování.” Umístil jsem ho na svých cestovatelských stránkách Smysl putování Ten text jsem později použi
Napsal jsem kdysi takový text „O smyslu putování.” Umístil jsem ho na svých cestovatelských stránkách Smysl putování Ten text jsem později použil ve své knize „Chodec Koukání na život” jako úvodní text.Vzpomněl jsem si na něj v souvislosti návštěvy Sabiny a Martina, mého kmotřence a malého Tomáška, kterému jsem byl také za kmotra. Povídali jsme o svých poutích. Martin se mě ptal do které země hodlám příští rok vyrazit a já mu po pravdě odpověděl, že nevím. Buď zůstanu doma, půjdu pěšky napřed poutí do Filipova, kde je slavná bazilika na místě, kde se zjevila těžce nemocné ženě Panna Maria a uzdravila ji. A z Filipova přes Český Ráj do východních Čech a za Luterovými k Prostějovu a odtamtud zpátky do Prahy. Stárnu, chodím už pomalu, tak bych to za ten měsíc měl zvládnout. Když nebudu doma, tak asi na Krétu, trochu ji procestovat.
Ten zmiňovaný text výše popisuje smysl pěšího putování pro člověka, který chce poznat sám sebe. Nebo lépe řečeno, on na té cestě zjistí, že poznává sám sebe. Martin je jediný člověk, který mě dá se říci následuje. Chce poznávat sám sebe a udělal myslím tři pěší svatojakubské. Podobně, jen o něco dřív jsem kdysi před lety, tedy před osmnácti, šel pěšky poutí do Lurd, a potom jako dovolenou jsme si to přes Pyreneje namířil do Gibraltaru. Já někdy sám chodím jen tak. Buď obejdu pro zdraví Čechy a Moravu, nebo se vydám do Kanady, případně na Nový Zéland, nebo Chile, i jinam do světa, abych se podíval jak žijí lidé jinde.
Čas od času vykonám nějakou náboženskou pouť na nějaké poutní místo. Letos jsem zjistil, že bych potřeboval sám pro sebe nějakou přímluvu, takže jsem vyrazil letos v létě v červenci do Čenstochové v Polsku. Mám za to, když člověk od Pána Boha něco chce, tak musí také něco dát, něco obětovat. Aby byl jeho úmysl jasný a viditelný. Před dvěma lety byla nemocná má tehdejší přítelkyně leukemií, vypadal její stav mizerně, vydal jsem se do Itálie do Padovy požádat sv.Antonína o pomoc, a uzdravila se. Moderní lékařská péče a trošku ta pouť si myslím vykonaly svoje. Modlitba za někoho a úmysl nikomu ještě neublížily. Jak říkal otec biskup Otčenášek: „Když nepomohou, neublíží, ale modlitba pomáhá vždy.” Souhlasím s ním, protože mám podobnou zkušenost.
Pouť jako taková má svůj režim, je to odlišné od toho poznávacího putování, cestování od ničeho k ničemu, kde není v takovém případě důležité kam a kdy dojdu. O pouti mám jasný cíl, sice stejný režim putování, pěší putování má svá pravidla, ty není radno podceňovat, jako ostatně každá tisíciletími osvědčená pravidla, třeba pravidla lidského soužití, protože, když se nedodržují, nastává spolehlivě kolaps. To jen pyšní a nadutí mají za to, že není nic potřeba dodržovat, že pro ně nic neplatí. Ale jak jsem tak čítával u klasiků: „Všeho do času, jen Pán Bůh na věky.” Jsem takový, nebo spíše jsem byl milovník klasiků, realistů, docela rád jsem v mládí čítával Jindřicha Šimona Baara, Terezu Novákovou, Vrbu atd.
Vrátím se k oněm pravidlům. V první řadě, když člověk putuje, pak se modlí. Jak říká tradice. Jde sice sám,(aspoň já vždy putuji sám) ale díky modlitbě není nikdy sám. S ním jsou minimálně další. Nejsvětější trojice, jeho anděl strážný a jeho křestní patron. Plus další svatí. Věřící člověk na ně věří a přijde mu samozřejmé, že se na ně cestou obrací, spoléhá, žádá je tedy o pomoc a té pomoci se mu skrz lidi, které potká dostává. Také tedy spoléhá na lidskou pomoc. Slušných lidí je zatím víc než těch zlých. Aspoň já za těch čtyřicet tři let, co chodím pravidelně pěšky po světě mám tu zkušenost.
Ale poutník počítá i se zlými lidmi a pokud to jde, v rámci pravidel se zlým lidem vyhýbá. Konečně tohle moudří lidé dělají i běžně. Takže vlastně dodržuje běžnou opatrnost cestou. Zbytečné hrdinství nevede k dosažení cíle, ale spíš k úrazu. Občas je potřeba něco risknout, ale jen občas a musí mít ten risk smysl. Jenže jak říká zkušenost: „Za co se vyplatí jít do války a riskovat život? Vlastní život, když máme jen jeden. ”
Tohle vše dodržuje, cestou ho lidi, zatím to tak také vždycky bylo, žádají o modlitbu za sebe na tom poutním místě kam kráčí. Vždy se vás lidi zeptají, když potřebujete vodu případně poradit, zeptají kam jdete. Nakonec, dobrá příležitost jak si poklábosit. Ve Španělsku a Portugalsku a Chile jsem si moc nepoklábosil. Španělsky neumím, a německy, nebo anglicky tam mluví málokdo. Všude jinde to bylo celkem bez potíží, pokud byly, tak jen díky tomu, že já třeba moc nerozuměl. Ale nakonec jsem se domluvil všude na světě. I v těch španělsky mluvících zemích.
Putuje, poutník putuje, dorazí na místo, splní co slíbil, tedy odříká všechny ty modlitby a pak ví, že má splněno a má dovolenou. Takhle to bylo při všech těch velký poutích, které jsem vykonal. I při té poslední. Z Čenstochové jsem vyrazil k večeru, když jsem tam zrána dorazil, nakonec jsem neviděl žádný důvod se víc zdržovat než bylo nutné. Bylo tam narváno poutníky. A šel jsem směrem na Opavu, kde mám přátele, kde jsem se hodlal stavit a pozdravit je. Byla ta pouť hodně deštivá. Letošní léto moc příznivé podmínky pro pěší putování nenabízelo, ale nakonec jsem všechno zvládl. Tak to je asi o putování všechno. Zatím. Třeba se ještě někdy tomu tématu v nějakém blogu budu věnovat.