Byl to hezký večer včera. Májový. Přišla mě navštívit kmotřenka, budou ji dva měsíce a hráli jsme si na zkoušce, seč jsme mohli. Obojí bylo příjemné.
Kmotřenka sladce spala a zkouška probíhala jak měla.
Před sebou mám dva úkoly. Koupit nějaké hezké náušnice pro kmotřenku a dotáhnout ono Leporelo do nějakého koukatelného konce. První úkol bude zřejmě snadnější. Druhý, je zase o něco zábavnější, než kupování náušnic, ale o něco málo obtížnější. I přes hravost, kterou ta parta kolem divadla v poslední době projevuje.
Co pamatuji, tak vždy mne bavila mnohem víc možnost bavit se, než být baven. Mnozí jedinci mezi námi tohle nerozlišuji a mají za to, že být baven, rovná se bavit se. Možná tomu tak mnohdy je. Nevím, já tohle zásadně rozlišuji.
Mnohé texty byly napsány autorem, který se u nich bavil a poskytl možnost čtenářů a posluchačům, že i oni se mohou při jejich čtení a poslechu se také bavit, protože ty texty je nutí k přemýšlení a porozumění a já, pokud něčemu porozumím, bavím se, raduji se, i když je to občas dřina, něco pochopit.
Poslouchám herce, jak odříkávají texty, co jsem napsal a divím se a bavím tím, jaké motivy v nich oni sami nacházejí, jakou polohu vyjadřují. Včera jsme si hráli s tím, že jsme hledali, jaký leitmotiv má která postava, co je v těch monolozích a dialozích vlastně zásadní. Radka stále dumala nad tím, co asi tak prožívala ta Alena, která opustila svého muže a při opouštění si sebou vzala všechny věci, co v bytě byly.
Některé ženy tohle mají ve zvyku. Ne všechny, jen některé. Tak jsem ji vyzval, aby si zkusila zahrát tu postavu ve fingovaném terapeutickém rozhovoru. Byla to síla. Tedy pro ni, když mi v té zástupné postavě vysvětlovala, co prožívala, jako manželka muže, který sice byl spolehlivý, pracovitý, ale nechoval se vždy podle jejích představ.
Byl pro ni šok, když jsem ji jen poslouchal, jak mi vysvětluje, že měla takový vztek, že mu za trest vzala všechno a nechala mu jen flašku rumu, starou židli, kterou nechtěla a dopis. A já jsem ji jen řekl. „Taková jste.” Stala se na chvíli Alenou, vymyslela si důvody, pro které trestala a najednou po té prosté větě, mnou vyřčené měla pocit, že jsem ji řekl, že je hrozná. A cítila se hrozně a já řekl jen. „Taková jste.”
Ano, někteří lidé takoví jsou. Nezvládnou své emoce, neumí jasně říct, co chtějí, co nechtějí a bez varování trestají. Aby nakonec zjistili, že se poté musí se svým trestáním vyrovnávat, omlouvat ho, vysvětlovat, aby jen jednoduše zjistili, že by se jinak za své chování museli stydět. Stud je pro ně neúnosný pocit.
Nechat se zaplavit pocitem křivdy je životu nebezpečné. Křivda člověka užírá a zaslepuje. Domnělá, skutečná, hlavně ta pramenící ze vzteku. Ze vzteku, že není po mém, že mě druzí podle mých představ neoceňují, nedávají mé osobě takovou vážnost, jakou bych si zasloužil/la.
Udělali jsme několik takových rozhovorů. A najednou se nám ty postavy vyloupli zcela v jiném světle. Takže já jsem si trochu pohrál s textem, kterým jsem nemusel měnit, jen mi ono „pohrání” umožnilo dát jiný akcent na ten samý text, co znám, co jsem napsal. Tomáš, jako zkušený profesionál pravil. „O tohle se pokoušejí někteří režiséři, jenže neumí ten terapeutický rozhovor.”
Takže si hraji. A bavím se. Tím, co se s jednou technickou dovedností, jak vést rozhovor dá udělat i v ochotnickém divadle. Taková laboratoř. Lidem kolem mne, včetně mě, se něco ujasní, něco pochopí a jede se dál. Když už si člověk myslí, že pochopil, stačí udělat malý úkrok stranou, podívat se z jiné pozice a najednou je zase vidět, co vidět předtím nebylo. Divákovi to zřejmě hned nedojde, ale mne na tom baví právě, to, že jsem objevil a uviděl já.
Nezbohatnu z toho pochopení, ale bohatnout není pro mne ta největší zábava. Docela chápu Michelangela, že když dodělal Mojžíše, klepl ho do kolena kladivem a řekl. „Promluv.” Musel mít radost z toho, co udělal a jak udělal. I když vysochat z mramoru sochu musí být hrozná dřina. Ale ta radost, když se to povede. A jak říká klasik:
Bylo tu však něco krásného, co drtí.
Odvaha a radost z života i smrti.
Nezval: Edison
Jo jo.