Pomalu se chystám do Kanady. Zažívám podobné pocity jako před čtyřmi lety, kdy jsem se připravoval na cestu na Nový Zéland. Kanada, speciálně Vancouver je daleko. Dost daleko i na mě.
Pomalu se chystám do Kanady. Zažívám podobné pocity jako před čtyřmi lety, kdy jsem se připravoval na cestu na Nový Zéland. Kanada, speciálně Vancouver je daleko. Dost daleko i na mě. A už dlouho jsem nebyl v tak velké a v podstatě pusté zemi. Hledám si informace prohlížím mapy. Jestli něčeho lituji, tak toho, že jsem přišel o sekerku, kterou jsem měl od mládí. V Kanadě by se hodila. Lehká, snadnou brousitelná, Už jsem kdysi o ni psal, že mi ji vykoval můj strejda Olda, který byl kovář a podkovář. Sekera se dá koupit leckde, ale na míru dělaná, taková je jen jedna v životě. Stejně tak to mám s některým nářadím. Už s ním sice dávno nepracuji, ale kladivo mám pořád jedno. Asi dvacet pět let. Neměnil bych. Stejně tak nože. Jsem zvyklý na váhu onoho nářadí a těžko si zvykám na jiné. Navíc sekera, která opravdu seká a je lehká, to je do pustiny poklad. S nožem a sekerou si troufnu projít Kanadské pralesy. Dává to záruku, že nebude na mě pršet, když bude třeba a nebude mi zima. V dávných dobách prý kanadští otcové dávali svým synům sekeru. Předpokládalo se že to je nejdůležitější součást výbavy, protože sekera sloužila jako pracovní nástroj širokého použití. Od postavení domu až po rozdělání ohně.
Včerejšek a dnešek jsem strávil celkem v poklidu. Sice jjsem v poslední době přestal se tolik věnovat blázinci, ale o to víc se věnuji svým aktivitám. Naštěstí dnes jsem si jen tak polehával, došel nakoupit a užíval klidu. Ani skupina, ani klienti. Jenom takové hraní. Včera jsem sice pracoval,nevynořilo se nic závažného. Nemusím stále jen se zabývat důležitými věcmi. Nějak mě neberou ty Kačky-rvačky, co se perou s policajty a na tom si staví svou politickou kariéru, ani všechen ten rozruch kolem blobu, nebo jiné podobně „důležité události” typu financování divadel. Nepodporuji umělce po dotacích toužící.
Vždycky jsem měl pocit, že pokud chci psát, malovat, hrát divadlo, dělám tohle všechno pro sebe. Buď si to zaplatím a nebo seženu někoho, kdo mi píchne. A v nejhorším případě mám diváky, čtenáře, kteří sice mým výbojům nerozumí, ale za ten pocit, že viděli něco světového mi zaplatí. Cizí „píchnutí” je jeho laskavost, nikoliv povinnost. A pokud mi někdo poskytuje laskavost, pak zřejmě bude žádat abych se k němu choval s úctou.
Mnozí ti co kulturu a umění produkují, se musejí naučit především několik věcí. Ta první je pochopení, že i ostatní lidé, stejně jako většina těch kulturních pokrokářů, ráda žije v blahobytu a přebytku. A je jen na nich jestli si za své peníze koupí, lístek do divadla, svetr, umělecký hrnek, či knížku ode mne, nebo šetří na letenku do Kanady. Taková je realita, jejich omyla nevýhodné chování spočívá v dávaní najevo, že jsem umělec a mám proto nárok na něčí peníze. To je vážně hluboký omyl, těch prosebníků.
Prosebník má právo požádat a musí se smířit s tím, že dostane jen něco a nebo vůbec nic. A pokud chce dělat něco co ti druzí mít nemusí, smířit se s tím, že bude v roli prosebníka. To je ovšem velmi unavující pozice. Pokud chce experimentovat, posunovat vývoj, musí zjistit, jestli na tu činnost má čas, prostředky a podporu. Chce-li si stěžovat, že je díky tomu, že se zabývá uměním chudý, tedy stěžovat si může, i nahlas a tím to asi tak končí.
Já si na vydání svých knížkek musím také vyžebrat. Protože, kdybych se chtěl chovat jako pravý český spisovatel, který má to „poslání a je svědomím národa,” Jak si někteří čeští spisovatelé rádi říkají, jsem hlady, spím někde v laciném podnájmu, nemám na letenku do Kanady a na vybavení, které potřebuji a sám si ho koupím. Takže místo svědomím národa se radši stanu cestujícím do Kanady a budu putovat po Kanadě a kochat se místními krásami a třeba i holkami. A až se vrátím, tak možná něco o tom napíšu a nebo nenapíšu. Spíš nenapíšu. Cestopisy píše každý. Ty jsou těžko prodejné. Já píši o tom co mě baví a zároveň o čem doufám, že když už tomu věnuji čas, námahu pak to bude alespoň někomu prospěšné a mě přinese zábavu a možná se zaplatí i ty knížky prodejem. A jestli zjistím, že o ně není zájem, už se tomu věnovat nebudu. Budu se držet blogů, protože mám potřebu psát, ale nepovažuji své psaní za natolik důležité, abych kvůli němu strádal hlady. Nebo nejel do Kanady, případně ještě někdy do Austrálie a na Nový Zéland.
Bohužel si na to všechno budu muset vydělat. Bohudík, pokud si na to vydělám, nebudu nikomu muset být vděčný. Sice vím, že je dost lidí, kteří mají přímo potěšení z toho, že mohou podporovat umělce, nebo něco co považuji za prospěšné a díky svým textíkům jsem se z několika takovými lidmi setkal, ale pak je to v rovnováze. Oni mají své potěšení a radost a já peníze, které potřebuji na ty „spasitelské knížky.” Takže se nemusím cítit vděčný a zavázaný. Poskytujeme si vzájemně. Díky tomuto chování a hlavně emočnímu nastavení těchto lidí prosperují církve, a nadace, galerie, hudební soubory a další.
Prosperují protože jsou lidé, kteří si užívají tímhle způsobem. Ti nepodporovaní umělci mají pouze tu smůlu, že zrovna většinou těm movitým ne vždy konvenují. Docela chápu, že pokud má někdo mesiášské umělecké sklony, může mít pocit, že díky odmítnutí podpory jeho uměleckým záměrům se zhroutí civilizace. Může být tak pyšný, křičet a demonstrovat, ale obávám se, že jediné co mu zbude, je jen jeho pýcha.
Jo mě se to z jejich hlediska mluví, když nejsem umělec a nedělám literaturu a umění. Jediná má potřeba je něco sníst, něco si přečíst a flákat se po světě jen tak a ani nemít pocit spasitele, který přijde a zachrání svět. Má terapeutická praxe mě z těchto představ vyléčila. Mnohokrát jsem se kochal tím, jak moudrá slova jsem pronesl vůči klientovi a vypadalo to, že i zasáhla a nakonec jsem zjistil, že neudělal nic, nebo jen málo. Pak mi spadl hřebínek a začal jsem korigovat své představy o své všemohoucnosti a pomoci těm druhým.
Svět je zaplavený krásnými předměty nevyčíslitelné hodnoty, které jsou uzavřeny v depozitářích a nikdo je nevidí, protože není dostatek sálů a zájemců. Taková je skutečnost, kterou ti výkonní kulturní spasitelé nechtějí, nebo nejsou schopni vzít na vědomí. Zaujme jen něco a někdo. Světem se jednoduše potuluje tisíce nadaných schopných lidí, kteří jednoduše jsou nadaní dost, ale ne tolik aby přesvědčili ty kolemjdoucí, že se mají zastavit, sáhnout do kasy a koupit jejich snahu. Jejich smůla je, že je kulturní nadbytek.
I tohle jsem díky svým textíkům zjistil. Opravdu nadaní autoři, kteří mají co říci, prostě nevycházejí a nebo v tak malých nákladech, že jednoduše zapadnou v záplavě jiných podle mnohých méně nadaných, méně talentovaných, jenže prodejnějších z hlediska vkusu běžného člověka. Markéta Lazarová je údajně nejlepší český film dvacátého století. Ale po pravdě, kdo mimo několika nadšenců, k nimž patřím i já se vydrží na videu na něj dívat na celý? Knihkupectví jsou plné kvalitních knih, které když se neprodají, vrátí se do nakladatelství.
Každá kniha, kterou vezmu do ruky má na zadní straně recenzi, podle které jde o veledílo typu Tolstého Vojna a mír a nebo Čapkových povídek. Kdybych si měl kupovat knížky podle recenzí, pak nekupuji nic jiného. naštěstí na recenze moc nedám. Podle recenzí je kdejaký blábolík avantgardní umělec, který svým dílem rozšiřuje kulturní obzory a je špičkou ve své oblasti. Samá špička tedy. Bohužel tímto způsobem je špičekje záplava. Žijí ve svých komunitách, kde se mezi sebou znají a diví se, že je neznají jiní. No neznají. Nějak jim uniká, že lidé mají i jiné, stejně tak dobré zájmy jako jsou tu jejich. A nemusí vidět všechny jejich divadelní, malířské a třeba literární experimenty. Ti co mají kliku, dělají experimenty. Za peníze daňových poplatníků a mecenášů. Zbytek se živí při troše štěstí v reklamách. A pak jsou ti komerční umělci, co s e s těmi experimentátory nechtějí dělit. To jsou zrádci, co podléhají vkusu měšťáků.
Docela chápu, že aureola umělce je pro mnohé natolik lákavá, že neodolají a zkusí si ten život. Zkusí a většina, velká většina, zjistí, že o jejich umění není zájem a živí se takzvanou komercí a stydí se za to. Užívají si pocitu nepochopenosti a doufají, že je dějiny jednou ocení. Někteří v těch dějinách skutečně jsou, někteří se mihnou v nějakých historkách, které o nich vyprávějí ti co je dějiny na nějaký čas zaznamenaly a zbytek upadne v zapomnění. Na Popelečnou středu v kostele při konci bohoslužby odehrává zajímavý obřad. Věřící přistupují ke knězi, který jim prstem nanese z misky s popelem. Ten popel nanese na čelo věřícího ve tvaru kříže a říká přitom: Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš! Neškodilo by mnohým tímhle obřadem občas projít. Pak by je to kulturní spasitelství aspoň trochu přešlo.