S některými komentáři, hlavně kolem takových témat jako je celibát, nebo spása, si uvědomuji, jak je těžké vysvětlit lidem, kteří se zcela neorientují v oblasti křestanství, respektive katolické věrou
S některými komentáři, hlavně kolem takových témat jako je celibát, nebo spása, si uvědomuji, jak je těžké vysvětlit lidem, kteří se zcela neorientují v oblasti křestanství, respektive katolické věrouky, tyto pojmy. Zvlášť těžké to je i v době, kdy stačí zadat do vyhledávače, slova jako „celibát oficiální výklad.” A zjistit si jaký je oficiální výklad a pohled a zdůvodnění, toho či onoho.
Pro mnohé neznalé je kněžský celibát katolické Církve stejně jako celibát některých zenových mnichů, případně jóginských „svatých mužů” je něco nenormálního. Pro jógína, který na sebe bere „jho” etického a náboženského závazku v Radžajóze nazvaného „Jama Nijama” je sexuální zdrženlivost, samozřejmost a podmínkou pro dosažení cíle.
V Katolické Církvi, řeholníci skládají při vstupu do řádu, jakéhokoliv řádu, tři sliby. Sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Pokud některý z nich nedodržuje tyto sliby, je takzvaně pod hříchem, což znamená že nejde onou úzkou a trnitou cestou spásy a ta mu bude odepřena. Tedy pokud toho patřičně nelituje, neudělá pokání. Velmi tvrdé pokání. Žádné „pár otčenášků to spraví.”
Samozřejmě tenhle způsob života, založený na oběti, je jen pro určitou velmi úzkou skupinu lidí. Církevní hierarchie je poměrně úzká vrstva. Být katolickým knězem, řeholníkem znamená žít mimo jiné znamená žít v celibátu. To se vyžaduje, do toho každý kandidát, kandidátka, (tím mám na mysli členky ženských řeholních řádu) vstupuje. Zavazuje se k osobní chudobě, sexuální abstinenci a poslušnosti Bohu a představených. Pokud se tohle nezdá laikům a těm co nejsou členy Církve, jako normální, mají na to právo. Nikdo na nich nic takového nevyžaduje. Ten závazek je jen pro ty co se jim zdá, že mají povolání ke službě Bohu tímto způsobem. Všichni ostatní jejich závazku nepodléhají.
Ovšem ani možnost ženění, neznamená, že nedojde k sexuálnímu zneužívání nezletilých. Tím mám na mysli, kněze, kteří by se mohli ženit a pak by údajně k některým excesům nedocházelo. Kněží se vzdávají sexuálního života z důvodu služby Bohu, tím, že se budou věnovat jen a jen věřícím a nikoliv vlastní rodině. Nebudou shromažďovat majetek, půjdou tam kam jim Cíkev přikáže, budou sloužit všem výjimky, bez připoutanosti na majetek, rodinu.
Sloužit, nikoliv zneužívat moci jim svěřené. Vždy byli hříšní kněží, což ale není pro Církev důvod aby slevovala ze svých požadavků na kněze a řeholníky. Církev nechce přispůsobovat pravidla jen proto, že někteří z povolaných nejsou ochotni se ovládat.To že s nimi jedná z pozice církevního práva a nedbá na světské, ale považuji za chybu. Velkou chybu církevní hierarchie.
Jinak mě se líbí že ty pravidla a požadavky nechtějí snížit, nechtějí slevit. Také nehodlám přizpůsobovat pravidla terapie těm co se nehodlají ovládat, co nechtějí vyvinout úsilí. Navíc být ženatý, jak jsem uvedl, neznamená, že nemá někdo skrývané sexuální úchylky. Pokud je někdo má, dříve nebo později je projeví. Konečně znám případ, kdy ženatý muž, který měl tři děti, zneužíval svoje synovce. Nebyl členem žádné církve. A vlastně není to jeden případ, znám jich víc. To jen na okraj.
Nemyslím, že pedofilie je výsadou hierachie katolické Církve. nebo členů řeholních řádů. Pouze díky svému zaměření, vlivu a učení je Církev větším terčem. Navíc, praxe, kterou v rámci cíkevního práva někteří členové hierarchie preferují. To jest, že případ vyřeší ve své „kompetenci” není v dnešní době zrovna nejmoudřejší. Chápu, že někteří odpovědní jedinci, nechtějí na veřejnost tahat špinavé prádlo, které by vrhalo stín a špínu na Církev. Osobně to považuji za nemoudré, protože pak se oné špíny nahromaděné za dlouhý čas vylije příliš mnoho.
Jak už jsem uvedl, celibát není výsadou katolické Církve. Jiná náboženství vyžadují zdrženlivost. Některá dočasnou, některá celoživotní. Prostě mají své požadavky a nehodlají se přizpůsobovat třeba při výběru uchazečů o místa ve své hierarchii profánnímu okolí. Okolí se nemusí líbit jejich požadavky, ale to je asi všechno co s tím mohou dělat.
Chci li být členem katolické Církve, pak musím přijmout její pravidla, její věrouku, její dogma. Stejně tak, chci li být členem buddhistické sangy, nebo hinduistického ašrámu. Věřím-li, že Církev je to, kde dojdu Spásy a skrze ní věčného života, pak prostě se chovám, nebo snažím chovat tak aby mi ona Spása byla poskytnuta. Abych ji dosáhl.
Já osobně, když se chci orientovat v oblasti třeba hinduismu, islámu, katolické Církve, zkusím si najít napřed oficiální výklad, věroučný pohled a až pak se pustím do diskuse nad novinovými titulky. Už jsem napsal v odpovědi na komentář, že rozhodně nesouhlasím s praxí církevní hierarchie, která se stále někdy chová, jakoby církevní právo bylo nadřazeno světskému právu.
To je jedna věc. Druhá věc je ta, že pokud členové Církve neporušují světský zákon, jsou svým členstvím zavázáni se podrobit požadavkům, které na ně Církev klade. Pokud tak nechtějí činit, nejsou dále členy Církve a jsou exkomunikováni. Z hlediska učení nemohou dojít Spásy na základě exkomunikace. Stejně jako nemůže dojít spásy ten, komu nejsou hříchy odpuštěny.
Nevím jestli tyhle věci interpretuji přesně. Proto zájemce o problematiku odkazuji na vyhledání si pramenů, které jim osvětlí více tyto otázky. Je jich dost a jsou většinou ve formátu pdf. Takže se i dobře čtou a tisknou. Stačí zadat do google pojem „celibát a postoj církve k němu” Záměrně sem nedám žádný odkaz. Ti co se nebudou chtít seznámit, si nic nepřečtou, ti co budou mít zájem si najdou prameny sami.