Pomalu, postupně dávám dohromady záležitosti, kterými jsem se chtěl zabývat už dříve, ale vždy se do toho vloudilo něco důležitějšího.
Pomalu, postupně dávám dohromady záležitosti, kterými jsem se chtěl zabývat už dříve, ale vždy se do toho vloudilo něco důležitějšího. To se stává, mám ty nejlepší úmysly a najednou jsem úplně u něčeho jiného. Takže nakonec jsem si odblokoval jeden z účtů, které jsem používal jen jako průchozí a ted jej budu používat jako platební. Když už jsem si zařídil kartu abych mohl platit přes internet. Tedy si pořídit i něco z ciziny. Zjistil jsem, že je u dost věcí lacinější i z poštovným si nechat něco poslat z Německa, než třeba z Holešovic v Praze. Důležité je mít jen dost peněz na účtu. Sice se jedná většinou o drobné částky. Třeba, když si chci koupit třeba operační systém OS X86, který je ke stažení volně, pouze vybírá poplatek za provoz webu. Malý, ale protože jsem neměl kartu, nemohl jsem si ho stáhnout. Poplatek mi nevadí. Konečně docela chápu, že člověk, který provozuje onen server má náklady na údržbu webu, vkládá do toho svůj čas, tím nevydělává jinde, a proto má právo na to aby dostal určitou úhradu za námahu.
Tak si čtu na Seznamu bulvár, a zjišťuji, že se Šípek rozešel s Machálkovou. Opustil ji. Být opuštěn to není nic moc. Prý neunášela jeho stáří, tak si vzal trenky a tašku a šel. Docela zajímavý řešení. Machálková je na dně. Údajně. Ale Machálkový je dva a čtyřicet, tak nevím, z jakého důvodu takové kino z její strany. U ní se nejedná o žádné prudké mládí. Kdyby ji bylo dva a dvacet, tak bych její prohlášení chápal. Jo jo, některé ženy skutečně nevědí co činí a říkají. Pak nakonec zjistí, že mladický pel opadal a co bylo kdysi přitažlivé a milé, je z ničeho nic komické a i o mnoho starší ji muž dokáže v klidu říci. „Čáu lásko, jdu o dům dál.”
Někteří lidé mají vážně zvláštní dar nahnat partnera do náruče jiného, jiné. Tak dlouho zdůrazňují rozdíly, až si skutečně ten druhý rozdíl uvědomí a přestane se angažovat ve prospěch toho vztahu. Přestane se angažovat, sbalí fidlátka jde kam ho oči vedou a nohy nesou. kupodivu, i když je mu šedesát jako Šípkovi, tak se vždycky někdo cestou najde. A ten druhý, co pořád ty rozdíly zdůrazňoval, tomu zůstanou oči pro pláč. A někdy i byt jako třeba Machálkový. tedy pokud je to tak, jak to Šípek prezentuje. Zažil jsem několik rozchodů, kdy dotyčná dáma zdůrozňovala ty rozdíly, kritikou mým směrem nešetřila nakonec se i rozešla. Rozešla a když už byla sama a „štástná z někým jiným.” Najednou zjistila, že sice ten druhý je ve všem lepší než já, ale srdce je jinde.
Návraty jsou v takovém případě velmi obtížné. Ne každý unese opuštění a ne každý je schopen odpuštění. Být opuštěn je obrovská bolest pro člověka, který někoho miluje, věří mu, spoléhá na něj. Většina lidí, tuhle bolest zvládne, přežije, ale nezapomene. Několikrát v životě jsem čelil podobné situaci a vždy, když jsem ji zvládnul nastal okamžik, že se objevila partnerka, která mě opustila a zkusila navázat vztah. Nevrátil jsem se. Ztratil jsem veškerou důvěru v to co říká, co nabízí. Už jsem v těch nabídkách slyšel falešný tón. Tón, který ve mě vyvolával poplach. Nemám nic proti tomu aby někdo experimentoval se vztahem, pokud neexperimentuje s mým vztahem.
Včera měla svátek má dcera Petra a má „katolická manželka” Petra. Dceři jsem napsal SMS do Londýna a na Petru jsem vzpomínal. Po těch dvaceti letech všechno už ustoupilo. Naštěstí ji pořád vidím v té cikánské sukni, jak tomu říkala, když šla po Kamenické dolu, neskutečně krásná. Jirka Kocián mě vezl z parníku domu autem a a já jsem na ni ukázal a řekl. „Moje žena.” Vykulil oči a zeptal se. „Kde si k ní přišel?” Hrdě jsem řekl. ”Ale tak se to stalo.” Pořád ji tak vidím. Přes všechno co se mezi námi stalo, tohle mě nikdy z paměti nevymizelo. Ona byla jediná, ke které bych se vrátil. Jenže nikdy nepřišla. I tuhle ztrátu jsem přežil. Byla to ztráta ztrát, ale nakonec bolest vyprchala a zbyly ty vzpomínky na tu zářivou krásu. Byla nádherná a bez kazu. Svlečená i oblečená. Vydržel jsem se na ni dívat a neomrzel mě ten pohled.
Všechny před ní a všechny po ní, byly matným odleskem. A že tam byly krasavice s nimiž bych se skutečně nemusel nikde stydět ukázat. A dnes má svátek Helena. Na tohle jméno mám také příjemné vzpomínky. Krátký čas, ale zase velmi, velmi příjemný. Jména Petra, Markéta, Hana, Helena, Zuzana, se mi spojují do velmi příjemných vzpomínek. Takže, když jednou přišla klientka jednoho toho jména a nebyla krásná, byl jsem velmi překvapený. Nehezká, tlustá, hysterická a depresivní. Navíc pijící. To byl pro mne okamžik pravdy, kde jsme musel ukázat jaký jsem terapeut. Hezcí lidé se snadněji přijímají v terapii. Mnohem snadněji. Tohle je prostě realita, a ti co nejsou tak přitažliví, jsou prubířským kamenem, každého terapeuta. Dva roky jsem s ní pracoval. Nebo ještě déle. Kupodivu po těch letech spolupráce se v mých očích a vlastně i ve svých proměnila.
Odcházela jako žena, která se srovnala sama ze sebou, udělala něco ve svůj prospěch. Najednou ji ta změna proměnila tvář i postavu. Fakt je že zhubla, přestala se nadměrně potit, proměnil se ji i hlas. Nebo jsem si spíš na její hlas zvykl. Dokonce jsem jí skutečně začal vnímat jako sexuální objekt. Což první rok bylo zhola nepředstavitelné a vlastně najednou tohle zjištění přišlo z ničeho nic. Na tom jsem si uvědomil, že jsem jako terapeut asi obstál. Objevila svojí ženskost. Ta byla velmi hluboko skrytá. Nedávno jsem ji potkal. Měl jsem radost, že se skutečně drží, abstinuje a prosperuje. Takovéhle proměny se nedějí každý den. Spíš potkávám své bývalé klienty ve stavu, kdy mě nevidí, naštěstí a pokud mám pocit, že by mě mohli zpití, zfetovaní vidět, prchám. Nemám potřebu s nimi vést debaty na téma jejich života a recidiv.
Tak jsem si zavzpomínal, cítím při těch vzpomínkách radost a uspokojení. Večer přijde Ivana, dopíšeme, nějaké věci. Něco kolem závislosti, něco kolem rodiny a domluvíme se na zítra, kdy jdu natáčet na Barrandov. Chci aby šla se mnou. Navíc dlouho jsme se neviděli a tak máme si co říct. Je klika, když člověk potká lidi s e kterým se dá dělat a dokonce bez zbytečných lidských konfliktů. Těch pracovních je dost, protože ona má své formy a já své představy. Ne vždy se kryjí. Ale budu na ní chtít aby udělala redakci a korektury mé další knihy. Slíbila, že tam mě tolik ořezávat nebude. Když jsem narazil na knihy. Právník má plnou moc a už se obrátí na paní Valdaufovou aby stáhla, to co vydala nelegálně, z prodeje. Pokud tak udělá, soudní spor se konat nebude. Pokud ne, tak se vším všudy. Ať si Jiřina užije. Aby věděla, že Jílek nikdy nekecá.
Zatím jsem ty vydané knížky ještě neviděl. Stačí, když je uvidí Kryštof. Je to zvláštní věc. Knihy nesou mé jméno, názvy, které jsem vymyslel a já je nechci vidět. Nějak necítím, že jsou moje, že jsou to ti mazlíčci, které jsem vypiplal ve spolupráci s Janou a ostatními lidmi v předchozích případech. Tyhle tím, že jsem na nich neudělal ani autorskou korekturu, neboť jsem jasně vyjádřil svůj nesouhlas z jejich vydáním. Z toho důvodu mě neberou. Neberou, i když mají obsah, co jsem uveřejnoval v blozích na Seznamu. Mají obálku se kterou zcela nesouhlasím. Tohle vše a ještě další události kolem těch knih způsobilo, že ty knihy ke mě vůbec nepatří. Byl to z Jiřininy strany čirý naschvál a naschvály ne vždy mám rád.