Úsilovným pochodem jsem dorazil do hospody. Tedy hrdě tomu říkají „hotel,“ ale je to hospoda. Mají tu boršč, pirohy, tak sem objednal. Zatim nepřinesli. Asi teprve vaří. Jenže nechvátam.
Úsilovným pochodem jsem dorazil do hospody. Tedy hrdě tomu říkají „hotel,“ ale je to hospoda. Mají tu boršč, pirohy, tak sem objednal. Zatim nepřinesli. Asi teprve vaří. Jenže nechvátam. Musím dobít iPhone. Hezky vytrávit aby mi na další štaci chutnalo.
Boršč donesli, k tomu co jsem původně považoval za piroh, ale on je to krokiet, což vypadá jako masová taštička. Původně jsem myslel, že je to piroh, ale mýlil jsem se. Sotva jsem snědl tu červenou vodu a taštičku a přemyšlel, co si tedy ještě dám, neb jak kdysi pravila nebožka maminka, „tebe je kluku lepší šatit jak živit,“ ale než jsem stačil sáhnout po kartě, přinesli pirohy. No ty mě zcela uspokojily. Není nad slovanskou kuchyň, když jeden putuje.
Přečkal jsem slušnou bouřku v noci. Tábořil jsem v lese na mýtině a měl jse strach z krupobití. Krupobití se nekonalo, bouřka byla vydatná, ale naimpregnovaný stan odolal živlům, takže jsem byl do rána v suchu a teple.
Slunce svítí, je příjemmé teplo, kolem 25 stupňů. Což je snesitelné. Vlastně mě čeká jestě tři týdny dovolené. Z toho ješte tak deset dní putování, když pujdu zvlášt´ pomalu. Stejně, představím-li si, že bych měl trávit deset dní někde v Turecku, nebo v Egyptě na pláži, spát v nějaké betonové, honosné krabici, dívat se šťastné rodinky, jímá mě hrůza. A pak doma ukazovat fotky a všem známým vyprávět jak to bylo super. Kurva, ted si říkám, proč já neřikám, že to bylo super. Asi protože to svědčí o malé slovní zásob a Nedostaku schopnosti pouźit nějaké citoslovce vyjadřující emoce.
No nebudu se moc zabývat těmi, co se odněkud vrátí a okamžitě musí všem sdělit jak to bylo super, jaký byl hotel a tak. Vzpominám si jak jsme byli s Justýnou v penzionu v Lenoře na Šumavě. ten penzion mě straší ještě dnes. Vlhko, mizerný žrádlo, a to nejsem vybíravý. Moje první zkušenost s prázdninovým penzionem. Ve čtyři a padesáti letech. Pravdou je, že sem tam vydržel z lásky k Justýně. Navíc jsem ji tam naučil lásce k dálkovým pochodům. Byla neskutečně hrdá na to, že ušla 38 kilometrů v jeden den. A nezhroutila se z toho. Jo to jsem tehdy ocenil.
Jo jo, někdy se ukáže jak to vlastně s kým je. Pravdou je, že bych u Justýny stejně jako u Petry, nebo Markéty nepředpokládal, že jsou schopny v několika po sobě jdoucích dnech ujít kolem ticeti kilometrů. Nemám na mysli fyzicky. To zdravý člověk ujde, ale ony jsou tam spíš psychické bariery. A tyhle dámy je dokázaly překonat. Mimo nich žádná další.
Většina lidí totiž chůzi bere něco jako podřadného. Pěšky v jejich představě chodí jen ti nejubožejší. Ti co nemají na žádný jiný dopravní prostředek. Ti vůbec totiž nechápou jaká je v pomalosti chůze krása. Ty tři to nějak pochopily a byly se mnou na stejné vlně. Což se moc v životě nestává. Ony nechodily protože mi chtěly udělat radost, ale protože je samé chůze oslovila. To se někdy tak stává, že člověk chce udělat měkomu radost a najedmou objeví něco pro sebe. Jo jo.