Povídali jsme včera povídali, jen tak o životě. Bylo po práci, kdy Radka rozmístila porcelán do nové police a musela pak pryč, ale zas tolik nechvátala.
Nějak jsme dospěli k tomu, že vlastně nejsem rebel. Tak trochu přes Jacka Kerouacka a ostatní beatníky. Jack Kerouac zřejmě rebel, na rozdíl ode byl. Podobně jako ostatní členové beat generation. Oni se bouřili proti systému, proti náboženství, proti všemu, co zavánělo usedlostí. Většinou hodní synkové ze střední třídy, kteří tu střední třídu nemuseli.
Já jsem vyrostl na ulici, v rodině otce opilce a matky, která měla těžké psychické problémy přesahující do psychózy. Dost dlouho jsem se toulal světem a dá se říci, nikoliv, že bych se chtěl proti něčemu bouřit, ale protože jsem v tom viděl pro sebe život ve svobodě. Nikdy, ale opravdu nikdy, jsem neměl potřebu psát pamflety, bouřit se proti spořádanému životu, naopak, vlastně celý život jsem obdivoval lidi, kteří tak uměli žít.
Jack Kerouac byl asi dobrý spisovatel, i když mně nijak neohromil. Ani svými cestami po Státech, ani pohledem na život, ani tím, že umřel na následky nadměrného pití alkoholu. Na rozdíl od něj, jsem se před léty stal skoro spořádaným člověkem, který sice vybočuje z řady, tím jak cestuje, respektive cestoval, jak chodí oblečený a obutý, co dělá ve volných chvílích, třeba se zabývá tím zen-buddhismem a psychoterapií, chodí občas do kostela, včetně toho, čím vším se v životě živil. Poctivě.
Tohle všechno jsem dělal jen z toho důvodu, že jsem miloval a dodnes miluji svou svobodu, nesnažil jsem se tím nikoho namíchnout,nebo provokovat, prostě ty věci dělám jen tak, sám od sebe a pro sebe. Jsem chodec, ten se nikoho neptá a chodí kam chce a kdy chce. Tedy pokud neplní své závazky, k nimž se dobrovolně zavázal. Práci, co jsem si v životě vybral jsem nepovažoval za otročinu. Když jsem měl pocit, že jsem vyčerpal možnosti, co měla, klidně jsem ji změnil.
Když jsem měl chuť, vyrazil jsem do světa, nikoliv proto abych někoho popudil, říkal mu, že tohle je ten správný život a správné myšlení, protože mě myšlení druhých lidí, zas až tolik nepopuzuje. nemám potřebu měnit postoje lidí. Pokud mně svými postoji neohrožují. Pak se bráním. Chápu, že mnozí beatníci se bouřili proti scénáři, co jim vložili rodiče, aby byli hodní kluci a holky, co mají v tom životě k něčemu být, leč oni pak žili ten antiscénář, jak krásně popisuje ve své knize o transakční analýze Eric Berne: „Co řeknete než pozdravíte.”
Jsou lidé, co žijí scénář jenž jim vtiskli rodiče. Jsou lidé, co žijí antiscénář ze vzdoru proti rodičům a pak jsou lidé, co si žijí podle svých představ. Když se stanou dospělými a už nemusí brát zřetel na doporučení rodičů. Umí z domova pozdravit, když někam přijdou. Myjí se, nosí čisté šaty, protože tyhle a další dobré návyky jim umožňují lépe existovat ve společnosti. Ze společnosti se nevydělují. Proč taky? Ve společnosti je spousta zajímavých lidí a ti s nimi, pokud nesmrdí a neřvou na druhé, nadávajíc jim do kravaťáků, debilů, někdy i hůř, docela rádi diskutují.
I když není jednoduché si žít podle svých představ a nedostat se do pozice rebela. Jsem od mládí smířený s tím, že se budu v něčem vymykat. Prostě budu jiný v některých věcech a nijak se netrápím tím, jak to druzí budou vidět. Pokud se jim něco na mém způsobu života a uvažování nezdá, se svými pochybnosti musí žít jen oni sami. Snáším jejich pochybnosti o tom, že co dělám, je pro mne to nejlepší.
Nijak nikomu nevnucuji svou víru, abstinenci od alkoholu a drog, také o ale nevydávám za ctnost, protože žiji tak, jak ten způsob života vyhovuje mě a docela chápu, že nemusí vyhovovat druhým. Pamatuji se, jak mě v mládí nevěřícně říkali, a ptali se: „A to jako takhle chceš žít do kolika let?” Vždycky jsem pokrčil rameny a říkal: „Vím já?” A pak slyšel různá proroctví a pochybnosti o mém rozumu a intelektu. Přitom já, když jsem měl chuť, jsem si pořídil byt, sice jsem v něm byl jen občas, neb jsem se živil jako labský plavec, nebo jako montér, případně údržbář. A nejen byt, ale i ženu a děti.
A když jsem usoudil, že bych si měl doplnit vzdělání, doplnil jsem si ho. Oženil, rozvedl, oženil, rozvedl, oženil, rozvedl a usoudil jsem, že asi nebudu rodinný typ, takže jsem se už neoženil. Ale jsem dvacet pět let v jednom povolání. A občas mě nějaká žena opustí a přijde jiná. A ty ženy, co mne opouštějí, se rozčilují, když jim říkám: „Ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Mnoho lidi, muže i ženy tenhle postoj rozčiluje, ale s tím asi nic nenadělají.
Nevadí mi feministky, stejně jako genderistky, pokud se mnou nechtějí soupeřit. Pokud chtějí soupeřit, vzdálím se. Ženy, co permanentně bojují za svá práva, mají těžký život. Chlapi jsou v jejich očích debilové, co nezaslouží ani trochu úcty a zároveň od těch „bezectných” chlapů tu úctu vyžadují. Tak těžký jako to mají tyhle ženy, bych to nechtěl mít ani půl dne. Být stále ve válce s muži. Bojovat se ženami mne nebaví. Ženy jsou na lásku. Ne na boj.
Stejně tak těžký jako to mají rebelové všeho druhu a pohlaví, bych to také nechtěl mít. Pořád se proti něčemu vymezovat, pořád dbát na to, aby bylo jasno, že tedy nebudu souhlasit s něčím, co by sice mi prospělo, ale neudělám to, jen proto, že jsem rebel. Plýtvat energii na změnu a provokaci druhých lidí. Mám rád pohodlí a svůj klid.
Ztráta času. Život je krátký a každý, kdo žije podle něčích a ne svých představ, asi trpí. Ale co se dá dělat? Utrpení se nikdo nevyhne, jen se ho člověk musí v přiměřené míře naučit snášet. Potkal jsem v životě pár lidí, co neudělali, co chtěli a nebylo jim z toho nijak extra. Chápu je, ne každý najde odvahu, se nezabývat tím, co chtějí druzí, ale tím, co chce on sám. Jak říká asertivní pravidlo: „Když chci, tak musím…” A do toho se mnohým nechce. Tak často z toho důvodu dělají, co se jim ale ani trochu nechce. Jo jo.
Kde jsou všichni kluci kteří se mnou hráli rokenrol,
Ó slýchám ještě v duchu nejkrásnější ze všech sól,
Válel celý sál, co já bych za to dal, jen tak
Hala bala hala bala rokenrol si hrát.
A tak, zpívám sám v ruce mám starý mikrofón,
Ó radostí se zblázním až z něj jednou zazní slušný tón,
Je mi sedumnáct a půl, sako sázím na tvůj stůl, jen tak
Hala bala hala bala rokenrol si dám
Prý vážně – Mám brát fakt, že náš vlak odjíždí,
A co má být? Ten takt, nám dál v uších zní