Měl jsem náročný týden. Markéta nemocná, Katka z ničeho nic v nemocnici z rizikovým těhotenstvím, natáčení pro televizi, terapie, psaní dalších věcí pro televizi. Jednoduše v jednom kalupu.
Měl jsem náročný týden. Markéta nemocná, Katka z ničeho nic v nemocnici z rizikovým těhotenstvím, natáčení pro televizi, terapie, psaní dalších věcí pro televizi. Jednoduše v jednom kalupu. Navíc jsem si chtěl koupit turistickou navigaci, ovšem problém se ukázal v mapách, které pro zahraničí jsou hůře dostupné a nijak laciné.
Tak jsem moc ani v týdnu nepřemýšlel o nějakých závratných filozofckých otázkách a spíš jsem se zabýval praktickými věcmi. Samotné natáčení tentokrát bylo velmi náročné, protože pan režisér si vymyslel, takový flák práce, že by to bylo prý obtížné i pro profesionála. Odříkal jsem to všechno. Jenže jsem už poučený a příště tak snadno do toho nepůjdu. Ve středu jsem skutečně večer téměř doslova padal na hubu. Jiný výraz pro ten stav nemám. Navíc mi dělal starosti Katčin stav, který se ukázal mnohem méně závažnější než jsem napřed myslel. Za to Markéta si užívá pooperačního stavu se všemi možnými komplikacemi. Ale i to se nakonec pomalu, sic pomaleji, než bych si přál, lepší. Pro jistotu jsem se domluvil se svým kmotřencem, že kdyby pro mne nemohla do Itálie přijet, aby mě odvezla domů, tak si udělá výlet on a přiveze mě.
Četl jsem včera rozhovor v magazínu Lidových novin ze socioložkou Šiklovou. Známou to dámou kolem feminismu, gender studii a tak. Rozhovor mě docela příjemně překvapil, protože kdysi, to je asi patnáct let jsem ji poslouchal na psychoteraputické fakultě, kde mě její přednáška hrubě nezaujala. Možná neměla den, nebo já jsem neměl den a tady mluvila celkem k veci s nadhledem a ten feminismus docela krotila. Citovala tam myšlenku Aldouse Huxleyho, že. …každému se děje to, s čím on už dopředu souhlasí.. a mluví o konfliktech do kterých se lidé dostávají. Kdo neměl nikdy peníze, nemá je ani dnes. Lidem se zdánlivě děje totéž. Situace si je vybírají. Na tuhle větu jsem si vzpomněl v noci, kdy jsem po třech týdnech, co jsem od Justýny dostal MSM foto Děčínského zámku, a tak jsem se ji přímo zeptal, co že to znamená? Dostalo se mi vysvětlení, že si vzpomněla že asi tohle Jeníček vídal, když se vracel z Hamburku.
Což mne pobavilo, protože já když se podívám na foto ZKMR Jeseníky, visící na zdi (což je jinak zadokolesový motorový remorker,) na kterém je pod Děčínským zámkem uvázaný, myslím, že je to z někdy z roku 1986 foto. Tak se mi vybaví plno těch děvčat, co jsem na bort vodil, přes lanštek opatrně přemistoval, aby do vody nespadly. Vodil a miloval, teplé letní noci a dlouhé zimní s nimi v kajutě trávil. Na těch Jeseníkách a jiných zadokolákách, na kterých jsem jezdil. A mimochodem. Jezdil jsem na všech. Naše představy se tedy minuly. Mám na mysli moje a Justýny. Bylo mi řečeno abych si detaily odpustil. Jako obvykle náš rozhovor nedopadl dobře, protože jsem měl škodolibou radost, z toho, že se Justýně po několika letech děje s jiným, to samé, co kdysi se mnou. Najednou už není nic tak růžové a láska není až takové vítězství jak si přála. Byla udivena, že ji nijak nelituji. Bodejť bych ji litoval, jedině korektivní hezky tvrdá zkušenost ji poučí, že nelze neustále mlsat uplně všechno. Občas se musí chroustat tvrdý chlebíček.
Navíc mě pobavila svým sdělením, že když v Globusu viděla před sebou chlapa co měl podobný culík jako já, že se ji zastavilo srdce jak byla najednou vyjukaná. Divil jsem se jak je možné, že pokud je tři roky, tak děsně zamilovaná do jiného, co ji podle jejich náznaků plní všechna pomyšlení, že si na mě vzpomíná v Děčíně a leká se v Globusu. Některé ženy jsou skutečně zvláštní. povídala, že prý ona nikdy neví co udělám. Sdělil jsem ji, že já nic. pokud bych to byl já, minul bych ji elegantní kličkou a obloukem buď zprava nebo zleva a jinak nic. Konečně, už to měla možnost zažít. V klidu obešel, slůvka neutrousil.
Najednou mi chtěla sdělovat své potíže. To jsem uťal, nehodlám nikomu z bývalých lásek dělat důvěrníka v těchto záležitostech. Opustila si mě, chtěla si jiného a jestli to není takové vítězství jak si představovala a takový skalp jaký sis přála, pak si musíš najít někoho jiného na stížnosti. Něco podobného jsem kdysi řekl Petře, když si mi stěžovala na svého druhého manžela, když mě několik let, při mé žádosti o možnost vidět Babetu předtím řekla. Pečlivě jsem pro Babetu vybrala tátu a ty si zvykej, že dítě bude říkat tatínku někomu jinému. Zvykl jsem si a najednou po letech jsem se od té samé Petry dozvěděl, že: ..ten člověk nebyl ani dobrým partnerem ani dobrým tátou. Obě dvě se nakonec divily, že je nijak nelituji a že jim říkám, že tohle přesně potřebují aby něco pochopily. Ne ne, milé dámy. Jeníček má jiné starosti.
Řekli jsme si toho z Justýnou víc,ale myslím, že zbytek je mezi námi dvěma, tohle bylo tak nejhlavnější a další důležitá věc, že jsem si uvědomil, že ten vztah byl jedna velká chyba, že se za něj v podstatě stydím a vždy, když někomu vyprávím jeho průběh slyším jako přes kopírák. Ty jsi vážně myslel, že to bude mít nějakou budoucnost? a další otázka zní To skutečně od tebe vyžadovala tyhle všechny věci. Vždyť je vdaná a rozvádět se nechtěla. Jak to od tebe mohla chtít? Vždy říkám třeba Ivaně, když o tom někdy mluvíme, že to prostě chtěla a měla pocit, že má vše nárok. Na starostlivost jako od manžela a pozornost jako od milence. Vždy si uvědomím, jak tyhle chyby, které jsem dělal, jsou dnes pro mne důležité abych nešel těm chybným událostem znovu naproti a vyvaroval se jich pro příště. Sice se za ten vztah stydím, ale učím se zněho čím dál víc. Je prostě inspirativní. Stejně jako moje předchozí selhání v manželství a nebo alkoholická minulost.
Nechci být ani důvěrníkem Justýny ani jejím nějakým přítelem, tím méně terapeutem. Z toho důvodu se jí a jiným bývalým láskam nesvěřuji s intimními věcmi ze svého života. A pokud se mi chtějí svěřovat, ukončím docela rázně takové pokusy. Ať si na to najdou někoho jiného. Ona velkorysost, o kterou mě Justýna a jiné žádají by také mohla být smrtící. Smrtící třeba pro můj nynější vztah. O ten rozhodně k vůli Justýně ani jiné přijít nechci.
Tenhle minulý vztah mi opravdu slouží jako varování, kdybych zase někdy v budoucnu dostal „skvělý nápad,” že si udělám známost s vdanou ženou a budu jí poskytovat komfort druhého alternativního manželství, kde ona nebude mít povinnosti a jen bude vyžadovat plnění svých nezpochybnitelných partnerských nároků. Vždycky, když se takhle z ničeho nic ozve, většinou nereaguji hned. (Irena si myslí, že bych neměl vůbec.) Počkám nějaký čas a potom teprve jednám. Bývá to většinou hořký chlebíček pro Justýnu a má skutečně okoralou střídku.
Já ji pomalu sděluji všechny svoje myšlenky o takových vztazích, které jsem během těch tří let vyprodukoval. Což nejsou totožné myšlenky s jejími. To ji permanentně udivuje. Udivuje ji, že vidím ten vztah s odstupem tří let zcela jinak a mám zájmy úplně jinde. Ona vždy časem i přes svou zamilovanost do jiného, se nenápadně přihlásí, já zareaguji se zpožděním, ona mi vysvětlí, že mi přeje vše dobré, že má radost jak se mi hezky vede a já jí ten romantický odér laskavé exmilenky rozeženu do všech koutu chatové místnosti. Docela s chutí ji pochroumám ten sebeobraz o vzorné manželce a milující partnerce. Takhle to probíhá už od jara. Myslím, že bych z tohoto mohl ještě vytěžit další kapitoly do knihy pod názvem „Konec řeči.”