Během let, co se zabývám terapií závislostí, jsem se setkal se stovkami lidí, kteří se rozváděli, rozcházely se s nimi jejich partnerky, vyslechl jsem stovky příběhů o naschválech, sporech o majetek,
Během let, co se zabývám terapií závislostí, jsem se setkal se stovkami lidí, kteří se rozváděli, rozcházely se s nimi jejich partnerky, vyslechl jsem stovky příběhů o naschválech, sporech o majetek, odmítání styku s dětmi, také o návratech manželů k sobě. Terapie závislosti, hlavně pak ta následná po ukončení ústavní léčby je terapií především vztahů. Tedy alespoň v mém podání. Abstinence je podmínkou a prostředkem terapie, nikoliv cílem. Zabýváme se jednoduše řečeno vším možným, co člověku brání žít podle jeho představ s lidmi a mezi lidmi.
Z toho důvodu se velmi rád zabývám rozvodovými a rozchodnými spory, které každý z těch příběhů více či méně provází. Lidé hovoří, prožívají velké emoce,které rozvod nebo rozchod přináší. Včera a vlastně ještě zcela nedávno se na mě obrátil mailem jeden člověk na základě čtení tohoto seriálu, především jeho posledních dvou dílů, co bych mu poradil, když se se chce dohodnou, je vstřícný a jeho partnerka se jednoduše nechce spokojit s tím,že ji vyplatí z bytu, který si pořídili společně, on dnes platí hypotéku, ona odešla z bytu, žije jinde a s jiným. Je ji je ochoten dát to co ji náleží, vyplatit ji v hotovosti. Navíc má ještě jeden byt, který měl před svatbou, pronajímá ho. I tam jeho partnerka šmejdí a čenichá, žádá prověření všech účtů atd. Ptá se co s tím. Jak se chovat v takovémhle sporu. Je ochoten se dohodnout, vždy, když už to směřuje k nějaké dohodě, protistrana udělá nějaký neočekávaný manévr.
Sám říká, „zřejmě musela číst vaši knížku, protože velmi používá „strategii mlčení.” Něco udělá a pak mlčí. A protože na skupině večer probíhala podobná debata na téma „odešlá manželka a její nároky na majetek,” tak jsem si řekl, že dokud mám vše v paměti, že se pokusím odpovědět.
Začnu trochu odjinud. Rozvod jako takový od toho, kdo jej iniciuje považuji za jasnou informaci. Informaci, která říká: Je konec, už nejsme partneři, přestáváme mít, až třeba na děti a majetek, spolu cokoliv společného. Tvoje zájmy nejsou mými zájmy a nehodlám se starat víc než je běžné mezi cizími lidmi o to jak se ti vede. Takhle, když se to vysloví a nebo napíše, vypadá takové prohlášení velmi tvrdě. Rozvod je tvrdý. Minimálně jeden má smůlu, protože on se nerozhodl, že chce aby ten druhý byl cizí člověk, pokouší se třeba o smír, je ochotný ledacos skousnout. Druhá strana je nekompromisní, má své důvody a trvá na svém. Jasně dává najevo, že chce vše, co mu podle jeho hlediska patří.
Tak a vrátím se k tomu majetkovému vyrovnání. Nikoliv jako soudce a právník, ale řekněme jako lektor zvládání zátěžových situací. Jestliže se protistrana chová ke mě jako k cizímu člověku, nutně se mě to musí dotýkat. Kdo tvrdí, že se ho to nedotýká, bud nemá k tomu člověku vztah a nebo není normální. Každého normálního člověka se prostě taková situace dotýká velmi. Jenže, mohu říci protistraně. „Jestliže jsem tedy cizí člověk pro tebe, dáváš mi do rukou možnost, že i já s tebou budu zacházet jako s cizím člověkem.” Tohle řekne, uvědomí si, že na emoce se neumírá, uvědomí si svojí míru odpovědnosti za štěstí druhého člověka, uvědomí si, že chtít to co mi patří není zločin, i přes to že ten druhý to za zločin vydává.
Tohle všechno si řekne a pak může klidně bez výčitek tomu druhému říci. „Protože jsi cizí člověk, tak nemám k tobě větší povinnosti, než k jiným lidem. Nemusíš s tím být spokojený, konečně do této chvíle si neudělal nic, co by mě nutili brát na tebe nějaké ohledy.” Když se mě včera na skupině ptal ten člen skupiny jak bych to řešil, řekl jsme mu. „Jste obchodník, berte to jako obchod, který musíte vyjednat a řekněte ženě, budu se chovat k tobě jako k obchodnímu partneru. K těm se chovám slušně, ale nic jim neslevím. Jsem zvyklý, že se pokoušejí získat výhody, nemám ti to za zlé, ale protože se ke mě chováš jako k někomu kdo k tobě už nepatří a kdo mimo dětí a majetku se mnou nemá nic společného, tedy jsi opravdu pro mne cizí člověk.”
K cizím lidem se chováme slušně, bez zášti, ale nemáme k nim jiné povinnosti, než ty, ke kterým se rozhodneme. Takže si nemusíme dělat starosti z jejich osudem, protože předpokládáme, že oni jsou schopni se o sebe postarat.Stejně tak s obchodními partnery. Pokud mlčí, nedodržují dohody, vyhýbají se jednání, pak samozřejmě lze použít metody, které jsou korektní, ale nesmlouvavé. Pak by museli počítat s tím, že použiji všechny možné dostupné prostředky abych si zjednal respekt druhé strany. Nebereš ohledy na mě, není ti nic cizí, pak počítej s tím, že stejně jako v obchodu udělám vše aby to pro mne bylo výhodné. Bez ohledu na to jak se cítíš, jaké máš starosti, jaké potíže. V případě toho člověka, co mi psal bych té ženě o které psal bych řekl. „Chápu, že máš starost, chápu, že máš svoje dítě a chceš ho zabezpečit. Nic proti tomu, ale o dítě jsem se ti pomáhal starat, když jsi byla se mnou. Dnes si jinde, a starost o tvoje dítě opravdu není má povinnost. Nemám žádnou potřebu se s tvým dítětem dělit o svůj majetek.”
Většinou v takových případech, když se jasně nastaví hranice „ochoty” nastane situace, kdy protistrana zjistí, že slovy apoštola sv. Pavla „Zákona se dovoláváte, a tedy podle toho samého Zákona bude s vámi jednáno.” je s ní jednáno tak jak jedná ona sama. Většinou to není nic příjemného, ale v takovém případě je právě ta korektivní zkušenost potřebná. Mnozí lidé mají za to, že mají právo trestat druhé lidi za minulost, třeba tím, že nedodržují dohody. Žijí v jakési představě, že prohřešky druhých pro které je opustili jim dává jakési větší právo na majetek. Což je omyl.
Majetku se sice může protistrana vzdát, ale jen na základě nějakého vlastního poznání, že třeba majetek je pro něj potíž a tedy nechť má protistrana co žádá. Jenže do té doby se protistrana musí smířit s tím, že pokud se ten člověk rozhodne, že se bude o majetek ucházet, pak s tím nic nemůže dělat. Má právo na emoce, má právo být nespokojený, má právo dělat vše pro to aby spor vyhrál, ale nemá nárok na to aby mu protistrana jeho vítězství z nějakých citových ohledů ulehčovala. Třeba z pocitu viny.
Pokud se pokouší uplatnit strategii mlčení, pak udělám všechno abych ji prolomil a donutil protistranu vyjádřit se. Může být sebevíc vzteklá, sebevíc rozčílená, nebudou ji emoce nic platné. Nebudu brát ohledy na ničí emoce. Tak dlouho budu obtěžovat až se jasně vyjádří. Je mi jedno jestli má na nějaké vyrovnání, prostě budu uplatňovat všechny pohledávky, které vůči protistraně mám. Rozhodně jich nebudu mít málo.