Byl to příjemný minulý týden. v blázinci jsem sice byl třikrát, ale z toho jen dvakrát na pavilonu. Po třetí co by „filmová hvězda,” spoluautor a odborný poradce při natáčení.
Byl to příjemný minulý týden. v blázinci jsem sice byl třikrát, ale z toho jen dvakrát na pavilonu. Po třetí co by „filmová hvězda,” spoluautor a odborný poradce při natáčení. Hezké herečky se nekonaly. Kompars byl, buď mladí, jako feťáci vypadající hoši a nebo starší dámy nad čtyřicet. Tentokrát to zachraňovaly jen dvě krásné produkční. Samotný příběh byl moc smutný, protože byl smutný i ten skutečný, podle kterého jsme ho s Ivanou napsali. Pobavila mě jedna starší dáma, která tedy má děti, naštěstí ji ani nechlastají ani nefetují. pobavila mě právě při jedné scéně, kdy se odehrává skupinová terapie spoluzávislých. Herec, který hrál otce se do dějě vložil skvělě, krásně improvizoval a byl celý ten děj skoro realisticky neskutečně smutný. Ona dáma nevěřícně pravila mým směrem. ..a vy se tím pane Jílku vážně živíte a nezblázníte se z toho? Ujistil jsem ji, že se tím skutečně živím a mám mírnou naději, že se nezblázním.
Každý kdo dělá tuhle práci ví svoje. Mě vždy baví, naštěstí většinou baví ty názory na terapii, jako na analýzu, poradu, rozebírání. a tak dál a tak dál. Většina lidí skoro vůbec netuší, že je velmi těžké nejen porozumět, ale i udržet odstup, nenechat se zavalit emocemi. Kdo to neumí a nezvládá, končí jako oběť svých klientů. Ale natáčení probíhalo celkem dobře. Pouze jsem sváděl bitvy s Ivanou, která si vypsala některé mé výroky, do kterých se zamilovala, jak ji říkám a chtěla abych je tam říkal co by moudra do žuly jen tesat. Téměř vždy jsem řekl skoro něco podobného, ale uplně jiného. Nebaví mě vykládat „moudra” z blogů. I když vlastní. V pátek a v sobotu jsem se byl projít s Markétou. Už je jí natolik dobře, že s e mnou absolvovala okruh. V sobotu jsme šli do vsi a objevil jsem báječně lehký péřový spacák. Zakoupím ho. Tedy jsem udělal ještě lehký průzkum na netu a zjistil jsem, že jsem celá léta při vědomí své síly tahal těžký ruksak s těžkým stanem a těžkým spacákem. Což byla chyba. Přivodil jsem si zbytečné opotřebení vlastního těla.
Ten skoro volný čas, kdy jsem nemusel do blázince mě čeká ještě tento týden. Netočím, dělám pouze běžné věci a běžné povinnosti bych měl mít. Ve volnu vykonám výpravu po obchodech se sportovními potřebami, trochu podpořím ekonomiku a zakoupím spacák, asi nějaký super lehký ruksak, plus lehoulinký stan a možná nechám vozík doma, abych byl pohyblivější. Žádnou divočinou nepůjdu. V Evropě je vzdálenost mezi obchody asi tak zhruba pět kilometrů, takže hlad mi zřejmě nehrozí. V Alpách a Dolomitech půjdu taky civilizací, proto lehká pochodová výstroj, jež mi umožní velkou operativnost v terénu. Pouze jen aby to nedopadlo jako ve Swarzwaldu v Německu, kdy jsem si chtěl zkrátit cestu přes les a hory a lehce jsem si cestu asi o dvacet km prodloužil. No stane se.
Zachránil mě onehdy hajný, co mi ukázal na mapě, kde vlastně jsem. Mapa byla dobrá, ale byla silniční. V zahraničí je velmi obtížné na rozdíl od nás projít po značkách třeba celou zem od jednoho konce na druhý. Nikde jinde než v Čechách a na Moravě není tak dobré značení. To vím a opakuji tohle po několikáté. Prostě turisté, ačkoliv si na tohle označení sebe sama nepotrpím v tomhle dělají neuvěřitelný kus práce. Takže malý stan, malý spacák, malý ruksak. Na stará kolena si udělám cestovní pohodlí. Dlouhá léta jsem chodil s narvaným ruksakem. ono mi vlastně nic nezbývalo. V devadesátých letech jsem moc peněz neměl a pokud jsem se chtěl někam podívat, musel jsem hodně počítat.
Vlastně až cestou po Řecku se tohle změnilo. V Řecku už jsem si občas někde dal oběd, kafe a neseděl jsem při silnici a nevařil kafe na vařiči. Sice vařič mít budu, protože není nad to si dát ten správně velký hrnek se správným množstvím kafe, ale občas něškodí si sednout někde na zahrádku nechat se obsloužit a koukat po holkách.
Na Novém Zélandu už jsem tak šetrný nebyl a v Chile už vůbec ne. Nebýt letenky, byla by to lacinější dovolená než doma. V Chile jsem rád sedal do jejich kaváren, dával si sandwich a kafe, občas i něco místního. Jídlo bylo vážně laciné. Na moje poměry. Jak na jejich nevím protože nevládnu španělštinou, ale všiml jsem si, že lidé docela často o polední přestávce obědvají v restauracích. Pracující lidé. Zřejmě na oběd měli. No a Portugalsko to už byl malý evropský výlet. Pohoda, klídek, žádný kalup, žádné rozčilování. I ta Fatima, která je hodně velké a známe poutní místo byla poměrně klidná. Oproti Čenstochové v Polsku, kde nás pořád někdo obtěžoval s nabídkou na zakoupení toho či onoho, jsem se ve fatimě s ničím takovým nesetkal. Pravdou je ovšem to, že jsem v Čenstochové byl zrovna když v Polsku zvítězila Solidarita a začaly docela velké zásobovací potíže.
Ale jinak Poláci byli vlídní a přátelští. Hodně k tomu jejich přátelství přispěla Petra, která mluvila polsky tak, že se ji ptali, proč si Polka vzala Čecha? Vždy nevěřícně kroutili hlavou, když jim řekla, žer si Češka vzla Čecha. Pak jen vzdychli, hlavně mladí muži a zamumlali něco ve smyslu. „Taková krásná ženská si vzala tak starýho chlapa.” Nevěděli, že jsem jen o deset let starší. Já už v osm a třiceti šedivěl, měl vrásky, chlapi se divili co na mě vidí s tou zmačkanou hubou a šedivými vlasy. Jo chlapi se mnohokrát v životě divili co na mě ty ženský vidí. Pravdou je, že já také.
Petra totiž v osm a dvaceti vypadala na devatenáct. Já v osm a třiceti na osm a třicet. Jo jo. Takže pouť, ale zkusím si to více méně ulehčit. Dost na tu pouť myslím. Těším se a trochu obávám. Až do Alp si celkem nedělám vrásky. Pokud bez zádrhelů vylezu ty dvě 1800 metrové převýšení, pak už to půjde. Zase si ovšem říkám, že do Alp budu mít natrénováno, protože to je nejlepší trénink. V mírném terénu se rozchodit a potom překonat hory už by neměl být problém. Zatím to tak vždycky bylo. Někdy tak vzpomínám na některé ty slavné horolezce a cestovatele, co mládí vyšmejdili kdejaký kout a dnes kdy někteří jsou v mých letech, plus mínus, co asi dělají. jestli mají ještě svědění vyrazit a nebo už jen tak sedí u kamen v bačkorách a vzpomínají na hrdinské kousky. Leckteří mají na co vzpomínat.
Docela je chápu, že po padesátce už nechtějí riskovat, asi už nemají potřebu komukoliv cokoliv dokazovat. Ono se to dobrodružství omrzí. Tak čekám, kdy to potká mě. Jestli jednou si řeknu. „Tak, Jílku. Už máš svoje odchozený a necháš to mladším, hezky si koupíš výlet k moři, budeš na pláži zatahovat břicho a natřásat se před mladými holkami a houpajíc na kolenou vnoučata máš už nárok je krmit hrdinskými historkami z cest . Ale nesmíš to dělat moc dlouho aby se ti vnoučata nesmály.” Tedy ne že bych se na tuhle chvíli nějak těšil. Vnoučata jsou jistě roztomilé, ale ty dálky ty mají něco do sebe.Ale je fakt, že u toho moře bych mohl bydlet ve stanu. V Řecku znám pár osamělých krásných míst, kde se dá docela slušně válet v klidu na pláži aby nikdo neotravoval. Uvidím.