Na včerejší večerní skupině mi oznámil jeden ze zakládajících členů této skupiny, že by po více jak pěti letech skončil. Dal jsem mu čas na rozmyšlenou a navrhl aby ukončil koncem roku.
Na včerejší večerní skupině mi oznámil jeden ze zakládajících členů této skupiny, že by po více jak pěti letech skončil. Dal jsem mu čas na rozmyšlenou a navrhl aby ukončil koncem roku. Pokud ovšem trvá na ukončení dřív, respektuji jeho rozhodnutí, že už bude stát na vlastních nohou a nechce využívat dál skupinu. Rozhlédl jsem se po té skupině a protože chvíli před ním se představil jeden nový člen, uvědomil jsem si, že vlastně až na malé výjimky jsou to lidé, kteří chodí dva roky a více. Pavel chodí víc jak pět let a s ním odejde poslední, který ještě pamatuje můj návrat z Nového Zélandu v lednu roku 2004, kdy jsem u Judity začínal se skupinou.
Pavel vlastně myslím začal chodit už do Běchovic, odkud jsem přivedl lidi a založil z nich dvě skupiny v Řeporyjích. Většina těch kteří prošli touto skupinou, svou činnost ukončila řádně, s mým souhlasem. Někteří, pravda se ztratili, abych je později potkal znovu v Bohnicích. Další odešli do zahraničí a udržují se mnou i skupinou kontakt. Většina z nich opravdu vyrostla, dozrála, založili firmy, rozvinuli například zubní ordinace, procestovali svět, nedávno jeden se zrovna byl potápět v Indonesii. Tak vlastně nový člen, který byl v minulosti úspěšným sportovcem, zjistil, že se dostal na dobrou adresu, jak poznamenala jedna dáma, která si mimochodem nedávno udělala docenturu.
Vlastně píši tohle na základě dojmu ze včerejší návštěvy v jedné chatové místnosti, kde se podle názvu scházejí lidé starší čtyřiceti let. Někdy, když tam zaskočím a sleduji jejich debaty, mám pocit, že žiji mezi lidmi, jejichž jediný smysl je získat partnera, partnerku, mít pohodu, klid, nepřemýšlet, nehrát si například ze slovy. Čekají až je někdo pobaví, až jim někdo řekne něco zajímavého, hezkého. Nadávají na poměry, na zkažený život, hledají viníky svých potíží v druhých lidech, odlišný názor berou jako urážku, jiný způsob vyjadřování jako výsměch. Ne všichni, ale většina.
Srovnal jsem je s těmi závislými, kterými by nepochybně většina z nich pohrdala jako ze slabochy, jimž musel někdo pomoc. Tedy až do chvíle, než by se k nim přišli ucházet o zaměstnání, nechat si opravit zuby, či udělat zápis do vysokoškolského indexu a nebo opravit auto od vysoce kvalitního automechanika. Případně si dát poradit od excelentního právníka.
Těm lidem jsem nemusel nikdy radit, co dělat a jak žít? Na to přišli vždy sami. Při dobře vedené terapii totiž lidé na všechno přijdou sami a sami se dokáží rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Představa veřejnosti, že terapeut radí a pomáhá je nejrozšířenější omyl a nedělám si iluzi, že to změním, protože tohle třeba vysvětluji Ivaně už rok, že lidem nepomáhám a neradím, protože oni si jsou schopni pomoc a poradit sami a Ivana a jiní další v televizi mi vždy položí stejnou otázku jak jim poradím co by měli udělat?
Když jsem poslouchal ty lidi na skupině a četl večer ty lidi v chatové místnosti, srovnání mě ohromilo. Na jedné straně cílevědomí lidé, kteří se sice dostali do debaklu, udělali sobě i jiným ze života peklo, prošli tím debaklem a díky své ochotě a schopnosti změnili od základu svůj život. Žijí podle svých představ, mají svoje vztahy, svoje zájmy, smysl pro humor, nevidí svět jako ukřivdění chudáčci, kteří měli v životě smůlu.
Je pravdou, že jeden každý z nich přišel zdevastovaný na těle i na duši a jak poznamenal další člen, klepal jsem se s každým zazvoněním u dveří, klepal jsem se vždy, když jsem otevřel schránku a byl tam lístek, že si mám vyzvednout na poště doporučený dopis. Klepali se jestli zvládnou svoje chutě, jestli se jim nebudou lidé posmívat a pokud budou, co s tím? A mohl bych pokračovat.
Zdánlivě z ničeho nic, po čase, tu sedí v kruhu v kolem patnácti lidí, kteří mají svoje rodiny, dobré vztahy s okolím, svoje vztahy, práci. To vše mají je proto, že do hry vložili svoji chuť dodržovat pravidla a termín docházky do skupiny, což se může zdát málo, ale v žádném případě není. Tohle „málo vložili” a tak hodně si prospěli. Jo život má paradoxy. Předtím usilovali o to být šťastní v pohodě a tak málo měli, spíš hodně ztráceli a najednou jen něco málo vložili a okamžitě začali dostávat zpět.
V tomhle je právě rozdíl mezi lidmi, kteří pochopí, že se musí zeptat sami svého života, co že od nich ten život chce? A mezi lidmi co stále čekají, co dostanou. V momentě kdy očekávají, jsou vydáni na milost či nemilost jiných. Odkázáni na almužnu ve formě zábavy. Navíc, tím že třeba vysloví požadavek na bavení ze starny druhých vystavují se riziku, že budou nejen shledáni neschopnými se o sebe postarat,ale tako je zde možnost, že budou shledáni pyšnými jedinci, kteří vyžadují privilegia, na kteráí nemají nárok.
Požadavek být baven bývá často odmítnut těmi, kteří jinak rádi baví své okolí, jako neoprávněný požadavek. Jsem člověk, který osobně nemá potíž s jistým předváděním, jsem extrovertní a rád se předvedu, ale pokud mě někdo vyzve abych ho bavil získám pocit, že ten člověk chce touhle výzvou získat zadarmo něco, co dávám jen z vlastní vůle a ochoty.
Problém přijímajících spočívá tedy v malé ochotě a schopnosti dávat a velké ochotě jen přijímat. Což to by celkem nebylo ještě to nejhorší. Úplně nejhorší je, když se ten vyzvaný pokusí onu zakázku splnit a je shledán jako nezajímavý. Mnohým vyzývajícím tahle taktika slouží jako manipulace, jak získat moc a vliv na druhými lidmi. Nic nevložit, jen se postavit do role soudce a nechat ty druhé se smažit ve vlastní šťávě jen aby uspokojili svoji touhu si dokázat svou cenu tím, že druzí se snaží je rozesmát.
Mnohé chatové místnosti slouží jako seznamka pro lidi, kteří z nejrůznějších důvodu jsou nějakým způsobem izolování. Já sám osobně v tomhle vidím výhodu a možnost. Problém pro ty co touží po seznámení, je ovšem v tom, že v téže samé místnosti jsou lidé, kteří nemají potřebu se seznamovat, nemají potřebu stejně jako na plese nebo v diskotéce, či jinde využít této možnosti a chtějí si jen poplkat, exhibovat, bavit se jinak než skládáním komplimentů přítomný mužům a ženám.
Možnost seznámení je pro ně něco druhotného. Jsou rádi ve společnosti a nemají potřebu jít do větších intimních vztahů. Tihle lidé, ne vždy jsou vítáni a kupodivu tihle lidé téměř jediní dokáží pobavit bez honoráře ty druhé. Z toho důvodu jsou vítáni a zároveň odmítání. Docela chápu gentlemana, který má vysoce nadváhu, je rozvedený, umí gramatiku a po úsilovném přemýšlení zplodí i několik smysluplných vět.
Chápu že nijak nevítá vtipálky, jež na rozdíl od něj umí upoutat pozornost právě té, která ho zajímá. Stane-li se tak, reaguje někdy agresí a nadávkami. Nebo docela chápu dámu, která nijak slovním šarmem neupoutává a zajímá ji ten vtipálek, že se cítí ohrožená a odmítnutá vtipálkem, který je bez potřeby seznámení Tím podle jejích představ se do oné místnosti tedy nehodící.Je překvapena jeho nezájmem, i když ona má třeba zajímavou fotografii v infu, ale to je jak bych tak decentně řekl, všechno. Vtipálek mého typu se zajímá o tu, která má šarm, nečeká že bude bavena a je ochotna konverzovat na libovolné téma. Nejen o sexu a vážné lásce. A nechce soupeřit a vyhrát. Což je další problém mnohých účastníků mna chatu.
Většinou tyhle debaty aspoň u mě končí docela příjemným zjištěním, že jsem si poklábosil se zajímavým člověkem a nijak nemám potřebu dál onu známost rozvíjet. Někdy by to bylo i zbytečné, protože láska na dálku to je hrob, jak se zpívá v jedné staré písničce.
V terapii, především ve skupinové se tihle lidé vyskytují také. Jenže tam zjišťují a jsou k tomu i směřování, aby pochopili, že mají svou cenu právě přesně v tom jací jsou. Kupodivu, když přestanou usilovat o získání nadměrné pozornosti, dostane se jim pozornosti zcela jiného druhu. Přestanou hledat někoho, kdo je pobaví, zajistí, pomůže a začnou si hledat svoji zábavu, svoje zajištění a svou svobodu. Potom z ničeho nic přijdou a oznámí, že se seznámili, kupodivu s někým kdo odpovídá jejich představě, získali zaměstnání podle svých schopností a možností. A jiné splněné přání a představy.
Shodují se na jednom. Většina těch jejich úspěchů vznikla v okamžiku, kdy nic nehledali, nic nečekali, ale vlastně byli připraveni na komunikaci, kde se ukázalo, že umějí nejen brát, ale i dávat, že nabízejí bezprostřednost a zároveň hloubku. Protože jak to mnohdy na skupině bývá. Skupina žertuje, mluví se o politice, o dětech a z ničeho nic se narodí něco, co lidi spojí, osloví a oni mají velký pocit sounáležitosti, starost o druhého člověka. Sejdou se jednou týdně, nějaký čas spolu jsou před skupinou, trochu čase na skupině a hlavně na skupině. Mění se pomalu a nenápadně.