Ač domácí tisk a jiná media, hlásí malou účast ve volbách, já jsem volit byl.
Ač domácí tisk a jiná media, hlásí malou účast ve volbách, já jsem volit byl. Odvolil, šel nakupovat a stavil jsem se v květinářství abych koupil Markétě kytku, protože jsem za ní dnes do Plzně vypravil. Libor mě slíbil, že mě odveze, tedy v tomhle směru jsem měl vystaráno. Vstoupil jsem do květinářství, jako starý matador jsem obhlédl vystavené kytky, viděl jednu růžovou gerberu, v kombinaci s bílou se mi to zdálo dost dobré pro Markétu. Tedy pokud by jich bylo víc. Těch bílých i růžových. Nebylo. Prodavačka bez jakéhokoliv dalšího dotazu směrem ke mě mi oznámila, že si tedy vezmu oranžové. To jsem podivil já. Od které doby? Jsem se tázal, oznamují prodavačky zákazníkům co si vezmou? Pronesla větu, která se jí ale vůbec nevyplatila. Chci vám poradit. Vždyť jsou krásné. Za mnou stojící dáma kolem sedmdesátky se k ní připojila.
Otočil jsem se ke starší dámě a vysvětlil, ji, že preferuji zcela jinou barvu, pak jsem otočil k prodavačce, nevím jestli rovnou i k majitelce a té jsem sdělil, že až budu chtít poradit, tak se jí svěřím a jestli se chce rozhodovat za mě, tak se plete. Chci ty červené gerbery. Byly pro mne krásné dost. Dáma za pultem se urazila, podotkla, že příště si dá pozor. Tohle rozhodnutí jsem ji plně schválil, v každém případe co se týče mě. Zcela nesouhlasně zavrtěla hlavou, při balení červených kytek. Její neverbální komunikace vyjadřovala zcela naprostý nesouhlas. Jak s mým rozhodnutím, tak mým chováním. Zřejmě ona i starší dáma patří do sekty žen, co se domnívají, že si chlap sám na sebe neumí ani koupit ponožky. A nákup kytky je v jejich očích operace, kterou bez pomoci přihlížejících žen, zcela jistě nezvládne. Musím říci, že pokud bych šel například kupovat šminky, nebo hadry pro milenku, a že jsem jich tedy za totáče pro své milenky pár na Západě koupil. jak šminek, tak hadrů, vždy se radši poradím s prodavačkou. Nejraději, kolem dvaceti a kousek. Udělal jsem na ni nejsladší modrooký pohled a svou nejlepší němčinou jaké jsem byl schopen ji požádal o pomoc. Ale kytku, kytku fakt umím vybrat a koupit sám a nenechám si do toho od nikoho mluvit.
Navíc si myslím, že ona dáma mi chtěla prodat něco, čeho měla dostatek a udělala to velmi nešikovně. Nebyl jsem dnes ráno naladěný na manipulace typu. Vím lépe než ty co potřebuješ a co je krásné a proto ti to prodám. Mě se ty červené gerbery vážně líbily, měl jsem pocit, že se k Markétě hodí. Dávám v tomhle směru na pocit a myslím, že docela dost dobře vím co chci a potřebuji a nemám zájem se tyhle věci dozvídat od druhých. Jednoduše předpokládám, že vím co potřebuji a každého kdo si myslí že ví lépe než já co potřebuji, toho odkáži do patřičných mezí. Mnozí lidé si jednoduše nechají takhle vnutit něco co vůbec nechtějí, potom jdou domu, brblají a jsou nespokojeni s tím, že mají něco co vůbec nechtěli. Já s e většinou do těchto pocitů nespokojenosti nedostávám. Vyberu si o co mám zájem, pokud to mají, pokud ne, jdu jinam. Někdo možná řekne, maličkost, jenže velké věci začínají od maličkostí.
Rád chodím nakupovat se ženami třeba oblečení na sebe, ale stejně nakonec si nechám rozhodnutí pro sebe, a nikoliv na ni. Z jednoho prostého důvodu. Oblékat se do toho budu já a já se v tom chci cítit dobře. Chci mít pocit, že tohle je můj výběr a moje rozhodnutí. A pokud kupuji třeba kytku, tak chci aby byla opravdu ode mne a nikoliv od prodavačky, která tu, co ji kytku kupuji vůbec nezná a jen žije v pocitu, že ví lépe než já co je krásné a co méně krásné. Konečně co je krásné pro koho je vždy námětem mnohých debat. Bouřlivých debat a stejně se lidé neshodnou.
V poledne přijel Libor s dcerou, osmiletou. Vzal ji sebou, že se podívají do zoo zatímco budu na návštěvě u Markéty. Domluvili jsme se s Markétou, že přijedu na otočku. Je po operaci hodně vyčerpaná a chce mít klid. Má zajištěnou péči, tak jsem se nevnucoval víc než slušnost velí, že se o ni budu starat. Ptala se mě jestli i u ní vyjdu do sedmého patra bez použití výtahu. Ujistil jsem ji, že v každém případě. Byl jsem u ní poprvé za ty dva roky co jsme spolu. Zatím vždy jezdila za mnou. Přeci jen jako majitelka rychlé škodovky je to pro ni snadnější. Ale byl jsem rád, že vidím jak bydlí. Dostal jsem knedlíčkovou polévku a potom řízek s bramborovým salátem. Měl jsem pocit, že jsou Vánoce. Ona má zase pocit, že je mi na obtíž, ale mýlí se. Prostě máme teď těžký čas a oba doufáme, že lepší časy ještě přijdou. Rozhodně je pro mne takový vztah lepší, než ten, kdy pořád poslouchám, jak hodně dostávám a málo dávám a nikdy se nedozvím, že to, co jsme dal je dost. Všechno je málo a nic není dobře. Pár takových vztahů jsem měl a musím říct, že mi přijde mnohem snadnější snášet její potíže, než jen přemýšlet, co zase bylo málo?
Jak se tak někdy ohlížím, říkám si, že jsem stejně měl kliku, že mě tyhle ženy dřív nebo později opustily. Zcela jako přes kopírák se chovaly v dobách, kdy jim nic nescházelo. Chovaly se jako ubližované, utrápené hysterky, které terorizovaly své okolí svými požadavky. Nakonec, když jsem kývl, ano klidně můžeš jít. Z údivu nevyšly. Dovolil jsem si dost z jejich hlediska. Uvěřil jsem, že někde v dáli, nebo i poblíž by mohla být jiná. Možná i snesitelnější. Někteří lidé jakmile se mají dobře, dostanou se do zvláštního psychického stavu, kdy často získají přesvědčení, že ti druzí jsou povinni jim jejich štěstí zajišťovat. Pokud tak nečiní, je třeba je potrestat. Bez ohledu na následky, ať to stojí, co to stojí. Tihle trestající, jsou obětí svých představ o štěstí a vůbec si nevšimnou, jak každým pokusem získat víc, trpí právě tím, že vždy získají díky svému chování méně, než touží.
Helena se mě ptá co má udělat. Milá Heleno, uděláš jen na co máš. Jen co jsi schopná. Pořád doufáš, že Petr se změní. Milada ti navrhuje docela dobré možnosti. Jenže dokud nenajdeš udělat něco opravdu svého, něco co tě osvobodí od představy, že můžeš být jen šťastná na základě změny chování toho druhého, pak se budeš jen pořád potácet v tom v čem se potácíš. Byly ženy, které se ke mě dlouho chovaly jako k člověku odpovědnému za jejich štěstí. Miloval jsem je a proto jsem něco docela dost dlouho snášel a také jsem doufal, že něco pochopí, něco změní, než jsem si uvědomil, že nikoliv. Nejde jim o naše společné štěstí, ale jen o jejich osobní spokojenost. Odešly a já se trápil, ale i v tom trápení jsem věděl jedno. Za svoji spokojenost, za svoji pohodu jsem si odpovědný sám. Buď si ji v rámci svých možností zařídím a nebo budu čekat do nekonečna, až mi ji zařídí někdo jiný.
Co ti navrhuje Milada je chytré. Jenže pokud tě Petr nechce, pak se všechny ty navrhované otázky pro něj míjejí. On ví, že tam chceš být, a klidně tě jako pracovní sílu využije. Nemá jediný důvod aby to neudělal. Ty mu svojí ochotou setrvat v tom domě ten důvod dáváš. Nemá důvod se k tobě chovat slušně. Ví že nikam neodejdeš a vždy si najde něco, co tě zesměšní, co ty vnímáš jako urážku a čím s e tě dotkne. Nepochybuji, že mu dokážeš mnohé vrátit, ale tím se jen rozjíždí další a další kolo sporu, který vás k sobě nepřibližuje, ale odděluje. Nemám pro tebe radu. Mě pomohlo jedno. Nechat ty ženy od sebe vzdálit, čekat na tu, která se mnou bude chtít být a se kterou budu chtít být já. Musel jsem být trpělivý a smířit se s tím, že ženy typu Markéty nerostou na každém stromě.