Občas ve stavu mezi spánkem a plným vědomím mi nekontrolovatelně probíhají myšlenky. Někdy si je pamatuji, někdy ne. Bleskne mi hlavou otázka, na kterou si najednou dokáži odpovědět.
Na světě je mnoho zájmů a věcí, které mohu dělat a nedělám. Jednoduše nemají pro mne smysl. A na světě je mnoho věcí, které dělám, baví je mne dělat a vlastně zbavují mne pochybností. Pochybností o smyslu života, pochybností o smyslu toho co dělám.
Dnes v tom stavu mezi spánkem a plném vědomí jsem dostal odpověď na to, z jakého důvodu dělám amatérské divadlo, které mám založené na svých textech. Nechci dělat divadlo z textů uznávaných velikánů, ale jen a jen ze svých. Z těch, které obrážejí mou zkušenost s tím světem vezdejší, jeho znalost, jež je pochopitelně jen limitovaná a částečná, a rozhodně neobsahuje všechny odpovědi na otázky, které svět klade.
Když se ve svých šedesáti sedmi letech za sebe ohlédnu, ne náhodou na začátku mé pracovní kariéry se objevila údržba. Pracoval jsem a učil jsem se pro jednu tehdejší firmu, kde jsem po dosažení výučního listu měl pracovat v údržbě. Opravovat, obnovovat, málokdy tvořit nové. I když něco nového se mi podařilo také vytvořit.
A tak jsem šel životem. Z oné firmy jsem po vojně odešel, protloukal jsem se světem, střídajíc různé firmy, různá povolání, ve kterých jsem většinou jako údržbář pracoval. Dnes ráno, po dvaceti pěti letech terapeutické praxe mi došlo, že ta terapie závislých je také něco jako ta údržba, záchrana duší, kdy mne baví dělat z těch lidí, co jsou mnozí už v mládí unaveni životem. Životem plným chlastu, drog, hazardu.
Došlo mi, že mne nejvíc na tom divadle baví, kdy se z lidí, co nikdy nehráli divadlo, svět vidí jen z té negativní stránky, stávají lidé, co jsou ochotni obětovat svůj čas, úsilí, aby porozuměli skrze ty texty sobě samým, vyrovnali se s démony, které mají ve své duši. Bez ohledu na svou diagnosu. Pořád „stejná” činnost, která se mnohým zdá únavná, nikdy nekončící.
„Nikdy nekončící činnost, podobně jako v té údržbě, kde člověk musel umět nutně nejen své řemeslo, ale ještě mnoho jiného. „Nudná” činnost, kdy se zdá že se vše opakuje, aby se v případě úspěchu objevila radost z toho, že co má fungovat, zase funguje. A po té opravě ještě lépe, než předtím.
Vlastně našel jsem odpověď na otázku, proč mne to ani po dvaceti pěti letech nepřestalo bavit. V těch různých údržbách, podobně jako dnes v té terapii jsem se nikdy moc nezabýval různými intelektuálními výklady, jak třeba stroje změnily svět. Mým úkolem nebylo vysvětlit, smysl stroje, mým úkolem bylo zajistit, aby ty stroje fungovaly. Stejně tak dnes si nekladu otázku po vzniku závislosti, ale otázku, jak nejlépe prospět lidem, kteří přicházejí s tím, že jejich život je v troskách a co tedy udělat.
Filosofické otázky nechť si kladou jiní, mým úkolem je najít nejschůdnější cestu pro ty, které po těch cestách provázím. A je zajímavé, že nejvíc vynálezů ulehčujících život se našlo tam, kde se provozuje výroba. Takže nic není stejné, hledání poskytuje možnost najít, co je třeba, i když ne vždy hned člověk najde co potřebuje.
Potěšilo mne několik účinkujících, kteří, když jsem ohlásil divadelní prázdniny, shodně pravili: „Tak si nemůžu zvyknout, že v neděli nebude zkouška.” Další pravil. „Ze začátku jsem byl dost v křeči, pak jsem se uvolnil a najednou jsem v tom učení textu a přemýšlení o něm našel smysl. Budou mi ty zkoušky chybět.”
Většina herců spojených s tím divadlem mluví podobně. Také jsem pocítil lehký údiv, že už v neděli nebudou zkoušky, ale na druhou stranu zase radost, že v neděli nebudou zkoušky. Přeci jen, mám své jiné zájmy, než jen divadlo.
Teď ještě vymyslet kam na dovolenou. Možností je mnoho. Polsko, Itálie, Anglie. Uvidím. Čím víc možností, tím těžší rozhodování. Ale stejně nevyrazím dřív než než po mistrovství světa ve fotbalu. Ale svět je velký, ale všechny cesty někam vedou. Tak uvidíme. Jo jo.