Smysl opozice v parlamentu a jinde v životě

Pokusím se v tomhle blogu vyložit svůj názor na smysl parlamentní opozice, o smyslu opozice a konkurence v životě jako takové. Neočekávám, že se mnou někteří budou souhlasit, myslím, že nejméně lidé se zamrzlým bolševickým myšlením.

Občas čtu názor, že už by toho kecání v parlamentu měli nechat a konečně něco dělat. Podobné tomu, když lidé diskutují o nějakém tématu, vždy se ozve někdo „moudrý,” který má pocit: „Keců bylo dost, pojďme něco pořádného dělat.” Většinou tyto „moudra,” pronášejí prostí lidé, kteří se domnívají, že absolutní jednota myšlení a konání, je to nejlepší a nejrozumnější, co se dá dělat. Jeden „moudrý spasitel“ něco řekne a všichni uvěří v jeho moudrost a bude vyhráno.

Chápu, že poslouchat cizí názory je pro mnohé lidi, a nemusí být ani prosťáčky, může být únavné, zdlouhavé, zdánlivě nikam nevedoucí. Ne všechny názory nám konvenují, ne všechny názory odpovídají naší zkušenosti, některé nás přímo rozčilují. Pro lidi s myšlením, kterému já říkám bolševické, je většinou člověk s odlišným názorem, postojem, zkušeností, přímo nepřítel. A podle toho se k němu chovají. Tito lidé trpí na vůdcovský princip. Nejraději by byli těmi vůdci. Případně hledají spasitele a zachránce. Jsou nejistí a úzkostní. Bojí se svobody, bojí se života v samostatnosti.

Vůdce nikdy netrpí odlišné názory, vůdce je jediný, co má správné názory a je zároveň majitel pravdy. V katolické církvi, kterou si mnozí neznalí spojují s autoritativním způsobem jednání, existovala instituce, jež se nazývala: „Advocatus diaboli.” Fungovala při kanonizaci a sloužila k oponentuře.

Církev chápala smysl oponentury, aby se vyhnula možným problémům. Papež sice měl a má poslední slovo, ale předtím musí proběhnout řádný kanonizační proces. I s řádnými námitkami vůči tomu kanonizování. Stejně tak se chovali talmudisté. Diskutovali na Torou a hledali souhlas k závazným ustanovením halachy. Museli se domluvit. Závazná pravidla jimiž se řídí Židé. Obdobně k tomu sloužily církevní koncily. Ustanoveními dohodnutými, věroučnými pravidly se řídí katoličtí křesťané.

V parlamentu vyhrává většina, ale předtím je nutná rozprava, opoziční námitky, zpochyňování musí zaznít. Nemusí se to líbit lidem s bolševickým myšlením, dokonce ani novinářům, ale bez toho to nejde. Můžeme si myslet, že jsou to jen kecy, ale demokraci, hlavně ta parlamentní jsou „kecy.“

Na vysokých školách existuje též oponentura, při psaní diplomových prací, která slouží k odstraňování možných chyb, nepravdivých údajů, zabránění falšování, opisování. Vlastně oponentura slouží k rozeznávání omylů, nedostatečných údajů atd. V demokratické diskusi se diskutuje o faktech. Argumentuje se fakty. Upozorňuje se na možné důsledky, toho, či onoho jednání.

V terapeutických skupinách se také diskutuje. Diskutuje se o všem možné, skupina neslouží jen k radění, jak žít, jak se mnozí domnívají, ale také k tomu, aby člověk poznal na reakci druhých, jak se chová, jak vnímá druhé, jak je vnímám. Ne vždy je ono poznání, pro ty členy skupiny příjemné, většinou je bolestné, ale uzdravující. Většina členů té skupiny se, díky opozici, konkurenci názorů, naučí vyslechnout, naučí se reagovat výhodněji, než reagovali dosud, umí přijmout jiný názor, respektovat druhé lidi.

Předchozí odstavec jen zlehka naznačuje, co všechno dobře vedená terapeutická skupina poskytuje. Ale nechci psát o terapii, jen o smyslu opozice a konkurence. Lidé si konkurují. V práci, ve vztazích obecně v životě. Politici si také konkurují. Čím kvalitnější konkurence, tím pro chytrého člověka, který umí využít poznání plynoucí z dobře vedené oponentury a dobré konkurence, větší šance, jak uspět v životě. I v politice.

Od konkurence se učíme, od konkurence přebíráme, pokud se nám hodí úspěšná řešení. Jen hlupák touží konkurenci zničit. Pokud se mu to podaří, zakrní a nerozvíjí se. Bohužel, ne všichni politici se rozvíjejí. Ti s bolševickým smýšlením jen málokdy. Vlastně nikdy.

Evropská civilizace dokázala předstihnou v technických záležitostech, lidských právech zbytek světa díky konkurenci, která panovala a panuje. Zařídila tento náskok, konkurence myšlenek, názorů a samotný rozvoj myšlení a filozofických postojů. Tímto Ovládla tato civilizace celý svět. I ty nejstarší civilizace převzaly její technickou část. Těží z té euro-americké civilizace, kde mohou. Bohužel ne z jejich filozofického zaměření.

Všechny autoritativní režimy vždy zaostávaly. Uměly převzít techniku, viz Sovětský Svaz, ale neuměly vytvořit konkurenční prostředí, jak politické, tak technické. Vždy v takovém prostředí panoval „ správný názor.” Z toho důvodu dlouhodobě zaostávaly. I když měly ty režimy různé výhody, jenže jich nedokázaly dlouhodobě využít. Díky nedostatku konkurence a kvalitní oponentury.

Parlamentní opozice neslouží k souhlasu s vládní koalicí, dokonce není vždy nutná ani její spolupráce, ale ke kontrole toho, co vládní koalice dělá, vymýšlí a prosazuje. Občas se připojí k hlasování dobré věci, pokud ji dobrou shledá, což naštěstí, ne vždy se tak děje. Opozice má za úkol vytvářet problémy vládní koalici, nutit ji, aby se připravila lépe, aby lépe argumentovala a sháněla podporu, nabízela kompromis a byla si ta vládní koalice vědoma, že nic ji neprojde jen tak.

Lidé, kteří nechtějí shánět argumenty, nechtějí hledat řešení, opozici a konkurenci nesnášejí. A lidé, kteří nechtějí přijít s řešením, které by mohlo vyhovovat jiným, než jen jim samým, se pokoušejí prosadit manipulací za pomoci vytváření strachu, vyhrůžkami a urážek. Jenže v parlamentu, pokud existuje imunita, je těžké opozici umlčet. Bohu díky.

Což je jen dobře. Chápu, že lidem s bolševickým myšlením, se nezamlouvá jejich bezmoc v tomto směru, když kdysi v tom směru bylo tak snadné. „ Kdo se ozve, dostane po tlamě. Případně ho zavřem, nebo pověsíme.“ V Sovětském Svazu opozici stříleli zezadu do týla. „Humanisticky.” Či nějaký gulag, u nás Leopoldov, Mírov, Jáchymov. Případně jiné „pracovní tábory.“ Takže, Ať žije opozice a konkurence. S konkurencí a opozicí přichází svoboda. Jo jo.