Natáčel jsem dnes opět v České televizi. Na téma: „Mladý hoch se neumí seznámit.“ Divil se moderátor, čím vším, že se to zabývám. Vysvětli jsem mu, že v terapii závislost i tímhle.
Natáčel jsem dnes opět v České televizi. Na téma: „Mladý hoch se neumí seznámit.“ Divil se moderátor, čím vším, že se to zabývám. Vysvětli jsem mu, že v terapii závislost i tímhle. Jeden z omylů veřejnosti a i některých terapeutů je omyl, který se domnívá, že, přestaneš chlastat, fetovat a hrát a veškeré potíže tím jsou vyřešeny Jistě mnohé potíže jsou odstraněny samotnou abstinencí, ale další, jako třeba nesmělost, nejistota, sebepodceňování a jiné i přes veškerou abstinenci prostě přetrvávají a člověku samotnému je nedobře. Mladému, starému.
Osamělost nemívá většinou žádný příznivý vliv na život v abstinenci. Na tuhle důležitou skutečnost mnozí terapeuti zabývající se závislostmi zapomínají. Já naštěstí díky vlastní zkušenosti ne. Vím, že člověk potřebuje nejen abstinovat, opakovat terapeutická moudra, ale potřebuje mít uspokojeny potřeby, které jeho život naplňují. A dobrý milostný vztah je bezesporu pro mnohé naplněním života. Je určitě důležité umět rozeznávat své chutě, situace, které mě rozjíždějí a stejně tak je důležité mít vztah, kde se mohu o toho druhého nejen opřít, ale být oporou.
Být oporou je stejně důležité jestli ne ještě důležitější, než být podpírán. Být oporou znamená v mém pojetí, vidět vlastní užitečnost a tím mít vlastní cenu. Být abstinent je důležité, ale být žijící člověk v abstinenci, žijící naplno podle mých vlastních představ ještě důležitější. Tohle právě vidím ve svých skupinách dennodenně. Lidé abstinují a zároveň se snaží žít tak aby jim bylo v životě dobře. Nezabývají s nejen zvládáním spouštěčů, ale úplně normálně tím, že třeba postel je jim velká, nevnímají nikoho za zády, cítí bolestnou samotu, bojí se co s nimi bude, když onemocní nebo zestárnou a zůstanou sami.
Já sám o těhle věcech přemýšlím a nemám chuť být sám jako poustevník na poušti, Boha hledající. Zatím ne. Jednoduše necítím tohle volání, a vzpomínám si jak mě kdysi Honza Lutera, řekl že bych měl čekat na Petru a žít jako řeholník. Tehdy jsem se ho zeptal jestli by na sebe tenhle úděl a rozhodnutí k němu vzal. Neodpověděl a už nikdy jsme o tom nemluvili. Většinu života nepotřebuji nikoho, kdo by se o mě staral, protože se postarám o sebe docela slušně. Ale neprobouzet se sám, sedět s někým u stolu je příjemné, příjemnější, než se vědět, že vstal jsem sám a večer sám ulehnu. Není to jen o sexu, jak se mladí, stejně jako kdysi i my v dobách mého mládí jsme se naivně domnívali. Je to o spolužití jako takovém Navíc navázaní vztahu je pro mnohé vynikající školou sociálních dovedností.
Před natáčením, když jsme seděli v hale na recepci jsme si Marcelem povídali ještě trochu na téma „sociální stát a svobodné matky.” Teď samozřejmě noviny straší o co všechno tyhle matky třeba přijdou. Asi ano, přijdou a asi opravdu zchudnou. Možná, ona chudoba bude čitelnou informací pro ty, co se domnívají, že si mohou pořizovat děti a druzí jim na něj budou přidávat ze svého. Už mě nebaví přidávat takovým matkám na jejich děti.
Stále, co by konzervativec, se domnívám, že děti jsou „schody do nebe.” Ale zároveň, mít děti je velká odpovědnost jednotlivce, který si je pořídí. A málokoho dnes tlačí jeho sociální situace k odpovědnosti udržet třeba vztah, udržet rodinu. Ohánějí se lidé svým vlastním štěstím a právem na štěstí. Tím se ohánějí matky které si pořídí dítě, a nenechají zapsat otce do jeho rodného listu z toho důvodu, že je pro ni výhodnější, brát všechny možné příspěvky. Taková matka si pěstuje pocit, že druzí mají ze zákona povinnost se místo toho otce postarat o její blaho.
A nebo žije s oním otcem a vlastně druzí jim přispívají na jejich vyšší životní úroveň. Protože nejsem na žádném cizím webu, ale na svém, mohu takovéto jednání zcela nepokrytě označit za podvod a zlodějnu. Dnes, nebo příští rok taková matka a otec asi zapláčou. Budou se mít hůř. A jsem rád. Protože být chudý není zas takové neštěstí. Jen se člověk omezí přesně na to, na co má. Žije za své a nežije za cizí. Nemusí se jim tohle líbit, ale tak to je.
Jako společnost žijeme nad poměry a přišel čas, abychom se vrátili na zem a přestali se vznášet v iluzi, že se vždy najde někdo, kdo nás vytáhne z bryndy. Mám právo mít majetek, mám právo ho užívat podle svého a mám právo se i rozdělit. Když chci, Jen nesmím mít zákonem ono dělení nařízené, a zákonným opatřením být tak okrádán. Jen lidé, kterým hrozí pád do chudoby jsou ochotni něco změnit. V blahobytu, který platí někdo jiný a ještě je udržuje v přesvědčení vládnoucí garnitura, že mají na onen blahobyt vlastně nárok, je něco velmi a velmi nemravného.
Ona nemravnost spočívá ve skutečnosti, že zbavuje lidi osobní odpovědnosti za svoje štěstí a zbavuje je přirozené námahy. Většina lidí ví, že tělo potřebuje přiměřenou námahu aby organismus neatrofoval. Aby organismus neatrofoval, musíme ho tedy podrobit námaze. Aby morálka neatrofovala, musíme projít jako společnost jistu mírou odříkání a jistou mírou námahy. každý sám za sebe. Jestli se nám kdokoliv pokouší namluvit, že máme právo na štěstí bez osobní námahy a odpovědnosti, zbavuje nás obranných mechanismů a nedovoluje nám přiměřený růst protože má zájem na něčem jiném, než je naše osobní štěstí. Tomu se říká manipulace. Politik, zaměstnavatel, partner, který se pokusí nás udělat závislými na sobě, se nás pokouší zotročit a přesvědčit, že nejsme schopni vlastního rozhodnutí, vlastního růstu, protože podle jeho mínění nemáme schopnost být odpovědní.
Vezmeme-li lidem možnost dělat těžké chyby, vezmeme jim možnost poučení. Lidé, kteří neprožijí malý, čí větší pád, nejsou ochotni přijmout skutečnost své omezenosti. Nedojdou poznání, že jsou schopni se hlídat, že jsou schopni si vybrat a že jsou schopni změnit své chování aby vycházeli s druhými lidmi. Žena, která si pořídí dítě a nemá k němu otce, nejen na papíře, ve stávajících poměrech bez rizika následků snížené životní úrovně nedozraje. Zůstane sobeckou přijímatelkou sociálních vymožeností, bez nutnosti vlastní změny. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, nikdy není schopna předat plně svou zkušenost zvládání života, protože žádnou takovou zkušenost nemá. Podnikatel, který nezažije následky svého neodpovědného chování, nikdy nezmění svůj přístup k podnikání.
Mluvím o podnikatelích kteří spolehají na to, že vždy je politická garnitura zachrání, podrží ze strachu, že jeho bankrot ohrozí voliče. Takový podnikatel není žádný přínos pro společnost, kterou se ti levicoví snílkové ohánějí. Ten pouze ze společnosti tyje, stejně jako tyje alkoholik ze své rodiny, do které přináší jen zmar a zkázu. U obou jsem nakonec stejný výsledek ze zachraňování. Debakl společnosti i rodiny. Pan Pírko a jiní ekonomové říkají jasně. Nemáme na takovýhle způsob života. Prostě a jednoduše na něj nemáme.
Takže i to vlastně souvisí s tím, jestli se umím seznámit, jestli opravdu umím na sebe vzít riziko vlastního rozhodnutí oslovit toho druhého a říci muchci tě, stojím o tebe! Pokud jsem odmítnut, vzít na sebe riziko dalšího pokusu. Buď si potom užít úspěch, tím uvěřit ve svou cenu. Nebo se smířit, že ten koho jsem si vybral má jiné zájmy, jiné priority a tedy se musím namáhat udělat další pokus. Přitom neatrofuji, ani lidsky ani morálně. Namáhám se ve svůj prospěch, učím se hledat úspěšné strategie: nefňukám, ale hledám. Kdo hledá, nakonec najde. Vždycky.
Prostě a jednoduše. Žena, která se rozhodne mít dítě, se zároveň při vědomí toho, že bude mít jen to co ona a otec dítěte si opatří, vezme na sebe ten kříž námahy výběru partnera, udržení vztahu. Zvládnutí který se nakonec ukáže jako konstruktivní, nikoliv destruktivní. Nakonec, nic jiného ji nezbude. Bud se budeš starat, nebo budeš chudá. Potom poroste a nebude nikomu na obtíž jako pijavice. Je to také o osobní oběti a vzdání se pohodlí, které sice chvíli je slastné. O oné oběti levicoví snílci ani slyšet. Jenže ona slast prostě nakonec boří, nikoliv tvoří.