Udělal jsem si dnes s Markétou malý výlet do Plzně, kde jsme měli setkání chatové místnosti „U Magora.” Jméno místnosti jsem prosadil já, stálí členové místnosti s názvem jednomyslně souhlasili.
Udělal jsem si dnes s Markétou malý výlet do Plzně, kde jsme měli setkání chatové místnosti „U Magora.” Jméno místnosti jsem prosadil já, stálí členové místnosti s názvem jednomyslně souhlasili. Co jim také zbývalo, když se kamarádí se mnou? Do Plzně je to z Prahy, Markétiným autem asi za 3/4 hodiny. Napřed jsme se stavili u Jany, kde jsem dostal skvělý štrůdl a kafe. Markéta měla jen kafe. Udělala chybu. Protože co Jana uvaří, je uvařeno skvěle. A štrůdl tedy vaří bezvadně. Ještě mám pár kousků schovaných. Do rána. Markéta taky vaří skvěle, ale myslím, že neškodí občas něco ochutnat u konkurence.
Pak jsme vyrazili na místo setkání. Bylo v Martinské restauraci. Účast byla hojná, skoro všichni zakládající členové. Chyběla Pavlína. Musím říci, že na srazu mi chutnalo, protože Petr, mě předběhl a zaplatil za všechny účastníky. Máme takovou tichou soutěž. Kdo zaplatí dřív? Ale měl nedávno narozeniny, tak jsem si říkal, že pro tentokrát mu to vyšlo. Chutnalo by mi i tak, ale vědomí, že jsem se pro tentokrát najedl zcela zdarma mi prospívalo při zažívání. I Markéta se rozveselila a byl jsem moc rád, že ji zase po čase vidím veselou a neustaranou. Konečně zpíval jsem ji cestou tam a cestou zpátky.
Bavilo mě vykládat historky z mládí a měl sem radost, že se lidé smějí. Petr si sice napřed dal pivo, ale po mém jemném upozornění, že míváme srazy nealkoholické, bezchybně přešel na kolu. Takový večer, jakých jsem v dobách svého mládí jak časnějšího a i pozdního, než jsem přešel do středního věku zažil mnoho. Chytří, milí a slušní lidé, žádné urážky žádné agresivní výlevy. Jen mírné pomlouvání některých uživatelů z jiných místností, kteří nám závidí atmosféru místnosti a schopnost ji udržet. Pomlouvali jsme mírně a ne moc nahlas.
Většinou nikam nemusím, protože už mě moc nebaví „halas výčepů„tedy ten mě nebaví vůbec, stejně jako mě nebaví cestování MHD za nočních hodin, kdy se Metra nebo tramvaje přibližuje onomu halasu výčepů, ale protože jsem věděl, že u stolu budou všichni střízliví, domu pojedeme autem a nebudu muset konat úhybné manévry před pády opilých či zfetovaných mužů a žen. Případně čelit agresivním výlevům některých jedinců, kterým bývá v takové chvíli a stavu, moře po kolena. Inu už ve svém věku nemusím mít úplně všechno.
Ráno mi volala jedna má klientka a docela mě tak trochu pobavila a na druhou stranu rozesmutněla. Napřed jsem se lekl, že se napila, ale jen mi chtěla říci, jak jí je těžko samotné. Věřím. Lidé, když se dostávají ze závislosti prožívají, než se srovnají velmi často osamělost. Ale zase časem, jak se prodírají tou terapií, nacházejí sebedůvěru, protože to většinou není nic jiného než omezená sebedůvěra, nacházejí i lásku a partnera. Zažívají prázdnotu a osamělost. Pak jsem dostal mail od jednoho klienta, že se zhulil a jestli smí přijít na skupinu. Jasně, že smí, přiznaná recidiva se probere ve skupině, skupina mu zřejmě „nakope prdel” obrazně řečeno a uvidíme. Tohle dokáže málokdo přiznat se aniž by mu hrozilo prásknutí odjinud. Takže má chlapec naději, že by mohl i pokračovat v začaté cestě s mírným zaváháním.
Takže to byla taková lehce rušná sobota, protože jsem našel doma na služebním mobilu zprávu od Jany, že jim vykradli auto, rozbili zadní sklo a jí ukradli kabelku, kterou nechala na sedadle. Jo jo kabelka na sedadle je přímo volačka pro zlodějíčky, co neodolají. Služební mobil jsem sebou do ulic nevzal, abych nemusel někde v restauraci poslouchat smutné zvěsti. Nechávám si tohle všechno na doma. Domů jsme dorazili kolem půlnoci, střízliví a včas. Jo i přes svůj pokročilý věk se ještě občas rád zvednu od PC a jdu mezi lidi.
Dnes odpoledne na mě čeká malý Tomášek, kterému půjdu za kmotra. Už jsem psal, kdysi, že toho si skutečně vážím. V katolické rodině se na takové věci docela dbá a kmotr se pečlivě vybírá. Tedy měl by se vybírat. Přeci jen kmotr je jakousi zárukou dobrého duchovního rozvoje svého kmotřence. Nebo by alespoň měl být. Nejde jen o hezký obřad, kterým křest je, ale skutečně o tu duši křtěného. Vím, že v bezvěrecké společnosti, jakou česká společnost je, působí pro mnohé lidi tohle komicky, ale věřícím to tak komické nepřijde. Rozhodně nejde o nějakou energii a nebo podobné kecy. Když slyším slovo duchovnost, energie a znamení dostávám vyrážku. Tyhle slova používají a házejí jimi zasvěceně lidé, kteří mají zvláštní představu o duchovním životě. Jak jim říká Halík. Něcisti. V něco věřím a nepotřebuji k tomu vlastně nic. Druhé lidi, pravidla, nic. Jen víru v něco.
Bohužel ztrátou víry, ztrácí člověk i jistý rozměr, který je nutný k udržení morálky. Kdo ničemu nevěří, nemá ani potřebu pravidel, kdo nemá potřebu pravidel, necítí ani potřebu cokoliv dodržovat. Chová se podle toho jak je to momentálně výhodné a vlastně to jej z dlouhodobého hlediska poškozuje víc než je ochoten si přiznat. Obsahuje nevěrectví i jistý druh ztráty úcty k víře druhých lidí a tím i jejich znevažování. Tohle je vidět v jakémkoliv druhu terapie. Velmi často do ni přicházejí lidé, a nejedná se jen o závislé, kteří mají problém morální. Dokonce jsem se setkal s tvrzením, že i jednou z příčin duševních chorob jako takových je jistý morální deficit. Jsem náchylný věřit, že na tomhle tvrzení bude mnohé.
Ale na samotný křest se těším, a doufám, že svému kmotřenci budu oporou a jistotou. Budu-li na živu pak je to v mých rukách. Přemýšlím, co mu dám, jak se říká do peřinky. Asi to ještě před tím proberu s Markétou. Ta zas přinesla nějaké hračky pro mého ještě nenarozeného vnoučka. Trochu vody ještě uplyne, než s nimi bude třískat o zem a házet po mamince. Sledoval jsem onehdy jedno dítě, jak třískalo hračkou o zem. Maminka mu řekla mírným hlasem. Už stačí, dost. Nebo dostaneš! Nestačilo a dostal. Mrsknul hračkou ještě jednou, maminka nelenila, čapla dětátko za límec, dvakrát ho pleskla po zadku a mírným hlasem dodala. Varovala jsem tě. A byl klid. Vzpurný chlapeček sebral hračku a s brekotem pokračoval v cestě. Dostal přesně co si zasloužil a dostal to z láskou.
Naivní jedinci se domnívají, že dítě vyroste v samostatného jedince, když se mu v ničem nebrání. Což je omyl jako Brno. Dítě a nejen dítě, potřebuje mít možnost si vyzkoušet co samostatně svede a potřebuje zjistit, že existují pravidla, která když se nedodržují, stávají se pak chyby. Za chyby, že se nese odpovědnost. Dělej samostatně co máš, nikdo tě nebude hlídat, ale pokud nedodržuješ svoje povinnosti, neseš následky. Stejně jako ponese onen klient, co se zhulil, když si nechal doma trávu aby se asi trénoval, nebo si neprošel svoje tajné skrýše a nechal si pokušení na dosah. Nikdo ho hlídat nebude, nikdo ho nebude kontrolovat, ale jestli si nepohlídá sám svoje potřeby života v abstinenci ponese důsledky. I když třeba jen v oblasti nepříjemných pocitů provinění a selhání před ostatními členy. Ovšem, jestli se poučí, pak zjistí, že ona chyba mu byla prospěšná. Zazvonil zvonec a jdu spát.