Začal jsem si tak trochu hrát s některými pojmy, jako je konservatismus, tedy spíše jsem si začal zjišťovat co skutečně obsahují a čím se konservatismus jako takový zabývá, co konservatismus skutečně
Začal jsem si tak trochu hrát s některými pojmy, jako je konservatismus, tedy spíše jsem si začal zjišťovat co skutečně obsahují a čím se konservatismus jako takový zabývá, co konservatismus skutečně je. Ke svému překvapení začínám zjišťovat, že konservatismus je vlastně velmi široká názorová platforma, kde se setkávají různé druhy myšlení vyznávající tradiční hodnoty a zároveň je mi velmi blízká.ona platforma svým pohledem na svět takový jaký je a na hodnoty, které nás nadčasově přesahují.
Jak stárnu, uvědomuji si že ty hodnoty jsou pro mne víc a víc důležité a je mi líto, že se jich Evropa, pomalu, ale jistě vzdává. Protože hodnoty, nejsou ideologie a jsou pro fungování západní civilizace nezbytné. Svoboda slova, svobodný trh, rovnost před zákonem, ať se to komu líbí nebo nelíbí, jsou znakem právě té civilizace, nad kterou mnozí dnes ohrnují nos, na jejími rituály, její minulostí. Konservatismus je něco, co staví na osobní odpovědnosti, zároveň zdůrazňuje solidaritu a spolupráci.
Vytrácí se z toho světa, který jsem znal, právě ty rituály, vztah k rodině, vztah k národu. Tyhle důležité atributy se podařilo docela úzké skupině lidí znehodnotit a vytvořit dojem, že být vlastenec, znamená být nějakým přihlouplým nacionalistou. Být křesťanem, znamená v podání té skupiny levicových intelektuálů, zpátečníkem, co nemá ani potuchu o vědeckém světovém názoru.
Je škoda, že se nedaří zastavit, rozpad evropského způsobu života. Způsob založeného na pracovitosti, svobodě myšlení, konkurence idejí, nikoliv ideologií. Pročítám si různé materiály, které psali lidé, jež se dají označit za vzdělance, co je v podstatě mnohem více, než intelektuál. Jsou to promyšlené texty, založené na obrovské sečtělosti, neustálém samostatném myšlení, jež se nedá opít pozlátkem ideologie, která nabízí jednoduché recepty na štěstí, jež se dá zařídit okradením skupiny schopné se postarat sama o sebe, nepotřebujíce žádnou paternitu státu.
Vírou levicových intelektuálů je, že lze jakousi administrativní cestou zařídit štěstí obyčejných lidí. Bohužel jak se ukazuje, tohle je cesta vedoucí jen k větší chudobě. Neznám nikoho ze svého okolí, který se stal šťastným na základě nějakého úředního rozhodnutí. Nebo proto, že se někomu něco sebralo a dalo tomu, kdo bohužel nemá jistý druh schopnosti opatřit si prostředky k takové životní úrovně. Jsou mnozí, co věří, že lze dosáhnout štěstí, tím, že se o ně někdo postará. Tihle lidé věří, že je to jakýsi druh spravedlnosti, které se dostane těm, co díky menším schopnostem, mají menší příjmy.
Spravedlnosti pro koho a v čem? Udělal jsem v životě jednu zkušenost. Dosáhl jsem klidu duše v momentě, když jsem se zaměřil na změnu svého života, přestal jsem se zabývat bohatstvím těch druhých, začal jsem se zajímat o to abych žil podle svých představ, abych vycházel s většinou lidí a dokázal se vyhnout těm, jejichž mysl je zahlcena závistí a záští vůči těm schopnější a výkonnějším. Přestal jsem hledat chyby schopných, přestal jsem se zabývat tím, co mám udělat pro stát a začal jsem dělat pro sebe, ovšem nikoliv na úkor druhých. V ten moment jsem najednou nemusel přemýšlet o tom, jak a kolik vydělávají ti druzí, ale tím kolik vydělávám já, co nabídnu těm druhým, aby měli důvod vyhledat moje služby.
Myslím, že tohle je cesta. Co mohu za sebe nabídnout těm druhým aby se zamysleli a koupili si ode mne za své dobré české peníze, (Jak pěkně se tohle říká, „dobré české peníze”) službu, kterou jim nabízím. Je to pořád stejná písnička, která se přezpívává v mých terapeutických skupinách. Abstinuješ, to je hezké, ale co dál nabídneš svému okolí. Své ženě, svým dětem, svému zaměstnavateli.
Proto mě vlastně tolik ty texty o konservatismu tolik oslovily.
Ty texty jsou založeny na opravdové víře v křestanské hodnoty, na křestanské solidaritě s druhými, s těmi, kteří skutečně solidaritu potřebují, ochota vidět toho druhého sobě rovného, přestože nemá stejné schopnosti, svobodný trh, kde se nikdo neplete do lidské svobody, založené třeba na míře jistého rizika, protože život je riziko, ideje ovšem jsou stabilita a maják ve tmě. A především na odpovědnosti za sebe samého.
V momentě, kdy lidé mají možnost bez omezování jít vlastní cestou, založenou na mravnosti a poctivosti, odpovědnosti, ukáže se, že mimo těch, kteří skutečně chtějí žít na úkor druhých, najde každý v té společnosti své místo, svůj způsob obživy a svou důstojnost. Protože výchova k závislosti, omezování v iniciativy v rámci jakéhosi „oprávněného” dohledu státu vede ke ztrátě důstojnosti. Jak k závislosti na státu, tak třeba na drogách. Státu naprosto nic není do mých obchodních transakcí s jinými občany. Stát dbá pouze na to, aby uzavřené smlouvy, předtím řádně vyjednané, řádně uzavřené, byly v případě neplnění vymahatelné. Nic jiného státu nenáleží.
Rozhodně státu není nic do toho, komu odkáži majetek, mám-li jaký. Majetek, který jsem si opatřil poctivou prací, mohu rozdat, věnovat, odkázat komukoliv a státu není nic, nebo by nemělo být nic do toho, jak s ním naložím. Mohu si platit sociální a zdravotní pojištění, státu není, nebo by nemělo, být nic do toho jestli tak činím. Je pouze má věc jakou cestu zajištění na stáří zvolím.
Vybírat daně pod záminkou solidarity a posléze je rozházet a co několik let provádět jakousi reformu je jen levicová zlodějna a plané slibování, že se o někoho nějak stát postará. Nepostará. Stát má zajistit jen to, aby soukromé fondy penzijního typu nebyly rozkradeny. A aby ti co si do nich ukládají peníze, nebyli o ty peníze připraveni.
Věřím jedné věci. Pokud nemá nikdo jiný možnost manipulovat s mými penězi, mimo mě, pak nemá ani možnost manipulovat s mým životem. Stát, kde státní úřad čeká roky na to aby na základě neplnění „občanských povinností” jako je třeba placení zdravotního pojištění, vybral úrok a penále způsobem, který se rovná loupeži za bílého dne, za pomoci soukromých exekutorů, je jen lupičský stát.
Neplatíš, jedinou sankcí ti budiž odmítnutí léčení, pokud nezaplatíš svůj dluh. Valná většina lidí je schopna si svou budoucnost zajistit, tím, že si platí skutečné pojištění, nikoliv daň, kterou mají státní úředníci možnost libovolně rozházet. Se soukromými fondy už to tak snadno nejde. Zajistí si platbou dobrovolného sociálního a zdravotního pojištění svou budoucnost. Povinností státu je ovšem zajisti aby ty fondy nebyly rozkradeny.
Nemáš děti, nechtěl si rodinu, nechtěl ses starat, pak samozřejmě musíš počítat s tím, že ve stáří budeš sám a asi ti nikdo nezavolá když ti bude smutno, nikdo ti neřekne sbohem až zemřeš.
Svět je nejistý, život končí smrtí a žádný levicový intelektuál nemá žádnou možnost mě svými kecy prodloužit život třeba jen o deset minut déle. Tohle může zajistit jen má starost o svůj způsob života, za který jsem si odpovědný jen sám sobě a případně se z nestarání se o sebe, se z toho budu jednou zodpovídat na Věčnosti.