Takže jsem včera dorazil domu, nikde jsem se nezdržoval a hleděl jsem abych byl doma. Měl jsem toho jako vždy v pátek dost. Byl poměrně náročný den, v blázinci spousta nových tváří.
Takže jsem včera dorazil domu, nikde jsem se nezdržoval a hleděl jsem abych byl doma. Měl jsem toho jako vždy v pátek dost. Byl poměrně náročný den, v blázinci spousta nových tváří. Mění se ty komunity v poslední době hodně rychle. Není mnoho motivovaných lidí, většinou jsou to lidé, kteří nemají kam jít, takže si vzpomenou, že by se mohli léčit. Což sem tam se povede někoho oslovit, ale spíše jsou to jedinci, než třeba skupiny. Občas je ta práce hodně únavná, protože není důvod se snažit, leč svědomí mi nedá, nechci práci odfláknout, takže do nich hučím jak sv.Jan Zlatoústý a celkem nic. Ale to jsou vždy jen takové vlny. Pak se zase objeví lidé, kteří mají motiv i důvod a práce jde trochu od ruky.
Na druhou stranu aspoň nějaké příjemné zprávy. Volala mi Hanka Drábková, jestli bych mohl 26.2 přijít přednášet na PPF. Už prý jsem tam nebyl dlouho. Jasně, že jsem řekl že mohl. Rád tam chodím přednášet. Vždycky s e tam setkám s nějakým svým bývalým pacientem, který chce doplnit znalosti, vzdělání. Teď tam dokonce chodí i dva moji současní klienti ze skupin. Z toho mám radost. Věčně tu nebudu a někomu tu štafetu předat musím. Jednoho už mám, tak snad jich pár přibude. Aby si taky užili trochu těch vzpurných a nemotivovaných. Vedl jsem včera takovou debatu. Jednoho nového jsem se ptal, co že to dělá? On pravil,že podniká. Tázal jsem se dál a pravil, že podniká. Chtěl jsme vědět v čem že jako? On že má autodopravu. Říkal t takovým smutným hlasem, takže jsem pátral dál a vyšlo mi z toho, že autodopravu, co měl, propil a prohrál v kasínu a momentálně má jedno auto. Tedy je řidič náklaďáku. Moc mé zjištění a ohodnocení nepotěšilo. Chtěl si zachovat sebeúctu, a já mu ji z jeho hlediska vzal.
Chápu ty lidi. Propijí, prohrají, profetují skoro všechno a nakonec vlastně přijdou i o trochu sebeobrazu. Znám to, také jsem se svého času držel těch posledních jistot, které jsem měl, držel jsem se toho dobrého v minulosti a nechtěl připustit, že v tom čase to byla minulost a to dno je dost kamenité, na které jsem dopadl. Jsou to hrozné rány. Jenže zastávám názor, že nejvíc bych jim uškodil, kdybych je nechal příliš dlouho žít v iluzích. Ty jsem vzal včera opět celé komunitě, když jsem jim řekl, že podle toho jak se chovají, přemýšlím odkud přicházejí. A ve své fantazii, že vidím, jak žili někde u hnoje. Měl jsem k nim tu řeč, kdy ani nedutali právě v čase po jejich dohadování kolem čistoty WC. Ta je v poslední době prachmizerná. Zřejmě přišli do komunity lidé, co ztratili základní hygienické návyky.
Nejvíc jsem je dorazil tím, když jsem jim řekl, že jsem sice abstinující alkoholik, ale rozhodně bych si mezi ně ve volném čase nesedl, a že jsem rád, že s nimi nesdílím společné WC. V tu chvíli by bylo slyšet špendlík spadnout a má popularita byla na absolutní nule. Tohle se mi občas stává, že jsem zcela a naprosto nemilovaný. Jenže, nejsem tam proto, aby mě chlapci milovali. Pak na poradě mladá kolegyně, lékařka, která je u nás na kolečku, jen tichým hlasem se divila, že jim říkám takové věci. Dr. Prokeš ji jako své svěřenkyni, vysvětlil, že to co jsem udělal, bylo superterapeutické, a že pokud to říkám já, je zkušenost, že to přežijí a zapamatují si.
Tedy mě někdo říct něco takového, do smrti bych na tu hanbu nezapomněl. Sice na komunitě se dva ohradili, oba vysokoškoláci a k nim se pak přidal ještě jeden, vlastně taky skoro vysokoškolák, ten má zas univerzitu nápravných zařízení. Má odsezeno asi dvacet let, že tedy oni nejsou žádní špindírové a že bych je nemusel házet do jednoho pytle s těmi ostatními. Tak jsem se jich zeptal, podle čeho to poznám a rozliším? Zamysleli se a uznali, že to asi není v mé moci rozeznat
Na terapii závislostí je právě to tvrdé, že se sejdou lidé, kteří by s e jinak nikde nepotkali. Bezdomovci i docela kultivovaní lidé. A musejí se snést, musejí se naučit, ti čistotnější, vzdělanější už jen ve vlastním zájmu, aby do své kultivovanosti, ty méně kultivované vtáhli. V tomhle je důležitá komunita, že se tam učí těch věcech mluvit mezi sebou v přítomnosti týmu, pochopit, že terapie není kriminál, a že nehodláme vyšetřovat každý posraný hajzl, že si tohle musí umět ohlídat. Také se mnozí učí díky tomu, že čistota a pořádek není samozřejmost, že nikdo po nich nic nebude uklízet a jestli si pořádně neuklidí, budou muset opakovat onen úklid tak dlouho, dokud nepochopí, že neslevíme a buď se přizpůsobí ostatním, a ne, že se ostatní přizpůsobí jim.
Pořád se včera oháněli tím, že jsou na jedné lodi, takže jsem jim dále vysvětlil, že dělat mi takový bordel na lodi, mě nebo někomu jinému, byli by hozeni do vody. To byla obvyklá vyhrůžka u plavby. Protože nikdo jsme si nenechal líbit, aby nám z lodě dělal bordel, nějaký maminčin mazánek, co si zvyknul žít na ulici, nemýt se, nestarat se o sebe. Tam si nikdo moc servítky v tomto směru nebral, plavecká řeč byla jasná stručná a nediplomatická. Obvykle se mluvilo něco ve smyslu: Ty prase špinavý koukej se umejt a ukliď si ten bordel po sobě. Jestli si doma dobytek, tak tady budeš za člověka. Byl jsem tam poměrně dost dlouho a dost dlouho jsem se pohyboval mezi drsnými muži, kde podobná slova nebyla ani brána za urážku. Pacientům to říkám o něco uhlazeněji, ale myslím, že oni přesně rozumí duchu té řeči.
Takže na rozdíl od mladé kolegyně zcela právem předpokládám, že když někomu z této sorty lidí řeknu, že někteří z nich mají prasečí návyky, a že si ráno na komunitě, když poslouchám kecy o jejich zasraných hajzlech, doslova a do písmene, že si přijdu jako mezi dobytkem. Mládenci pochopí, co jim chci říct a tu řeč unesou. To jen mladé lékařky a psycholožky se hroutí ze začátku z mé řeči na komunitě. Pak si všichni zvyknou. Některé mě i za to obdivují a sestry jsou rády, že občas miláčkům promluvím vlídným hlasem do duše. U toho zásadně neřvu. Hezky klidně, ale důrazně volím vlídná slova. Nakonec se pacienti dohodnou, pohlídají si to, naučí se vše řešit veřejně s těmi, které podezřívají a já mohu klidně pár týdnů až do příchodu dalších, podobně „vychovaných, mlčet.
Jo jo, občas se ta terapie dostane i do těhle hloubek. Prostě všední věci, nic vznešeného, ale důležitého. Konečně, když se někteří něco málo naučí pořádku, naučí se mýt a česat, čistit si zuby a k tomu přestanou chlastat, fetovat, nebo hrát hazard, pak jsme je toho naučili docela dost a mohou mezi slušné lidi a nikdo si ani nevšimne, že to někdy byly třeba trosky z ulice. Jo jo. A ti co měli aspoň trochu kladný poměr k práci, se stanou docela úspěšnými lidmi. Vždycky, když si vzpomenu na definic Zenu od prvního patriarchy Zenu Bodhidharmy, když se ho ptal čínský císař na to, co je to Zen? A on odpověděl: Samá prázdnota a nic svatého v ní. Tak mi to přijde hodné podobné tomu, co s nimi dělám. Když je naučím aby se o sebe uměli postarat, pak už se o ně nikdy nemusím starat.