Včera měla narozeniny moje dcera Zuzana. Dvacáté šesté. Dvacet pět let jsem ji neviděl a skoro nic o ní neslyšel. A dnes má svátek má dcera Kateřina.
Včera měla narozeniny moje dcera Zuzana. Dvacáté šesté. Dvacet pět let jsem ji neviděl a skoro nic o ní neslyšel. A dnes má svátek má dcera Kateřina. Sestry, neznají se, nikdy se neviděly, ale i tak jim přeji aby se jednou setkaly. Oběma přeji všechno nejlepší. Klid a hezký život. V poslední době jsem toho klidu moc neužil. Trochu se valí události. Hlavně v osobním životě. Markéta nemocná, sestra nemocná, já jsme byl nemocný, někdy se to sejde. Ale zatím snáším tu zátěž. Cvičím, píšu, modlím se a čekám až se to všechno dostane z peřejí. Jak by asi napsal nějaký trampský bard, nebo plavec dřeva. Tedy vorař.
V sobotu a neděli budeme dotáčet poslední dva díly „Ze závislosti do nezávislosti.” Včera mi přišel natáčecí plán a pokud to trefíme hned napoprvé, je pro letošní rok s televizí konec. Už pomalu začínám dávat dohromady doklady na daně, dofakturuji poslední peníze, ještě že nejsem odkázaný na nemocenskou, protože jak to vypadá, na tu si nějaký čas počkám. Inu páni poslanci myslí, jsou tvořiví a zákony, které produkují jsou totálními zmetky. Stále reformy pro reformy a vůbec se nedbá na heslo, že studna, která dává vodu se prostě znovu nekope. Holt, někdo dostane geniální nápad a neštěstí je hotovo. Géniové jednoduše do parlamentu nepatří. Ti patří do vědy, umění, tam mají svoje místo, ale jinak je raději držet od správy státu dál. Mají neskutečnou schopnost vytvořit dokonalý chaos, který zlikviduje jakýkoliv funkční systém. Fungující věci se prostě neopravují, nechávají se běžet a opatrně se kolem nich chodí aby se náhodou neporouchaly.
Takže lituji všechny ty, co jsou odkázáni na nemocenskou a nad jejich životem vládne nesnaživý státní úředník, který v žádném případě nemám zájem na cizím osudu. Má předpis a k jeho životnímu štěstí to stačí. Ani si nevšimne, že dostává druhé lidi do potíží. Jak si tak čtu támhle a onde, zjišťuji, že se začíná šířit nálada, že je konec krize. Což o to, bylo by fajn, kdyby tomu tak bylo, protože bych se ukázal jako dobrý věštec, neb jsem věštil, že půl roku bude pár, půl roku se poplazíme po dně a po roce, respektive na konci roku 2009 se začněme zvedat vzhůru.
Nepředpokládám,že okamžitě bude ráj na zemi, ten nebude asi nikdy, i když z hlediska lidí z první poloviny dvacátého století by se zdálo, že už zavládl, ale z dnešního hlediska pro mnohé se potácíme v bídě a mizerii. Už třeba, že ti co nedostávají nemocenskou, utrácejí úspory a nebo snad berou nějakou sociální podporu. Snad? Tohle nevím určitě. Osobně jsem se naučil si nějakou rezervu dělat, právě pro tyhle případy. Jeden nikdy neví, co se stane. Ráno jde normálně do práce, jen se staví u doktora, že má mírné potíže a z ničeho nic jsem marodil pět týdnů. Ptala se mě včera staniční, jak snáším tu angio plastiku. Řekl jsem ji že dobře, ale hlava prostě ví, že už je v těle malá oprava na srdci. Už to není srdce jako zvon. U srdce si uvědomuji, že je ta hranice mezi životem a smrtí obzvlášť tenká. Samozřejmě díky moderní technologii je ona hranice trošku pevnější než kdysi, ale už chybí ona naprostá bezstarostnost.
Chodím stejně rychle, krok už jsem pustil naplno, nemám potíže, (klepu na zuby) ale už je tu vědomí, že beru pravidelně léky, které nejsou nijak laciné, musím je mít, nesmím přerušit léčbu, je trochu jiný pocit, než když jsem se mohl pustit bezstarostně do světa a nezajímat se mimo běžného cestovního pojištění o nic dalšího. Nakonec díky tomu, že socani chtějí platit ze zdravotního pojištění každý paralen, je najednou potíž aby mi je napsal obvodní doktor, protože mi docela klidně vysvětlí, že tak drahý lék zatíží rozpočet ordinace, toho co proplácí pojišťovna. Jo výhoda „bezplatného zdravotnictví.” Nakonec mi je napsal, jenže prý mi je musí psát tam na oddělení, kde jsem prodělal onen zásah. Tak jsem zvědavý jak tohle dopadne. Nakonec pokud budu chtít zůstat na živu, budu si je muset opatřit stůj co stůj, jen aby někdo dostal paralen, který si může za pár korun občas koupit.
No věděl jsem, že mě tohle čeká, protože pro třicet korun a paralen zdarma jsou mnozí ochotni volit i komunisty, kteří sice všechno dají zadarmo, ale nakonec si to člověk bude muset zaplatit, jako si musel zaplatit kdysi, protože zdarma to bylo, jen ta péče nebyla k mání. Pouze se budu muset zamyslet nad svou ochotou platit daně. Zřejmě jsem zbytečně ochotný a tedy přestanu podporovat ty, co se nechtějí starat a začnu se starat především o sebe. Konec konců solidarita má své přirozené meze, jak zjišťuji. Ti co mají na chlast, drogy a kouření, holt budou muset mít i na léky, které potřebují na léčení následků výše zmíněných činností. Pokud mají za to, že tělo má jít do hrobu zhuntované, pak nic proti tomu. Určitě nebudou mít nic proti tomu, aby si úlevu od potíží, před smrtí zaplatili ze svého.
Prostě a jednoduše řečeno. Léky si seženu, zaplatím. Ony ty co beru na pojišťovnu nejsou i tak nijak laciné, ale 500 Kč na měsíc unesu. A budu klidně volit ty, co opět zavedou poplatky a spoluúčast, protože tak zbude na ty skutečně potřebné. Jestli si někdo v rámci svého zdraví nehodlá odpustit chlast a kouření a chce léky zdarma, protože si tím zničil zdraví a dožaduje se mé solidarity a soucitu, dožaduje se zbytečně.
Máš na cigára, musíš mít na léky, jestli volíš jinou prioritu, nic proti tomu, ale nes si za to svou odpovědnost a klidně hazarduj se svým životem. Nebudu volit, ty co chtějí rozhazovat s peněz nás všech, protože oni je vydělat nemuseli, oni je jen chtějí rozdat aby jim zbyly ty obrovské prebendy, které jim umožní vést luxusní život bez starostí o zítřek. Mám na mysli socany a komunisty. Rozdíl mezi nimi nenacházím.
Vždycky mě mátli lidé, kteří chtějí zůstat na živu, co nejdéle a přitom si systematicky život zkracují. Navíc se ještě dožadují všech možných požitků a výhod a pokud s nimi sedíte v čekárně a posloucháte jaké mají potíže s dechem a přitom, než na ně dojde řada, si klidně dojdou dvakrát třikrát zakouřit, aby to čekání lépe snášeli. Ty bych hnal svinským krokem. Nebo ti, co mají nejrůznější potíže se zažívacím traktem a prášky zapíjejí pivem. Prý aby se lépe rozpustily. Ty jsou také úžasní.
Tihle lidé mají nadměrnou spotřebu a zároveň dělají vše pro to aby ten čas, který máme každý jinak i geneticky vymezen, co nejvíce zkrátili. Nadměrná spotřeba všeho. Chlastu, drog i léků. A platíme jim to my všichni, co se staráme, abychom nakonec zjistili, že když sami potřebujeme, tak je problém. Ale teď mi radí Jana, že mi kardiologie může ten recept posílat. Takže jsem se možná rozohnil zbytečně, ale nešť. Nakonec, svěřená potíž, poloviční potíž. Nakonec, stejně mi ti lemplové bolševický jdou na nervy