Jak se tak zabývám těmi vztahy, vybavují se mi vzpomínky.
Jak se tak zabývám těmi vztahy, vybavují se mi vzpomínky. Dnes jsem si uvědomil, že všechny ženy, se kterými jsem při setkání odmítl hovořit, jsem obešel z jejich pravé strany, to znamená, udělal jsem kličku doleva. Dumal jsem nad tím, z jakého důvodu doleva, abych měl jejich pravou ruku po své pravé straně. Ale jinak jsem šel vlastně na nesprávnou stranu při míjení. Nemám pro tuhle skutečnost žádné vysvětlení, jen tu, že ji dělám a že mi přijde celkem z mého hlediska přirozená. Prostě dámu obejdu do protisměru.
Četl jsem si po dlouhé době v blogu jedné blogerky, která sem čas od času zajde, už nezkouší komentovat, neb je okamžitě vykázána. Takový výsměšný blog mužům. Ona dáma stále dává najevo, jak jsou muži slabí, neschopní a vlastně zbyteční. Má svoje zkušenosti. Žije v jednom bytě s alkoholikem. Chápu, že žít s alkoholikem není pro jakoukoliv ženu nic povzbudivého. Sice mohl bych ji ukázat stejně, nebo ještě více zdevastované ženy alkoholičky, ale tím nic neprokáži. Ani větší schopnosti mužů, ani menší schopnosti žen. Muži mají jiné, ženy také jiné a pokud se doplňují nastává komplemtarita. Tedy docela výhodná situace. Další spolučtenářka a komentátorka pod oním blogem vypráví, jak u nich doma otec dostal na talíř největší kus masa, předtím odevzdal výplatu i s páskou, matka k němu vzhlédla s pokorou a obdivem a oddělila mu kapesné. Na důkaz, jak ty ženy to s těmi muži šikovně koulí.
Vždy, když čtu tyto „hlubokomyslné úvahy” těchto hloubavých žen, si říkám, to, co jsem tam napsal pod onen blog. Jaké to asi je, když ona hloubavá žena se dočká toho, že ji ta hlava rodiny, kterou ona „kroutí” uteče s jinou a nebo umře. Samozřejmě, dnes mají ženy jiné možnosti a jiná práva a přesto se domnívám, že pokud průměrně vydělávající ženu postihne jedno nebo druhé, je po kroucení hlavou a po výsměchu, protože najednou ona dáma zjistí, že chlap, který vyndá peníze na stůl a dá je do správy ženě, projevil docela slušnou odpovědnost. Konečně svěřit někomu peníze, znamená projevit mu důvěru v jeho schopnosti s nimi hospodařit a zároveň to znamená se zbavit starosti, jak s nimi zacházet. Tedy alespoň jsem takhle vnímal skutečnost, když jsem předával těžce vydělané peníze své těžce pracující ženě v domácnosti. Dokud jsem ji je dával, rozhodně jich měla tolik, aby stačilo na potřeby její a našich dětí. Věděl jsem, že děti jsou moje a měl jsem zájem, aby nestrádaly a byly dobře vychované. Což se myslím u těch dvou starších docela povedlo.
Jsou mi tyhle rádoby vítězoslavné úvahy o vedoucí úloze žen ve společnosti trochu komické. Zdá se, že čím víc ženy mají práv, tím víc od mužů vyžadují, nejvíc ty zdánlivě samostatné. Potíž je v jedné věci. Politická práva a ekonomická rozvaha jednotlivých firem jsou lehce rozdílné. Ženy ve své většině touží po dětech, pořizují si je, tedy mají potíže s výdělkem kariérou a těch nadprůměrně vydělávajících je mnohem méně, než těch podprůměrně a průměrně. I firma vedená ženou v zájmu konkurenceschopnosti zaměstná snadněji muže, který je více k dispozici, nepotřebuje tolik úlev jako žena s dětmi a je ve své podstatě kreativnější, což je dáno jeho dispozicemi i tím, že je méně poután na děti. Mohou klidně takové ženy hovořit o diskriminaci. Ale musím říci, že spolupracovat s ženou, která má malé děti, malé dítě je pro mne osobně obtížnější a náročnější. Leč přesto spolupracuji i s takovými ženami. Bylo zvláštní, jaké všechny možné výhody vyžadovaly, na můj účet a přitom se ke mě některé chovaly jako k něčemu, co vyplavil příliv. Některé ženy se domnívají, že mužská společnost jim dluží. Proto od té mužské společnosti více požadují. Tak trochu zapomínají na jedno. Jestliže od někoho něco stále chci, tím mu dávám najevo jeho cenu, ani ne tak slovy, protože slovy ony ženy své muže znehodnocují, ale skutky a požadavky toho muže zhodnocují.
Ten muž má pro ty ženy cenu. Velkou cenu. Jako muži dáváme, dáváme i cizím dětem, i cizím ženám. Platíme daně, které nějaký úředník na ministerstvu rozděluje. Z těch daní dostávají i ty, které se rozhodly žít bez muže. Dostávají i od mužů, kterým v podstatě do jejich touhy mít děti, být šťastné podle svých představ zhola nic není. Z ekonomického hlediska je rozhodně výhodné podporovat matky s dětmi. Vychovávají budoucí plátce daní. Z lidského to samé. Mít děti je výhodné pro všechny a mít podporu pro jejich výchovu, je užitečné. Vzájemně se potřebujeme. Jako lidé. Pokud se vzájemně potřebujeme a nejvýhodnější formou soužití je konkurence a zároveň spolupráce, pak hra na vítězné a poražené, vládnoucí a poslouchající je značně nevýhodná. V minulém blogu jsem zcela jasně prokázal důležitost dobrých vztahů mezi lidmi, kteří se vzájemně potřebují. Lhostejnost a pohrdání, neochotu spolupracovat si můžeme dovolit jen s těmi, které naprosto nepotřebujeme.
Zcela určitě jsou lidé, které nepotřebujeme a můžeme mít pocit, že se jim nějakou formou smíme posmívat. Pokud máme pocit, že nám to nějak prospěje. Ona spolukomentátorka, kterou znám jen přes chat, trpí jistou formou dokonalosti. Jistě je přesvědčena, ale aspoň z toho jak se vyjadřuje, že ona je ta, která si ví rady. Vždy. Jen si nevšimla a nebo to tají před sebou, že spolužití její a jejího muže je založeno na vzájemné výhodnosti.
Pokud její muž nazná, že žít s ní je pro něj nevýhodné, na nějaký čas ji zcela jistě způsobí dost značné potíže. Emoční i ekonomické. Stejně tak jako by způsobilo potíže její matce, kdyby ona hlava rodiny místo toho, aby peníze vyložila na stůl je propila v hospodě. Někteří lidé jednoduše nedomýšlejí a odpovědnost toho druhého vykládají jako slabost nebo hloupost a chlubí se svou chytrostí, když narazí na člověka, který se chová odpovědně. Takovým lidem přeji alespoň na krátkou dobu život s člověkem, kterého jsme s Ivanou ukázali ve včerejším pořadu „Rodina a já.”
Potom by možná byli trošku skromnější a opatrnější ve svých postojích a posouzeních k mužům. Nebo ona pisatelka blogu, která dnes dští síru a plameny pekelné na muže, kteří jaksi nejsou podle jejich představ a co víc, oni nemají zájem o stárnoucí feministku, která si z feminismu udělala z nouze ctnost. Na rozdíl od paní Šiklové, která svoje téze umí prodat srozumitelnou formou, tahle dáma jen používá ironii a výsměch a přitom by ji slušela skromnost a pokora. Velká skromnost a velká pokora. Zatím toho ve svém životě na rozdíl od paní Šiklové mnoho nedokázala. Pouze kamkoliv přišla, rozeštvala lidi kolem sebe, svým kantorským poučováním, pomlouváním a spoludrbáním s onou komentátorkou. A jinak zatím nic. To, že opisuje cizí práce z netu a vydává je za svoje ji v mých očích nijak nešlechtí. Spíše naopak.
Možná by ji prospělo, kdy se účastnila nějaké skupinové terapie, kde by měla možnost pochopit svůj způsob komunikace, přiznat si své skutečné motivy a přestala závidět ženám, jež mají šmrnc, úroveň a díky tomu i partnera podle svých představ. Pokud oné dámě něco chybí, jsou to přesně ty vlastnosti, které jsem vyjmenoval. Šarmu po málu, talentu ještě méně, ale závisti tedy v každém případě na rozdávání. Na dobré partnerství je to skutečně málo a je tedy na hony vzdálena možnosti prožít příjemný vztah muž a žena. Možná by se mohla podívat na stejnojmenný film ze sedmdesátých let. Krásný film.
Vždy, když narazím na podobně zhrzené lidi, kteří obviňují ze svého neštěstí ty druhé, zeptám se jich. „Co všechno jsi udělal/a pro to aby to bylo jinak? Zeptal ses sebe sama co od tebe ona situace chce? Pochopil si, že ten druhý zatím neudělá nic a ty si buď život zlepšíš a nebo necháš tak jak je a budeš bědovat?” Myslím, že díky svému životu, díky tomu, že jsem se zeptal svého života, co ode mne žádá, mám docela právo na tuhle otázku k lidem, kteří hledají vinu u druhých a sami pro sebe neudělají zhola, ale zhola nic.