Včera jsem měl skoro volný den, vlastně v čase kdy tohle píši, už se jedná o předvčerejšek. Mimo dvou skupin, které jsem měl večer, jsem si celou středu psal, četl a jedl.
Včera jsem měl skoro volný den, vlastně v čase kdy tohle píši, už se jedná o předvčerejšek. Mimo dvou skupin, které jsem měl večer, jsem si celou středu psal, četl a jedl. Mívám rád dny, kdy nic nemusím, jen tak dělám, co chci, nemám žádný pevně stanovený program v diáři, jak dnes vykládal jeden pacient na skupině, že si hodlá naplnit diář programy, kterými hodlá zcela zaplnit svůj volný čas. Moc se mi to nezdálo, protože vím jak tyhle pokusy končí. Lidé, kteří se pokusí tohle praktikovat se dostanou dost často do tísně a deprese jen proto, že nesplnili, co si předsevzali.
Mě moc neberou takové ty nejrůznější úvahy na téma, budu mít tolik zájmů, že nebudu mít čas myslet na svoje drogy. Což je holý nesmysl, protože všechny nesplněné úkoly, (i zábavné) vyvolají mimo depresi, ještě pocit nedostatečnosti, protože ti, co si ukládají úkoly na které nestačí, se dostávají, jak jsem řekl do deprese, do pocitu méněcennosti z malé výkonnosti a ze zábavy a relaxu, se stává noční můra. V předcházení relapsu a recidivy, nejde jen o relax, jak se domnívá jeden komentující, který si hodlá pustit telenovelu na Nově. A zapomněl dodat, budu v pohodě. Nebude.
Rozeznávání emocí, rozeznávání chutí na své drogy vyžaduje trošku víc, než jen relaxovat u TV. Bohužel, pokud se dostaví silné emoce zmatku, nervozity spojené s chutěmi, vyvolané třeba i toxickými řečmi, je potřeba opravdu pracovat s těmito stavy. Emoční naladění se u začínajících závislých velmi často a hlavně velmi rychle mění. Bohužel tyhle změny nálad se objevují i u odpočinkových zábavných aktivit. Lidé něco dělají, něco, co je baví a najednou takzvaně zvadnou. Vůbec si neumí vysvětlit z jakého důvodu. Málokdy jsou si ochotni připustit, že to skutečně může být projev organismu, který se dožaduje své drogy. Jen málokteří a jen ti nejodvážnější, alespoň z počátku jsou ochotni tuto skutečnost připustit.
Tohle jsem hodně pozoroval hlavně zpočátku své terapeutické kariéry, kdy jsem mylně nechával popisovat nově příchozí pacienty jak pili, fetovali, či hazardně hráli. Moje přiznání, že mě tyhle jejich řeči rozjíždí, tehdy vyvolávalo, hlavně u pacientů posměch, že ani po devítileté abstinenci nejsem schopný ty chutě nemít. Tam jsem si uvědomil, že opravdu není ani pro mne dobré nechat vykládat pacienty o své minulosti, o tom jak pili, fetovali a hráli, aspoň ne příliš, protože rozjíždějí nejen sebe, ale i mě. Takže jsem od té doby ty řeči brzdil. Už kvůli sobě samému. Klidně jsem mluvil s nimi o svých důvodech, aby pochopili, že se nejedná o nějakou slabost, kterou lze odstranit, ale závislost, která je spící, a již není dobré a nutné budit. Pokud mi někdo z nich řekne, „jste slabý,” klidně mu odpovím, „ano a z toho důvodu se chovám podle své slabosti. Nenechávám to rozběhnout.
V případě předcházení recidivy, tedy nejde o to si jen odpočinout, ale najít účinnou metodu jak se přeladit. Jak nerozjet spící závislost, která je vždy připravena se rozvinout do netušených rozměrů. Hlídám si tedy svůj emoční a tělesný stav a při sebemenším ohrožení používám právě ty malé techniky, které jsem popisoval v minulém díle. Samozřejmě zábava jako taková je také nutná a bavím se, pokud mám náladu se bavit. Jedna z nejmizernějších věcí, o které se kdo může pokusit je snažit se rozveselit člověka, který je v depresi v rozladěnosti, nebo mu doporučovat aby se šel bavit.
Sám jsem se naučil ono prudké střídání nálad, eliminovat právě tím, že jsem se nesnažil zabavit, ale pozorovat. Pozorovat průběh změny nálad. Zkoušel jsem odhadnout, kdy asi ona změna nastává, jaký je její důvod, jak se v ní cítím. Dále jsem hledal vždy někoho s kým se o tom dá mluvit. Často jsem o tom mluvil na skupině, často v individuální terapii. Pokud jsem měl čas a prostor, zkoušel jsem je rozchodit. Doslova. Rychlá chůze, někdy opláchnutí studenou vodou, stačilo jen obličej, pokud byla příležitost tak studená sprcha. Hodně mi v tom pomáhaly jógové techniky, které jsem systematicky cvičil a cvičím je dodnes.
Tohle všechno jsme v diáři neměl, měl jsem to v mysli, že je tenhle způsob života právě protirecidivní. Samotný proces hledání technik přeladění, rozeznávání příčin změny nálad je antidepresivní. Považuji mírný stres za smysluplný právě v onom hledání. Učení se nových věcí, po malých částech, tak aby došlo k úspěchu, abych se nedal odradit neúspěchem. Vlastně i tuhle práci píši jen v okamžicích, kdy cítím že mi to půjde. Je mým způsobem právě psaní po jednotlivých kapitolách, abych se zbytečně neunavil, nebyl odrazen tím, že uvíznu v nechuti. Nedávám si žádné termíny do kdy dokončím tuhle práci. Nedávám si termíny, kolik toho bude. Nemám žádnou osnovu, pouze představu. Držím se pravidla: „Představuješ-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost.”
Chápu, že jsou lidé, pro které má smysl osnova, příprava, plán. Já mezi ně nepatřím a tohle na sebe nenakládám. K tomu patří i přístup, že si neplánuji jak dlouho budu abstinovat, ale hledám přístupy a techniky, které mě udrží v abstinenci. Stejně tak jsem si nedělal, žádné plány jak dlouho se budu vzdělávat. Vzdělávám se po částech celoživotně, stejně tak nemám určeno kolik hodin budu cvičit, ale mám představu, co mi asi v tu chvíli prospěje, co potřebuji. Nakonec stejně cvičím plus mínus denně víc než hodinu. Cvíčím jen tak dlouho, dokud je mi při cvičení dobře a nemám pocit, že se nějak přemáhám abych něco dokončil.
Jak už jsem řekl. Jsou lidé, kteří potřebují mít pevný plán, pevný rozvrh, jasný cíl a tím plněním získávají svoje sebevědomí a sebeúctu. Cíl je pro ně důležitý. Není to špatně, ale není tenhle přístup pro mne. Pro mne není důležitý cíl, roky abstinence, ale proces života v abstinenci, proces zvládání toho života se všemi potížemi i radostmi. Nedávám si úkoly, kdy se mám radovat, ale sleduji příčiny stavu, kdy se raduji, co mi dělá dobře.
Jestliže cítím, že mě mohou začínat bolet záda, klidně vstanu rozcvičím se. Protáhnu, několik technik, třeba i v sedě na židli. Jsem-li rozladěný, nebo se blížím do rozladěnosti, několik slov modlitby. Pozorování dechu, pozorování způsobu myšlení. V začátcích, kdy jsme měl tendence se litovat, jsem si uvědomoval, že jsem naživu, nemám hlad, není mi zima, a mám lidi kolem sebe. Vyvolával jsem vzpomínky na dobré časy, které jsem prožil, na lidi, které jsem potkal, v duchu jsem volal a volám k sobě lidi, které považuji za moudré a mluvil jsem s nimi a mluvím o své situaci. Ptám se jich na radu, diskutuji s nimi o různých možnostech. Přemýšlím o realizovatelných plánech, hledám způsoby jak se se dostat k realizaci těch plánů. To všechno mi slouží k odpoutání se od svých chutí, od své závislosti.
Tahle kapitola byla dost osobní, ale myslím, že je potřeba aby byla osobní. Protože: Představujeme-li si skutečnost, stane se z představy skutečnost.