Pomalu se přes všechny klacky, co mi navigace na iPhone a mapa háže pod nohy, bližím k Jasné Hoře.
Pomalu se přes všechny klacky, co mi navigace na iPhone a mapa háže pod nohy, bližím k Jasné Hoře. Tak v úterý večer bych došel na okraj, utábořil se a rano vstupil do města abych odpoledne opustil a zamířil na jih.
Protože dělám jakési okliky, kterými se vyhýbám hlavnim tahům, mírně se cesta prodlužuje. Co je pro auto otázkou zdržení několika desítek minut, je pro mne otázkou denního pochodu. Jo jo. Poláci prý říkají: „Kto jest v droge, ma čas.“ Něco jako, „kdo je na cestě, má dost času.“ Takhle nějak to řikala ona stará dáma, co jsem byl u ní na kafi a svatých obrázcich.
Nechvátám, teda i kdybych chvátal, nezrychlím. Půl roku rozšlapuji boty a stejně mám tři puchýře. Nic hroznýho. Jít se s tím dá. Jeden na levý nožce, dva na pravý. Ale zase mě pobolívá levé koleno, tak se to nějak vyrovnává.
Jak si tak cestuji tím Polskem, je vidět, že si za těch 22 let, co jsem tu nebyl, polepšili. Řekl bych, že o dost. Přeju jim to zlepšení. Vesnice ještě mají daleko do vzhledu třeba v. Německu nebo Francii, ale je vidět růst, oproti stagnaci v Německu nebo. Rakousku, jak jsem měl možnost porovnat, před dvěma lety cestou do Itálie. No nic zvednu se a půjdu dál. Dopíši tenhle blog na další zastavce.
Udělal jsem mazanou zastávku v jedné cukrárně pri cestě. Měli dobrou pistáciovou zmrzlinu, dal jsě dva kopečky. Vedle mne sedí tři pohledné Polky a přes můj vzhled mě obdivují, neb jim svou českopolštinou popisuji svá dobrodružství z Prahy až sem. Musím se potom podívat jak se ta díra jmenuje. Jo ono není umění dámě říct: „Jdu odtamtud a až tam.“ ale skromně popsat překonané potíže, pokoupat se v jejich obdivu, ale ještě k tomu dát najevo, hlavně tý dlouhonohý a velkooký, že tedy za ní bych tu cestu také podnikl.
No slibovat můžu, stejně nebude chtít abych slib splnil. A kdyby náhodou chtěla, tak vzhledově by za tu cestu stála. Nakonec už jsem páekrát v životě za dámou pěšky docela daleko šel. Ocenila tuhle obět každá. Také z mého hlediska za tu cestu každá stála. No nic, přestanu se rozptylovat, dámy se loučí, tak se zas budu věnovat cestě. Kdysi mě nabádal jeden kormidelník, co by mladého lodníka, abych se pustil už těch ženských a držel se práce a Boha. To prý mi prospěje. Dá se říci, že měl pravdu. Ale zas nemusím úplně a pořád brát takovou radu zcela naplno.
Občas je potřeba vysadit. Bez ženských by na světě nebylo zas tak hezky, jak se někteří zklamani domnívaji. Někteří se u bojí. No, mám tvrdé zkušenosti, ale zase, co je hrachovka bez tvrdý housky?