Čas od času si přečtu příběh, kde se popisuje proradnost, muže/ženy, kteří opustí svého partnera, občas si přečtu příběh, kde se dočtu, jak kdo koho doběhl a spravedlnost dopadla kam měla.
Už jsem uváděl, že ze sedmdesáti procent podávají žádost o rozvod ženy. Zbylých třicet procent jsou muži. Proč se lidé rozvádějí tím se zde zabývat nebudu, jen použiji poznámku klinického psychologa Jeronýma Klimeše: Zralí lidé se většinou nerozvádějí.
Já bych doplnil, že zralí lidé napřed hledají problém v sobě a až poté v druhých. Opravňuje mě k takovému tvrzení má dlouhodobá terapeutická zkušenost a má osobní zkušenost. Rozvedl jsem se třikrát, do svých čtyřiceti let. Každé manželství bylo spojeno s mým velkým očekáváním a byl jsem vždy zklamaný, pokud druhá strana mé očekávání nesplnila.
Stejně tak jsem asi nenaplnil očekávání té druhé strany. Jednoduše, jako lidé nejsme schopni naplnit veškerá očekávání těch druhých a dokonce si troufnu tvrdit, že bych ani nedoporučoval veškerá očekávání se pokusit naplnit. Komukoliv.
Profesionálně jsem začal vykonávat terapii závislých ve svých čtyřiceti třech letech. Měl jsem za sebou několik těžkých životních karambolů a debaklů, ze všech jsem se postupně dostal a vyrovnal se s nimi. Dokonce i poučil. Protože jestli se můžeme y nějakých chyb poučit, tak nejlépe z vlastních.
Sice poučení z vlastních chyb nejvíc bolí, terapie není nic příjemného, terapeutický výcvik také není nic příjemného, absolvoval jsem tři. Ty výcviky. V té terapii jsem si uvědomil a posléze zrealizoval tu věc, že mám právo žít podle svých představ a mít takový partnerský vztah, jaký vyhovuje mě.
Nemusím v ženách vidět nepřítele, nemusím mít nějaká očekávání, dokonce nemusím mít žádná očekávání, že stačí, sledovat, zda mne ten vztah v té životní každodennosti uspokojuje a zda nedělám něco, co toho druhého zraňuje natolik, že mu ten vztah působí víc potíží než radosti. Ale potíže jsou v každém vztahu.
Dál jsem během těch svých karambolů přišel na další důležitou věc. Pokud jsem ve vztahu a hraji na výhru, nakonec prohraji ten vztah. Mnozí lidé hrají na „lepšího, chytřejšího.” Aby nakonec zjistili, že vítěz té hry zůstává sám a přichází o toho, nad kterým chtěl vyhrát.
Z toho důvodu mnohé ženy, muži také, ale v mnohem menší míře, nenávidí své bývalé partnery, i takové, nad kterými vyhrály, připravily je o všechno, včetně dětí. Nemohou jim v podstatě odpustit ten rozvod. Totiž nemohou jim odpustit, že v tom rozvodovém řízení se ukázalo, jako ostatně v každé zátěžové situaci, kdo vlastně jsou.
Zátěžová situace, libovolná , je lakmusový papírek, ten v takovém případě neoklamete. Naše činy, skutky nám ukáží, kdo skutečně jsme. A mohou lidé říkat, že je to jinak, že je toho méně, než si ti druzí myslí, leč to „málo,” přesně odkryje podstatu.
Už jsem řekl, že jsem se rozváděl třikrát. Dvakrát jsem s rozvodem souhlasil, respektive podle tehdejší terminologie, jsem souhlasil z návrhem navrhovatelky, neusiloval jsem o smír, nedal jsem najevo zájem pokračovat.
Obě navrhovatelky byly tím naprosto zaskočeny. U třetího rozvodu jsem se poučil, tu samou chybu jsem neudělal. U těch dvou předchozích šlo navrhovatelkám o mou změnu, nikoliv o rozpad manželství. U toho třetího, jsem měl být rozvodem potrestán za svou špatnost. Nakonec ten rozvod mi prospěl nejvíc. Asi už jsem byl v té době skutečně jinde.
Myslím, že ty dvě mi neodpustily můj nezájem, neodpustily mi, že jsem je nechal jít. Udělat, co uznaly za vhodné. Měl jsem tehdy za to, že najdu jinou a nemusím si hlavu lámat s tím co bude dál. Ale nakonec, jak se ukázalo, ani ta třetí mi neodpustila nezájem. Když jsem ji potkal po šesti letech, obešel jsem ji s pozdravem a úsměvem. Rozzuřilo ji mé chování.
Mnohé ženy, ne všechny, očekávají, že muž potvrdí jejich cenu tím, že se o ně bude ucházet za všech okolností. Pak je překvapí, že tomu tak není. Což je dost zpozdilé očekávání. Mnozí lidé v okamžiku, kdy se jim splní jejich přání o konci vztahu, najednou ale zjistí, že neměli takovou cenu, jakou si představovali.
Dávají dlouho najevo, že je konec, aby nakonec zjistili, že ten druhý vzal na vědomí, že konec je, dal najevo, že je s koncem smířený, a pak nastane vystřízlivění. Pokud se ze svého jednání poučí, tuhle chybu znovu neudělají, pokud se nepoučí, opakují své chování a hledají problém v druhé straně.
Také jsem dlouho hledal problém jinde, než byl. Tedy u mne. Je to má minulost, nijak ji nezměním, tedy se s ní nijak netrápím. V momentě, kdy jsem pochopil, že co se vztahu týče, mám jen takový vztah, na jaký jsem připravený. Že výběr partnerky ukazuje mou úroveň.
Tohle poznání se mi osvědčilo i profesionální kariéře. I z toho důvodu se usmívám u některých blogů, zabývajících se vztahy, kde vystupuje ta hra na vítězství. Usmívám, protože je mi jasné, že pisatelé mnohdy ještě netuší, co všechno je čeká. Netuší, že spor ve vztahu se nedá vyhrát, neb nakonec prohrávají všichni, ten se dá jen zastavit a nepokračovat v něm.
Že dokud si neuvědomí, že něčí trpělivost není nekonečná a nezmění své chování, pak se budou znovu a znovu ocitat v roli oběti. Oběti svých vlastních představ o své dokonalosti a převahy nad tím druhým. Že ve vztahu neplatí argumenty a pravda, ale přiměřené chování a ohledy.
Chování, které vede k udržení vztah a ohledy na emoční situaci toho druhého, kterého známe, poznáváme a přesto si nemůžeme být vždy jisti jeho reakcí a jeho naladěním. Z toho důvodu spolu mluvíme a říkáme, co prožíváme a jak nám z toho našeho prožívání je. Pak si porozumíme, porozumění vztah udržuje.
Mohu druhého upozornit na omyl v jeho očekávání a on je bude pořád mít. Pak ale není můj problém, že on něco čeká, ale jeho, že přes veškerou znalost situace, stále očekává nemožné. Třeba, že koupím Bentley a brilianty. Když se živím terapii a nespekuluji v akciích. Tam je možné na Bentley vydělat i na ty brilianty. V terapii závislých je dost obtížné takovou částku si poctivě opatřit.
Pakliže partnerka znající mou situaci, má přesto tato očekávání, pak bude mít asi problém. Já sice budu mít problém také, třeba s tím, že se zmýlil, nechal se přesvědčit, že mě milovala, takže asi se při nenaplnění svých očekávání vzdálí. Mohu jejím vzdálením i zchudnout, ale jedno vůbec nemusí být jak s ona přeje. Dojít k potrestání. Mého potrestání. Necítím se potrestán odchodem partnerek. Nakonec, ztrácejí oba. Mnohdy je ovšem ztráta, ziskem.
Jenže, může se ukázat, že mi tím vlastně jen prokázala laskavost Dala mi šanci se poučit, poučením vyvodit závěr a stejnou chybu neopakovat. Jo jo.
Kdo udělal chybu a poučil se z ní, nakonec chybu neudělal! Swami Vivekananda.