Tak jsem byl včera opět dělat umění, pro tentokrát to byl pořad „Rodina a já.” Na téma „Otec mého dítěte mě nemiluje.” Obsazení diskutujících bylo docela zajímavé.
Tak jsem byl včera opět dělat umění, pro tentokrát to byl pořad „Rodina a já.” Na téma „Otec mého dítěte mě nemiluje.” Obsazení diskutujících bylo docela zajímavé. pozval jsem si jako hosta Pavla Zďárského a Alenu Hlouškovou a myslím, že jsem dobře udělal. Televize si pozvala sedmnáctiletou studentku, která byla milá a měla kategorické názory na nezodpovědné chlapy. Natáčení proběhlo celkem v pořádku. Štáb jsem udivil, že jsem nepřišel v džínách, ale v civilních kalhotech s proužkem a decentní košilí. Obé sem si koupil u jedné dobré fimy jménem Mark Spencer. Kalhoty před třemi roky a na sobě jsem měl všehovšudy asi pětkrát, přeci jen v posledních letech se oblékám docela ležérně a košili loni.
Samotná diskuse byla zajímavá právě tím, že tam byly dvě mladé dámy a dva muži středních let. I když já už se blížím ke konci těch středních let. Uvědomil jsem si opět, jak je těžké milovat někoho a pořídit si dítě s někým, kdo je nezralý, nemiluje matku dítěte i když jak říká, že miluje dítě, tak ho přes veškerou lásku ani nenapadne, že pokud nedává peníze, tak má matka potíže. Znám tohle z léčebny. Mladí muži klidně mají za to, že se rodiče o ně postarají, vždyt jim to nic neudělá a někteří mají za to, že pokud má matka jejich dítěte rodiče, tak ti se mohou postarat. Také jim to nic neudělá. Je to nezralost kombinovaná ze sobectvím a nevědomostí.
Tahle kombinace spojená s výchovou,kde třeba rodiče žijí v domnění, že nějaký stát je povinen jim dát, v případě, že mají děti, na pastelky na pleny atd, je neskutečně zhoubná. Zhoubná přesně v tom, že buduje u dost velké části populace přesvědčení, že druzí lide ve formě daní mají povinnost jim přispívat na jejich děti. Četl jsem někde, že u nás polovina rodin pobírá nějakou formou státní příspěvek na něco. Náklady rostou a vlastně tím se nedostává na skutečně potřebné.
Pořád stejná písnička. Mnozí lidé si uvědomují svoji odpovědnost a mnozí ne. Reklamní agentury budují v zájmu svých klientů přesvědčení, že je možné mít všechno hned a bez potíží. Pak se ukazuje, že je vše jinak a krásné voňavé miminko je sice hezké na pochování, ale mnohdy je většinou na obtíž. Některému z rodičů. Konečně Markéta by mohla líčit historky ze života odložených a nebo odebraných kojenců z kojeneckého ústavu. Nebo prostě matka či otec klesají pod tíhou povinností a partner či partnerka mají zlaté časy. Největší problém je právě v té nezralosti a zároveň očekávání, tak jako čeká Helena, že: „… když máme spolu dítě, tak mě bude milovat.” Nebude. Možná mu bylo příjemné se podílet na početí toho dítěte. Budoucí maminka voněla, ale pak už přestala vonět. Tam kde není láska a odpovědnost v jednom, je skoro nemyslitelné urovnat spory mezi partnery. Ten nemilující vždy najde něco, co je špatně i kdyby ten druhý byl ze zlata, tak bude málo zlatý.
Těžko vysvětlit takové oběti své lásky, že ten druhý jednoduše nechce a hraje hru na ano ale. Měl bych tě rád, ale když… Tak zní vždy odpověd na otázku co ještě chce. Kdyby si byl/a jiná/ý pak by to šlo. Vyhoví druhá strana a stejně to nejde. Udržují s e ty oběti svých vlastních představ a nadějí v očekávání zázraku. Včera večer vyprávěl jeden klient vtip, který byl sice řečen dalšímu klientovi, ale myslím, že se hodí i sem.
Povodeň, muž stojí na střeš domu a modlí se. Pane Bože zachraň mě i můj dům. Za chvíli přiklapne malá loďka k domu a chlap co ji řídí vyzve modlícího se muže k nastoupení. On odmítne, že Pán Bůh zachrání jeho i dům. Loďka odpluje, muž se modlí dál. Za chvíli klapne ke stěně domu větší loď a stejná situace, muž opět odmítne. Nakonec kolem pluje velký parník a díky vlnám dům spadne a muž se utopí. V nebi se ptá Pána Boha proč ho nezachránil a neudělal zázrak, když tak na něj spoléhal. On mu odpoví. Ta záchrana a zázrak, to byly ty dvě lodě, které jsi odmítl.
Takhle se chovají mnozí lidé, možná se tak chová i Helena. Dostala spoustu dobrých informací. Měla samostatné bydlení, pokud by chtěla, mohla by Petra skutečně přitlačit soudně k placení jak na sebe tak na dítě. Chodila do poradny a mohla postupně přijít na spoustu důležitých věcí. Přijmout skutečnost, že Petr je nezralý muž, který nedomýšlí její potřeby a nestará se o ně a nehodlá se o ně starat. Ani tuhle skutečnost nijak neskrývá. Nechce ji a nemiluje ji. A ona pořád na něm mámí slib, že si ji vezme, bude s ní mít ještě jedno dítě a tím si ho připoutá. Helena nechápe, že nepřipoutá, nezralý člověk se připoutat nedá, bude stále hrát tu hru na …ano ale… a Helena stále bude hledat jak vyhovět a vždy se dozví, že je vše špatně.
Je mi tě Heleno líto, ale nemám žádnou možnost ani radu, která by tvoji situaci změnila. Rozhodla ses, že se udržíš v tom domě a rozhodla ses, že s ním budeš ať to stojí co to stojí.
Pokud Petr koupí pivo za tisícovku a bundu za stovku pro dítě okomentuje způsobem, který si popsala, pak ti zcela jasně ukazuje svou lásku k dítěti. On mluví o lásce, já o sobectví. Jestli se nechceš jet k příbuzným a bavit se jen proto, že se stydíš za situaci ve které jsi, tak ti řeknu jen tohle. Děláš jen co chce aby nebylo vidět jeho neodpovědnost. Muž, který tě nemiluje tě prostě ráno líbat nebude. Jestli s ním setrváš, žádného jiného, který tě bude po ránu objímat a líbat nepotkáš. Nechceš být sama a čím víc nechceš být sama tím víc sama jsi. Jsi unavená, utrápená a v neustálém napětí, co jsi zase udělala špatně. Pokud pustím z řetězu svou fantazii, tak špatně je to, že chceš aby tě miloval a proto ses odstěhovala za ním. Vždycky budeš špatná a vždycky budeš neschopná. V jeho očích a nezmění to nic až do doby dokud nedozraješ a on nedozraje. Věk se zralostí nemá co dělat.
Můj táta dokázal propít celou výplatu a mámu zbil jen proto, že rozsvítila abych se najedl za světla. Prý se můžu nažrat potmě. Musí se šetřit, tehdy povídal. Máma od něj nikdy neodešla. Podle toho to dopadlo. Umřela utrápená, psychotická v padesáti třech letech. Před třiceti lety. Takových historek života s mužem a nebo ženou, co milují jen sebe bych ti mohl vyprávět stovky.
Svoje i cizí. Všechny jsou stejné. Vždy v nich vystupují muži i ženy, kteří nikdy nesebrali trochu odvahy a neuvědomili si, že možní jinde na tom nebudou z materiálního hlediska lépe, ale budou žít oni i jejich děti v klidu. Jejich okolí je lituje, ale nikdy jim nemůže pomoc, protože oni sami pro svoji záchranu ani do té loďky nesestoupí a čekají, že Bůh zachrání je i jejich dům. On chce zachránit je, protože ví, že každý dům se dá znovu postavit. Oni nevidí ten zázrak, který se nabízí a čekají na nějaký velký, na nějaký extra.
Kdysi jsem zachránil holý život tím, že jsem včas odešel. Pak jsem zachránil život tím, že jsem něčeho zanechal. Zachránil nejen život, ale i duši. Prožil jsem několikrát v životě pár hodně hořkých chvil abych v těch hořkých chvílích pochopil, že získat se dá všechno, ale štěstí se dá jen vytvořit vlastní prací a ochotou sebrat odvahu něco změnit. Změnit co jde a smířit se tím co změnit nejde. A hledat moudrost, jak jedno od druhého rozeznat. Tahle stará modlitba, kterou si různá společenství přisvojují, je neskutečně pravdivá. Tak ti Heleno přeji, aby si nepřehlédla tu příští záchrannou loď. Mohla by opravdu být poslední.