Týden končí a nedá se říci, že by byl lehký. Tanec kolem vítání knihy, které Jana pojala velkoryse. Až se z toho začínám lehce ošívat. Asi to tak musí být, jenže nejsem zvyklý až na tolik pozornosti.
Týden končí a nedá se říci, že by byl lehký. Tanec kolem vítání knihy, které Jana pojala velkoryse. Až se z toho začínám lehce ošívat. Asi to tak musí být, jenže nejsem zvyklý až na tolik pozornosti. A to jsem exibicionistický narcis. No, jednou za život to vydržím a přivítání příští knížky už bude lehce komornější. Jinak jsem byl včera zase ve vsi a zjistil jsem že mou knihu distribuce už zaváží do knihkupectví. Z ješitnosti jsem se podíval do dvou, jestli ji mají. Měli ji v jednom. Ale i tak to byl zvláštní pocit, vidět v knihkupectví knihu se svým jménem. Tak jsem si za odměnu, koupil Antalogii Pavla Bobka. Myslím, že už mám kompletné co vyšlo od něj v poslední době. Opět jsem si poslech „Stárnoucí mladík” „Píseň pro prázdný sál a zpíval …že je to stárnoucí mladík, co chtěl by žít jak žil dřív… a potom …, na pozdrav nám všem krátce kýv a řek: Vše je jiné nežli dřív a nač se proto vzdávat? My všichni ušli svůj díl a cesta je větší nežli cíl a rokenrol je větší nežli sláva…
Je několik písniček, které mě od různých zpěváků a autorů provázejí od chvíle kdy jsem je slyšel. Petra Nováka „Takový je svět” Mišíkova „Dvacet deka duše” nebo „Sladké je žít” Případně další. Čas od času si na ně vzpomenu a vylovím je ze své sbírky a pak si je pouším několikrát za den. Zrovna tak o Luboše Pospíšila „Věčně hraný film v bio Láska” A také jeho „Kocovina.” Tohle jsou písničky, které mi lehly na duši, stejně jako „Help” Od Beatles nebo Jive rock od Queens.
Pouštím si to podle nálady. Jsou dny kdy neposlouchám nic, nemusím mít puštěné rádio, mám rád ticho. Vůbec si uvědomuji jak ze stárnutím miluji čím dál víc ticho, ale když mě chytne bigbítová nálada, nechám repráky na plné pecky a přesně stejně jako kdysi, mi málem skáčou ven ze dveří a oken repráky. Jak svého času zpíval už zmiňovaný Mišík. Jo jo muzika to je věc. A pokud má ještě kvalitní texty, pak…. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, co to je za alchymii, která mě u některých písniček tak strašlivě osloví. Mnohdy zjišťuji, že jsem tak trochu víc v menšině. Většinou jsou to písničky, které byly jako přídavek k hitům jednotlivých interpretům a ony mne oslovily. Nejsem sám jak jsem zjistil, ale nikdy nebyly na špici hitprád. Teď mi Petr Novák zpívá …chtěl bych sílu mít a pěšky projít celým svět smutek lidem vzít s ptáky volně žít, lásku svou rozdat ženám co se bojí, poznat tuláky co zvolna jdou, dnem i tmou..
Když jsem ji slyšel poprvé bylo mi kolem třiceti a šel jsem zrovna pěšky procházkou z Jindřichova Hradce do Malého Jeníkova, kde měla moje první žena rodiče. Malý Jeníkov je kousek za Strmilovem směrem na Dačiče. Moc hezký kus země. Pomezí Čech a Moravy. Slyšel jsem ji mě chytla. Potom jsem si ji koupil na nějaké kazetě, tu už ani nevím kde ji mám, ale nijak mi to nevadilo. Po devadesátém roce jsem si opatřil všechny možné reedice slavných hitů let minulých. Předtím to bylo dost obtížné protože většina věcí vycházela na LP a nebo i singlech, různě jsem sháněl, přehrával na magnetofonovou pásku, kopíroval. Internet nebyl, tak se autorská práva porušovala jinak. Nahrávali jsme z rádia. Byla to dobrodružná doba. Pro mne díky tomu, že jsem byl u plavby bylo jednodušší sehnat zahraniční kapely, než domácí. Ty většinou byly omezovány, vydávány v malých nákladech, nehrály je v rádiu a o televizi ani nemluvě.
Pokaždé když mám bigbítové odpoledne, bigbítem myslím muzika šedesátých a něco málo sedmdesátých a osmdesátých let, upadám do takové romantické nostalgie. Vybavují se mi tváře lidí, hlavně žen, kterým jsem se pokoušel tuhle muziku pusti a ony ji nějak nemuseli. Vím, jak silně nebavila deska od Luboše Pospíšila „… a nestřílejte na milence.” jednu krásnou dívku a po třetí písničce se dožadovala úplně jiné muziky. Jen chtíč mi tehdy zabránil v tom abych se zcela neurazil.
Nakonec z toho byl jen ten sex a žádná láska. Byl jsem dost dlouho považován třeba svojí ženou Petrou a jejími známými, za podivína, co poslouchá domácí produkci. Když oni jen tu světovou. Málokdy se mi podařilo jim vysvětlit, že nejen aranžmá, nápad, melodie, ale také slova jsou pro mne důležité. Fakt je jeden. Čas dal za pravdu mě. Nakonec ti všichni, co jsem o nich psal, vstoupili do té dvorany slávy i přes lehké opovrhování některými snoby. Ale zase je pravda, že v určité části společnosti byli obdivováni a bráni jako určití věrozvěstové.
Do takové míry a obdivu jsem nikdy nesklouzl a přiznám se, že když jsem v roce devadesát viděl některé tyhle lidi vstupovat do politiky, říkal jsem si co tam chtějí? Většina z nich to pochopila také a odešla a věnují se tomu, v čem jsou skutečně dobří. Ne každý jako Pavlíček a jiní bude uveden do Síně slávy. Ne každý zbohatne jako Kocáb. Jenže budou dělat dobré věci, kterými mě potěší. Což je asi k bohatství nepřivede, ale u většiny z těhle lidí jde skutečně o rokenrol. Pokud se někdo diví tomu, že říkám téhle muzice bigbít nebo rokenrol, tak slovo Big Beat se začalo používat v šedesátých letech u nás. Ve světě to byl stále jen a jen rock. A já tomu všemu nejraději říkám rokenrol, protože z něj tahle muzika vychází.
Taky už bych měl myslet na koupi výstroje a výzbroje do Kanady. Zdá se že půjdu dost dlouho a dost času pustinou. Věší ruksak, abych do něj mohl dát zásoby aspoň na tři dny. Tom má v péči vozík, Milada shání poníka. Včera jak jsem si vyšlapoval do vsi a náramně mi to šlo, skoro jako za mlada, jsem si tak v duchu a velmi potichu uvažoval, jestli bych příští rok neměl udělat úplně malinkatý výlet z Prahy na Gibraltar a s poníkem. Pak jsem si ještě vzpomněl, že mi kdysi Viktor Tauš slíbil filmový medailon z cesty ze severu na jih. Z nejsevernějšího bodu Evropy na nejjižnější. Trvala by ta cesta asi půl roku. Panečku. Půl roku pod širým nebem.
Vzal bych to přes Prahu abych si den dva orazil doma a potom zase dál. Hezky ze severu Norska, trajektem přes Balt, Německem přes Čechy, v Praze velkolepé uvítání, jásající davy, mávátka. Akorát jsem přemýšlel jestli by se mi v tom kraválu neplašil poník. Musel bych najít nějakého odolného, co se jen tak nevyleká. No možná kdyby udělal pár kousků na zadních a uměl zařehtat nějakou písničku, mohl by si cestou vydělat na oves. Abych všechno nemusel platit ze svého. Jako cestopis bych to zcela určitě neprodal, ale legrace by to byla náramná. Ach jo šedesátka na krku a pořád takovéhle nápady.
Tyhle dvě cesty bych skutečně ještě chtěl udělat. A pak se ještě podívat na Island. No a potom už můžu houpat vnoučata, (jestli nějaká budu mít) na kolenou a lhát jim o tom, jaký sem by za mlada pašák. Dcery by jim to určitě neřekly, ty by mluvily o tom, že měly tátu blázna. 🙂 A děti mají znát „plnou pravdu.”