Zahájil dnes jeden člen skupinu tím, že včera zažil hodně kritickou situaci, byl rozjetý a asi pět milimetrů od recidivy, jak on sám povídal.
Zahájil dnes jeden člen skupinu tím, že včera zažil hodně kritickou situaci, byl rozjetý a asi pět milimetrů od recidivy, jak on sám povídal. Poslouchal jsem ho pozorně, vypadal přešle, bylo vidět, že je v těžké nepohodě. Já poslouchal pozorně, skupina poslouchala pozorně. Pak jsem mlčel a mluvili členové. Velmi jsem ještě zbystřil, protože čím víc mluvili, čím víc projevovali emoce, tím víc se blížili k pravdě. Nakonec, jako vedoucí skupiny většinou vím víc, protože v soukromí mi víc řeknou. On sám mě občas vezme domu, má to při cestě, takže mě vysadí na Barrandově a cestou ještě povídá. Většinou se mi zdaří odvést řeč jinam, přeci jen úterý je velmi dlouhý pracovní den, nejdelší v týdnu, neb ráno v šest odcházím, vracím se k osmé večer.
Tedy jsem asi tušil, co se děje. V době pobytu měl vážnou známost, pak se po čase rozešli, nastěhoval si k sobě jinou, jenže jak jsem věděl, po chvíli se mu to přestalo zdát a začal se občasně s stýkat s tou předchozí. Vlastně přiznal, že by se docela vrátil, ale tady to je prý dobrá sexuální příležitost, není to nic jiného. Nebral jsem mu tu historku, nevyvracel a jen sem si říkal, když že to vypukne. Netrvalo dlouho. Jak ho propírali, tak z něj lezlo, že je přetažený, že nemohl sportovat, zvykl si na pohyb a udělal si úraz a na měsíc musel vysadit, takže jak jsem poznamenal: „Chybějí ti endorfiny hochu.” Což je vždy u závislých, kteří používají sport jako výhradní druh relaxace a metodu, která jim pomáhá překonat chutě na drogy v případě, že nemohou sportovat, problém. Ten pohyb a vše co z něj plyne jednoduše chybí, pokud ještě víc pracuje, má doma někoho, kdo mu jako „nepřekáží,” ale také nechybí, pak se jednoduše může recidiva přiblížit. Takže jsme se také bavili o umění relaxace jako takové . Ve smyslu řízeného odpočinku.
Nakonec vybalil, že by docela bral tu předchozí, ptal se mě co má dělat? Řekl jsem mu, že to ví a nemusím mu nic radit. Evidentně se mu po tomhle ulevilo. Osobně jsem si myslel, že s tím rozchodem to oba uspěchali, ale každý je svého života a vztahu pán, takže sem si sice své mínění nenechal pro sebe, ale jinak jsem do toho víc nešťoural. Cestou domu se ji pokoušel dovolat, nedovolal, takže nevím jak vše nakonec dopadlo, ale zřejmě čas nazrál k návratu. Bude muset sice vystěhovat tu předchozí, což mu nezávidím, ono není jednoduché říci někomu: „…si to sbal frajerko a jdi kam chceš. Přijde jiná.” Jenže zřejmě tohle zvládne. Bude muset. Pochybuji, že by milá jeho srdce hodlal trpět jinou v jednom bytě a v jedné posteli.
Tím, že vypakuje současnou spolubydlící, uleví se mu, protože ona spolubydlící je také abstinující závislá, a to já nerad vidím takové známosti. Sice na začátku, pokud se mě zeptá na názor, mu sdělím své negativní stanovisko, netrpím romantickými představami, jak si budou vzájemně v abstinenci pomáhat, ale spíš reálnými zkušenostmi, že tyhle vztahy nikdy dobře nekončí. Nakonec, ukázalo se i v tomto vztahu, že je pro oba náročné se zabývat svým zvládáním abstinence a ještě vztahu. On sám o sobě je vztah obtížný i pro lidi, kteří nejsou závislí a na začátku života v abstinenci. Natož tady v tom případě.
Také ranní komunita i asertivita v blázinci, byly oboje zajímavé. Hlavně asertivita, tak jsme pomaloučku polehoučku sklouzli ke kritice. Agnés, chtěla být účastná, staniční ji pustila, takže chudinka seděla, mlčela, poslouchala, protože sestry i jiní členové týmu na mých programech, pokud se jich chtějí zúčastnit mají jediné právo. Právo mlčet. Je to z toho důvodu, že já mám svou koncepci, nejsem na těchto programech, které navíc v blázinci dělám zcela dobrovolně jako je asertivita nebo třeba některé techniky, jóga zvyklý spolupracovat. Jinak skupinu umím vést s někým jiným, ale zase jen s někým. Se svou šéfovou, s Juditou, nebo Irenou. Tam spolupráce funguje bezvadně. Na nikoho jiného si nehodlám zvykat.
Na komunitě se snesu skoro s každým, ale tam ji vede někdo jiný a většinou mi dává dost prostoru, protože chytám agrese a vytáčím pacienty, když je třeba je vytočit, jít s nimi do konfrontace. Což jsem dnes jak na komunitě i asertivitě šel. Do docela tvrdých konfrontací, rozbíjel jsem manipulace až Agnes po asertivitě pravila, že se musí ještě hodně učit, když vidí jak z těch situací umím vybruslit. Což mě potěšilo. Agnes mám rád a jejího názoru si vážím. Ona umí říct i nepříjemné věci. No jo, po tolika letech abych neuměl čelit manipulacím. Vždycky mě rozesmějí takové ty pokusy jednotlivých lidí, jak agresivně zaútočí třeba na internetu, obviní mě z manipulace a agrese a je to tak prostinké a průhledné, že mě to vždy jen rozesměje a přinutí abych odpověděl svým způsobem. Nikoliv ovšem terapeutickým, ten si nechávám do práce.
Mám na skupině v blázinci bývalého terapeuta z jedné nestátní organizace. Takový ten neuvážený pokus, který občas někteří vedoucí komunit udělají. Nabídnou práci terapeuta, člověku, co nějaký, nijak dlouhý čas abstinuje, má zájem použít terapeutickou komunitu a postavení terapeuta jako způsob „doléčování.” Podobné dopady má tenhle pokus, jako ty pokusy o soužití dvou závislých. Katastrofické. Ti lidé netuší, že se rozhodně díky pozici terapeuta nestabilizují, ale spíše znejistí. Nakonec ten člověk po dlouhé době promluvil o svých stavech, které prožíval o tom jak vlastně nebyl v jiné společnosti, než klientů, nebo pracovníků terapeutického týmu. Vůbec neuměl vypustit starosti, co s klienty, trpěl omnipotentní představou o své terapeutickém odpovědnosti. Jednoduše se jednoho krásného dne sesypal a dospěl k recidivě. V terapeutickém týmu.
Nakonec znám i lékaře, který se z pozice anesteziologa dostal do PL, tam začal dělat psychiatra a výsledek byl stejný. Recidiva, a opakovaný pobyt v jiné PL, druhá léčba zaměřená na závislost. Jakmile ti lidé nejsou stabilizovaní, neprojdou patřičným výcvikem, neabstinují dost dlouhý čas, výsledek je většinou tristní. Bohužel někteří „odborníci” si nedají říct a žijí v přesvědčení, že každý kdo abstinuje a umí trochu mluvit, může být terapeutem. Nemůže. Bohužel nemůže. Terapie druhých nikomu nemůže a nesmí sloužit jako terapie vlastní.
Být terapeutem závislých, neznamená jen někomu radit, nebo jít příkladem. To si ti rádoby znalci takhle vysvětlují. I když u obojího se předpokládá, že tam ta schopnost je, ale umět snášet právě tu agresi, umět snášet recidivy a selhání pacientů, umět přežít frustraci z neúspěchu, když se investuje opravdu velké penzum práce a nakonec se ukáže, že se pro tu chvíli investovala nadarmo. A zbývá jen naděje, že něco z toho co se investovalo v tom pacientovi, klientovi zůstalo. Vždycky říkám v diskusích na toto téma. „Do blázince jsem přišel v době, kdy jsem devět let abstinoval, měl jsem za sebou čtyři roky terapie a dokončený jeden výcvik a dva další jsem prodělával.
Uměl jsem zacházet s agresí a ze svého výcviku jsem byl tvrdě veden k tomu, Jirkou Růžičkou, že pokud si chci hřát svoji polívčičku jako terapeut/pacient, nemám tam co dělat.” Buď jedno nebo druhé, nelze obojí. A kdo chce obojí, skončí opět v pekle. Zaživa.