Jak to vypadá má Jirka starosti. Volby za pár týdnů, sliby se slibujou a Jirka chce rychle volby, dokud má preference. Jestli mu na tuhle vějičku ostatní skočí, pak se Jirka hodně zaraduje.
Jak to vypadá má Jirka starosti. Volby za pár týdnů, sliby se slibujou a Jirka chce rychle volby, dokud má preference. Jestli mu na tuhle vějičku ostatní skočí, pak se Jirka hodně zaraduje. Rozdává sliby a doufá, že volby budou dřív, než si stačí národ uvědomit, že rozdává z prázdnýho pytle a za zády mu nestojí žádný „oslíček otřes se” aby z něj padaly zlaťáky. Prázdná kasička a kecy kolem.
Budeme se muset milí spoluobčané asi uskrovnit. Budete mít k obědu místo tří řízků, jen řízku dva a půl. Kdo bude mít hlad, dorazí se chlebem. Takhle jsem to dělal doma, když jsem byl kluk. Už mi ani neříkali, „doraž se chlebem,” protože věděli, že jsem schoný sníst toho chleba půlku klidně po obědě. Po těch dvou řízcích a trošce brambor. Tyhle nebezpečný slova se nevyslovovali. Protože potom nebyl chleba. Ale normálně hladovému občanu chleba na doražení stačí.
Já vím, jsou lidé, kteří mají hlouběji do kapsy. Konečně tohle jsem prožíval právě celé dětství, že jsem byl z rodiny, co měla hluboko do kapsy. Do hlavy mi cpali, jak s e mám dobře, protože není válka a nemám hlad. nemít peníze je dost často i ponižující. Máma dělala co mohla, aby nás uživila a táta se jen staral o svůj chlast, měl plno keců o tom jak je skvělý.
Chápu, že ztratit práci a být odkázaný na podporu a úspory není nic extra. Pokud nějaké úspory jsou. Jenže, a to je právě ono. Ony se dělají dluhy v čase hojnosti, kdy vypadá, že blahobyt a neomezená spotřeba budou do nekonečna. Nebudou a najednou už někdy není na nic víc než na jídlo a třeba nájem. Hadříky z loňska a když si dáma koupí jednou za rok kabelku, má svátek.
Pochopitelně se hledá viník a lehko se najde. Vláda za to může. Musím říct, že ta vláda v březnu shozená, vláda za tři roky co vládla je v tomhle zcela nevinně. Socani nám tohle zavařili a nakonec by z toho humusu chtěli profitovat. A všechny ty kecy a sliby, nic nezmění na skutečnosti, že jsme malý stát, nijak bohatý stát a žijeme z toho co prodáme jinde. A když tam není ochota koupit, tak můžou být výrobky bůhvíjaké, prostě se neprodají.
Že je u nás bordel a korupce neskutečná, o tom není sporu. Na tohle téma nediskutuji. I kdyby se ovšem všechny peníze vybrané na daních podařilo efektivně využít, stejně by nestačily na odvrácení dopadů krize. Jistě zcela nepochybně by mnohým ulevilo. Opravilo by se víc silnic, podtstatně víc lidí by bylo zaměstnaných. Soudruzi v krajích rozdávají třicetikoruny a po po rozsekaných silnicích jezdí ti pro třicet korun jedoucí a ničící svoje auta více než je záhodno. Taky ekonomické uvažování.
Ano drazí spoluobčané, nežijeme v ideálním světě, kradlo se krade se a krást se bude. Každý za sebe. Přiznejte si, že většina z vás žije v domnění, že když stát dává, byl by kdokoliv hloupý nebrat. Vy si to samozřejmě nepřiznáte a začnete se ohánět tím, že druzí kradou a podvádějí víc než vy a že nekrást a nepodvádět a neuplácet, o žebrácké holi znamená chodit.
Možná znamená, možná ne. Já znám pár lidí, kteří nekradou, nepodvádějí a přesto nežebrají, dokonce ta troufalost. Oni žijí za své. Takže to jde. Nejsou bohatí, nejsou chudí, jsou jen samostatní. Vědí, že Jirka a parta jemu podobných dávají z jejich a aby dostali padesátník, seberou jim čtyři koruny. Dost nevýhodný obchod. Svými úplatky, korupcí jako takovou berete od druhých. Ti co berou, dávají jinde, protože prý jinak to nejde.
Pokud podnikáte a tak si korupčním příspěvkem na výhodu doplatíte, protože lidé nejsou zas až takoví „pitomci” jak si o sobě většina ví, udělá to samé a úplatky rostou do nebetyčných výší takže se zas až tolik nevyplácí. Vydělávají málokteří, tedy na těch úplatcích, vy uplácející jste jen za kavky, které je nutné řádně oškubat.
Už slyším a nebo vidím komentáře, jak jsem mimo s těmi názory a žiju mimo realitu. Jenže já vidím jedno, všichni ti, co nekradou, neuplácejí o nichž jsem mluvil dříve, žijí celkem v klidu. Vědí svoje. Vědí, že se nemusejí bát a že nejsou nikomu dlužní. Ti ostatní mají na ně dost malé páky.
Ti strejdové, co si odhlasovali zkrácení volební lhůty si na sebe ušili sami bič. Nejvíc socani. Teď musejí makat aby nás přesvědčili, že volit se musí za měsíc. Jde jim o hodně. Moc investovali do svých lumpáren, lží a teď jim hrozí, že jim to ti chytřejší nespolknou. Líní pitomci budou doufat, že státní kasa něco dá a oni se budou stejně za krize jako za konjunktury válet pod kaštanem, po putykách a ti co si skutečně na tyhle časy platili, utřou hubu.
Nedostanou co by dostat mohli, kasu vybrali soudruzi, co podporují ty celoživotní nemakačenky, kteří i mají také bohužel volební právo a jejich docela dost. Jo vybrali jste mnozí na pastelky pro své děti, na všechny možné podpory a teď holt nezbývá, když nám teče voda do bot. Chcete nadělat další dluhy a naučíte své děti, že na dluh se dá žít do nekonečna a je třeba podporovat ty co vám slíbí ty pastelky, protože vy si můžete dát o pivo víc.
Já se tedy budu starat abych nebyl závislý na vaší nenažranosti a budu si hledět svého. Budu doufat, že ti co přišli na čas o práci pochopí, že i přes nijak zvlášť vysoké výdělky, stačí něco málo odložit na zlé časy, a dá se žít bez zbytečně velkého strachu. Že není potřeba mít plasmu v každém pokoji a malou
televisi i na záchodě a pět aut před barákem.
Protože ačkoliv říkáte, je jiná doba, tak se ukazuje, že plazmy se nenajíte a pokud ji máte jako majetek na zlé časy, tedy jste značně prodělali, neb bazary jsou plné těhle krámů a jsou velmi a velmi pod cenou. Jednoduše neumíte, co uměla moje máma a co jsem se naučil i já. Že malý peněžní polštář v kase dává mnohem větší naději než slibující politik, který vás přesvědčuje, že on zajistí vaše štěstí. Ve svých 58 letech jsem ještě nepotkal politika, který mi něco zajistil, živil mě a nebo mě udělal šťastným. O svoje štěstí a jeho plat jsem se musel postarat já.
Nebo doufáte, že nakonec to nějak dopadne a vás mine ono „neštěstí,” kterému se říká život bez dluhů. Život za své, trpělivost a vědomí, že všechno nemůžu mít hned, na něco se dá vydělat až časem a všechny ty lákadla, co jsou „skoro zadarmo, jsou nejdražší artikl ve vašem životě.” Mohou mě okrást, to se někdy stane, ale nikdo mě nemůže přesvědčit o tom, že když mi dá takzvanou výhodu zadarmo, že na ni on nevydělá nedává mi ji třeba proto aby si mě zavázal a tím dostal do područí.
Jakýkoliv takovýto závazek, který mám, mě dostává do závislosti a zbavuje možnosti pohyby. Drogoví dealeři, stejně jako poskytovatelé internetového připojení vědí, že nejsnažší cesta je přes lacinou zábavu. Ze začátku. Pak jich musí být tolik, že zlevní a je tedy důvod ke konzumaci nebo musí mít monopol aby mohli udržet ceny. V momentě, kdy máte kontokorent, dluhy, splátky na televizi, nebo auto na leasig, vaše svoboda taje ve vaší chtivosti. A řeči, že nejde odmítnout, jsou jen řeči.
Vždycky jde. Pojišťováka, stejně jako otravu, co otravuje přes mobil s nabídkou na nejrůznější výhody. Na ty neztrácím čas hledáním slušného vysvětlení, proč nechci. Podobně se nebavím se socany o jejich nabídkách a argumentech. Těm říkám rovnou. Pánové, chcete ze mě dělat blba aby jste mě mohli okrádat, ve svůj prospěch a abyste se mohli udržet za pomoci padesátníků pro chudáky u moci. Bez ohledu na zplundovanou státní pokladnu a zadlužení do desátého kolena. Když vám říkám „pánové,” jsem na vás ještě náramně slušný. Zas tolik nezapomínám, kdo a jak.