Probudivši se dnes časně z rána v 10.45 jsem usoudil, že doba spánku jest dostatečná.
Probudivši se dnes časně z rána v 10.45 jsem usoudil, že doba spánku jest dostatečná. Tedy teď, když jsem si přečetl první větu měl jsem pocit, že jsem podle teorie reinkarnace evropských buddhistů byl kdysi Aloisem Jiráskem. Nebudu se zaobírat evropskými buddhisty rozhodně ne těmi pražskými, ale tak při sobotě, jen povím, že jsem ve čtvrtek vyzvedl na poště filmy z Johnem Waynem a mám při sledování amerického idolu podobné pocity jako při četbě v dětství Jiráskových spisů, které jsem snad přečetl celé, a jestli něco vynechal pak jen drobnosti. Pocity se jmenují, radost, naděje a odhodlání.
Jirásek podobně jako John Ford, jehož vybrané dílo mi dorazilo domů, je národní buditel, či možná popisovatel jistých hrdinských i méně hrdinských částí dějin národa. Jirásek českého národa, Ford amerického národa. Nevím jak tlusté byly Fordovy scénáře, ale stejně jako Jirásek tady, tak Ford v Americe s Johnem Waynem přispěl k vytvoření obrazu dějin, tak jak je vnímá nejen Amerika, ale i s celý zbylý svět.
Jirásek vytvořil legendu společně s Palackým o době husitské, době pobělohorské a John Ford a John Wayne vytvořili dějiny amerického Jihozápadu a postavu muže, který nikdy neselže, vždy si poradí a všechno zvládne. Jak je Jirásek čtivý a on čtivý je, tak je John Wayne koukatelný jako muž Západu. Jistě v kinematografii bylo mnoho dobrých herců, kteří hráli záporné i kladné hrdiny Divokého západu, ale legendu muže Západu vytvořil především John Wayne. Stejně tak pohled českého člověka na české dějiny Jirásek. I jiní psali historické romány, ale jen jeden dokázal vtisknout pohled a názor ne onu dobu. Jirásek.
Jiráskovy příběhy jsou plné skvělých zápletek, psané jakýmsi starodávným jazykem jimž nikdo nikdy nemluvil, ale Jirásek jej bezvadně používal. Jiráskovy hrdinové jsou plni života, plni vášní, stejně tak Fordovy filmy. Zápletky jsou srozumitelné. Ani Jirásek ani Ford nenechají diváka dlouho dumat, kdo že je hrdina kladných vlastností i vzhledu, konečně v pohádkách jsou role jasně rozdány podle vzhledu a postavení. České mají svá specifika, tedy ty uměle vytvořené. Politika pokud v nich je, je jasná, přímočará. Tady jsou věci spravedlivé a věci nespravedlivé a za ty první se bijeme do hrdel a statků, tedy ve westernu do posledního náboje a potom přichází na pomoc zázrak poslední záchrany. Hned v prvním skvělém Fordově filmu s Johnem Waynem: Dostavník.
Včera, když jsem se díval na ty filmy, věděl jsem už napřed, jaká asi bude zápletka, kdo je padouch, kdo kladas, kam příběh směřuje. Znalosti potřebné k uhádnutí mi dalo přečtení stovky westernových veleděl vydávaných v rámci Rodokapsu, plus dalších dobře vázaných výtisků zabývající se touto tématikou. Tyto znalosti jsem nabyl především ve svém dětství a postupně už menší míře ve svém dalším životě, kdy jsem průběžně sledoval filmy a četl knihy s touto tématikou.
Nijak se nedivím, že John Wayne nebyl komunisty moc povolován. Vlastně jsem s ním za totáče viděl u nás jen dva filmy. Dostavník a El Dorado. John Wayne ve většině filmů vystupující jako pravý americký patriot, Ať ve filmech s westernovou zápletkou, nebo válečných nemohl být přijatelný pro komunistickou pakáž, která zcela zprofanovala pojem: „Čest a Vlast.” Navíc každý kdo měl v úctě hodnoty, jako jsou lidská práva, svoboda jednotlivce byl imperialista a válečný štváč. I když hrál jen prostého kovboje, nebo vojáka. V Dostavníku a v El Doradu ten patriotismus nebyl tak zřejmý. A
Příběhy těch filmů jsou prosté, poselství je zřejmé. Na prvním místě osobní svoboda, možnost volby, nezávislost na rozhodnutí druhých, co je pro mne dobré a co nikoliv. Ochota hledat řešení jak se dostat z potíží, víra, že jsem odpovědný za svůj život, za svoje štěstí, nutnost tvrdě pracovat. Naivní příběhy, naivní a hodné pouze výsměchu, pro mnohé komplikované osobnosti, kteří ve své komplikovanosti a neschopnosti se přizpůsobit podmínkám doby a třeba podnebí tuto svou komplikovanost a neschopnost vydávají jako intelektuální přednost. Ale ty příběhy jsou velmi důležité při utváření vědomí hodnot jednotlivců. Ve společnosti, která má za to, že za štěstí jednotlivce je odpovědný nějaká vyšší moudřejší autorita, samozřejmě takový dopad nemají. Ale z mého celoživotního postoje, že za svou spokojenost a své štěstí odpovídám jen já sám, jsou zcela skvělé.
Výsměch komplikovaných osobností těmto příběhům a těm méně komplikovaným, přímočarým lidem jdoucím neochvějně svou cestou při vědomí vlastní odpovědnosti, těmi rádoby více intelektuálně založených, může sloužit jen výhodná manipulace s druhými, kteří nejsou líní si zavázat sami boty, ukrojit chleba , vydělat peníze. Výhodná manipulace kterou používají k tomu, aby se o ně druzí starali a oni si mohli klidně a nerušeně dělat svoje věci, které je zajímají. Kolik znám lidí, kteří si ani boty nezaváží a nechají ty druhé aby jim je zavázali. Protože oni mezitím se zabývají něčím, co je blízké jejich srdcím a ty druhé rádi vystaví roli pomocníků a pečovatelů. Ovšem ve Fordových příbězích s hlavním hrdinou Johnem Waynem, tito komplikovaní ocenění nedojdou. Buď zahynou, nebo dojdou výsměchu. Nikdy úcty, pokud se nezmění.
V naší kultuře založené na přílišné společenské spoluúčasti a pěstování odpovědnosti za štěstí a spokojenost druhých lidí je tato manipulace mnohými velmi oceňována jako projev chytrosti, moudrosti, ne-li dokonce vysoké zralosti. . „Osobnostní komplikovanost,” za známku jakési duchovní kvality. Tito osobnostně komplikovaní lidé mající mnohdy velkou verbální zdatnost dokáží vytvořit dojem, že jsou studnice moudrosti. Ovšem, čteme-li a posloucháte-li žádně, zjistíte, že je to shluk komplikovaných souvětí, většinou bez jakéhokoliv smyslu. Opájejí se vlastními slovy, vlastní moudrostí a zcela systematicky nechávají ty druhé aby se starali o jejich věci.
Nebo druhý druh, těchto rádoby komplikovaných, jsou ti poradci, co všem poradí, sobě nikdy. Navíc, když poradí a vděku nedojdou, mají pocit zneužívání. Přijde-li klient, klientka, ty jsou častější a začnou mluvit o tom, že oni vždy někomu pomohou, poradí, poskytnou soucit a účast a vděk nikde. Ten co byl příjemcem se jednoho krásného rána sebere a zmizí v širé prérii bez rozloučení. Ptají se jací jsou to lidé, že se tak chovají? A já se těch poskytovatelů pomoci se vždy ptám na motivy jejich pomoci. Dost často je to z osamělosti. Žena poskytující empatii, naslouchání a mnohé ženy tohle skutečně skvěle umějí, velmi často očekává, že díky těmto vlastnostem bude milována. Odměnou za svou empatii a naslouchání a schopnosti komunikovat, bude láska. Což docela chápu, že zklamání tohoto druhu bolí, ale být prospěšný druhým lidem, nedává nárok na odměnu ve formě opětování citů
Vypráví-li mi klientka, co všechno pro koho udělala a jakého nevděku se dočkala, zeptám se na její motivy a potom na její pocity při poskytování toho, co dávala tomu druhému. Většinou mluví o radosti. Takže ji klidně upozorním, že měla radost, prožívala v té radosti i příjemné očekávání, které většinou ale ta druhá strana neslibovala. Jestliže se rozhodnu dobrovolně někoho vyslechnout, být s ním, nezavazuje moje rozhodnutí nikoho ke stejnému. Tomu člověku se uleví, on se vzpamatuje a jde si po svém.
Ovšem někdy to může být lehce komplikovanější jako když se kdysi se do mne zamilovala žena, která mi později řekla, že jsem ji velmi přitahoval. Byla o mnoho let mladší, poskytl jsem ji také trochu toho ucha, nastavil rameno aby na něj položila utrápenou hlavu, trochu něhy a milování, ale v žádném případě jsem neočekával, že ona si moji účast vyloží jako můj souhlas k sňatku. Což přesně udělala. Spletla si jak zjistila později, mnou projevenou účast z láskou. Tohle je právě ten problém, poskytneme-li porozumění, druhá strana si naše porozumění může vyložit jako pouhé porozumění a rozhodně nepředpokládá, že se očekává láska.
Pak ti poskytovatelé jako většina samostatných lidí, prostě nasednou na Šemíka a uhánějí po svých věcech k Neumětelům. Nechajíce toho druhého v slzách a nespokojenosti nad čirým nevděkem. Ta žena podotýkám nebyla má klientka. Kdyby byla, zůstal bych jen u porozumění a empatie, něhu a milování bych neposkytl a ani bych neočekával projevený vděk touto formou. Nechal bych si zaplatit a nebo bych jí poskytnul onu službu darem, zcela zdarma, a jen bych si užil pocit radosti, že jsem byl prospěšný.
Stejně tak John Wayne a ti druzí. Poskytnou svou pistoli, pěst a smysl pro spravedlnost a po vykonání toho, co považovali za svou povinnost většinou mizí za horizontem. A hudba hraje, nabíhají titulky a jezdec se noří zapadajícího slunce. Občas se na konci on a ona objímají. Pohádka skončila, řeknu si: „No aspoň někdy je na světě spravedlnost a skuteční muži” a jdu se projít jako dnes, pak si koupím lososa, dopíšu blog a pustím si další pohádku. Pohádku o spravedlnosti, cti, právu, co někdy je možné ještě i v dnešním světě zažít. Doopravdy, ale jen někdy. No a v Jiráskovi i ve filmech Johna Forda skoro vždy.