Funěl jsem do kopce a říkal si, že jestli mi to takhle půjde v horách s vozíkem, tak si snad pořídím balón abych ty Alpy i Dolomity přeletěl. Nejsem už mladý a jsem asi trochu obtloustlý.
Funěl jsem do kopce a říkal si, že jestli mi to takhle půjde v horách s vozíkem, tak si snad pořídím balón abych ty Alpy i Dolomity přeletěl. Nejsem už mladý a jsem asi trochu obtloustlý. Ale tempo jsem udržel. Trochu splavený jsem dorazil do Billy, kde jsem udělal nákup. Musím začít trochu víc trénovat. Přeci jen rok od roku se rychlost i vytrvalost snižuje a dělám co můžu abych oboje udržel.Přeci jen, čas nikdo nezastaví. V dětství a v mládí jsem si naivně představoval, jak se cvičení udržím ve formě a teď jen sleduji, jak se cvičením sice ve formě udržuji, ale ta forma má každý rok jiné parametry. Zřejmě se to nijak závratně nezlepší. Tak letos snad ty Alpy vyfuním a příští rok se uvidí.
Včera jak jsem šel okruhem přes Holyň na Hlubočepy, potom do města viděl jsem a slyšel jsem v čekárně na autobus mě docela známou scénu. Mladá dáma, křičela na mladého muže. „Nikam nejdu, ani krok. Jestli chceš, můžeš jít sám, nejsem na závodech, ale na procházce..” prošel jsem kolem, nezastavoval jsem a měl jsem co dělat abych se nezačal nahlas smát. Vzpomněl jsme si na Petru, když neprozřetelně se mnou jela za dětmi do Jindřichova Hradce s vědomím, že do Děčína půjdeme pěšky. První den vykračovala jak vítěz války. Večer sice už moc nemluvila, ale druhý den, teprve zjistila, co na sebe upletla. Vyvrcholilo to poprvé nad Neveklovem, kde kopala do ruksaku a křičela na mě: „Každý kdo neujde padesát kilometrů denně, není pro tebe člověk. Já si tě nevezmu, nechci za tebou utíkat, když jdeš na procházku.” Mlčel jsem, protože v takové chvíli není radno potvrzovat cokoliv. Kdo mlčí v takové chvíli, nic nezkazí. I v mládí jsem měl pud sebezáchovy.
Druhý podobný vrchol přišel v jedné hospodě v Českém středohoří, kam jsem se uchýlil, s tím že na ni počkám, než se u potoka umyje. Nemyla se asi den a byla z toho nešťastná. Samozřejmě jsem cestou vyslech mnoho poznámek o tom, že není na chodeckých závodech, že jsem mohl říci, že chci jít sám, když jdu padesát metrů před ní a nepovídám si s ní. Tady jsem na ni volal, že až se umyje ať za mnou přijde do hospody. U té jsem stál. Vstoupil jsem, slušně pozdravil, jak se na vesnici sluší a patří, objednal limonádu, sušenky a kafe. A čekal jsem. Petra nikde. Jsem si říkal co ji na tom mytí tak dlouho trvá. Nakonec se objevila. Rozzuřená, protože mě hledala, kde jsem. Nakonec ji někdo řekl, že mě viděl jít do hospody. Navíc neumytá, neb se k potoku pro kopřivy nemohla dostat. Nebyl jsem tam abych ji řekl, že si má ulomit prut a prosekat si cestičku.
Petra má cvičený herecký hlas a když začala mluvit nahlas, rozčílená, tak všichni pochopili, že vážně se zlobí. Co mi všechno řekla už ani nevím, ale od vedlejšího stolu se ozvalo. „Neřvi, jsi v hospodě.” Koukla po hlasu, ušklíbla se. Nadechla se a hodlala pokračovat. Ukázal jsem na kafe a limonádu a řekl. „Něco jsem ti objednal.” To ji dorazilo. Sedla, napila se a rozplakala. Styděla se za tu scénu. Vysvětlili jsme si nedorozumění. Nejvíc jí prý vyrazilo dech, že jsem na ni čekal a myslel na ní tou formou, že jsem ji něco objednal. Nakonec nám poradili místní, že nedaleko je rybník, kde je hezké koupání. Bylo. Přespali jsme u něho a druhý den dorazili do Děčína. Vydržela tu cestu celou.
Takže jak jsem míjel onen pár, věděl jsem oč jde. Ona zamilovaná, a on trénovaný a šlo se podle něj. To nebývá dobře. Nejlépe je podle slabšího. No dnes už s tím starosti nemám. Většina lidí mi stačí. Myslím mladých lidí a dost jich mě předběhne. To se dříve stávalo málokdy. Smířil jsem se s tím, že je to tak. Konečně co mi také zbývá než se smířit? Ale pořád ještě považuji třicet kilometrů za odpoledne za procházku. Pokud tedy netáhnu vozík nebo nenesu ruksak. Do kopce funím, jsem udýchaný, ale tempo držím. To je základ. Držet tempo. A jakmile trochu shodím, což shodím, tak i to bude snadnější i do toho kopce.
Trochu mě překážejí tady v okolí Prahy ti turisti na kolech. Jede, čumí kolem a nečumí na cestu. Musím na ně dávat pozor. Ve všední den to není tak hrozné, ale sobota neděle je jich všude plno. A výletníků ze psy. Málem jsem dnes jednomu psisku nakopal, když se na mě z vrčením hnal. Povídala mi jeho panička, „co jste mu udělal, že na vás tak vrčí?” To mě dohřálo. Vysvětlil jsem jí „vlídně,” že pokud na mě pes vrčí a jde mi po nohách, tak musí počítat s kopancem. Tihle milovníci psů mě dojímají. Mají za to, že jejich miláčkové mohou všechno a že pokud je pes nevychovaný, tak to není jeho nevychovaností, ale zlými lidmi. Pokud to není pitbull nebo doga, tak ani si z nich moc nedělám, z těch psů, a je-li nevychovaný, klidně bez ohledu na mínění pána ho obdařím výchovnou lekcí. Tenhle ratlík měl kliku, že jsem ho netrefil. Kdysi na mě takhle útočil jeden ratlík a po mém upozornění aby si ho uvázali, nebo že to zle s ním dopadne se jeho pán strašně smál.
Skončilo to, že jsem nakopl psa, pak jsem klečel na pánovi, který mě napadl a mlátil jsem mu hlavou o zem. Aby si pamatoval, že jeho pes nesmí napadat cizí lidi a pokud je napadá, tak ponese odpovědnost.
Nestěžoval jsem si nikde a vyřídil hned na místě. Paní dnes jen kroutila hlavou nad mou neurvalostí. Tohle zažívám každý rok aspoň jednou. Jdu, hledím si svého tempa a odněkud se vyřítí pes a má pocit, že si může kousnout. Jakoby by bylo málo, že se bojím vstoupit, kdekoliv do trávy abych nešlápl do výkalu. Na cestě a nebo silnici je člověk snáz vidí, v trávě nikoliv. Je mi líto těch psů, kteří bud musí být na vodítku, protože pokud běhají volně, tak hrozí rvačky mezi nimi a nebo běhají volně a pak jich je tolik, že ty výkaly jsou opravdu všude. Jo jo. Milovníci psů. Zavírají je do paneláku, krmí je granulemi, moc je běhat nenechají, ono není ani kde, kupují jim šatičky, pohřbívají je na hřbitově a naříkají na zlé časy, ve kterých se má pes líp, než někde jinde lidi.
Ale jinak jsem prožil skoro příjemný víkend. Markéta sice strávila sobotu neděli na kapačkách, ani jsem za ni nesměl, protože se báli infekce. Má to chudák občas těžké, ale zvládá. Doufá, že se do léta dá dohromady aby mohla aspoň autem být se mnou kousek na té cestě do Itálie. Snad nám to vyjde. Pořád má starosti jestli pořádně jím. No jím, hlady nejsem. Dal jsem si včera po dlouhé době kung-pao u Číňanů. Váhal jsem jestli pizzu, nebo kung-pao. Vyhrálo kung-pao. Aspoň se mi šlo dobře domů ze Smíchova. Prohlédl jsem mapy, pár knížek, koupil si sovětský film o bitvě u Stalingradu, dvoudílný, první samozřejmě nešel. Ani nevím jestli ho budu reklamovat. Na sovětské válečné filmy jsem se vždy rád koukal. Se směsí pobavení a soucitu. Co ti lidé vytrpěli kvůli neschopnému vedení, kdy krutovládce nechal vybít elity a nakonec byl moc rád, že ten národ je tak odolný a unese tolik. Díky jim nepřišel o moc.
Přes všechnu snahu je v těch filmech vidět ta chudoba, kterou maskovali a ona velkopanskost, kterou v těch končinách nadřízení vynikají. Ne že bych se chtěl dívat každý den, ale jednou za rok neškodí si připomenout, co nám vládlo a kam jsme se díky tomu dostali. Jakému buranství jsme podlehli během čtyřiceti let. A ač už jsme dvacet let mimo, pořád v nás je to buranství. Ale pravdou je, že se to lepší, pomalu, ale lepší. Tak třeba za dalších dvacet let, pokud budu naživu a půjdu šourem a vyrazí na mě pes, jeho paní nebo pán na něj zařve, přetáhne ho vodítkem a řekne. „Promiňte, dnes je nějaký nervozní.” Místo hloupých kydů, že to bude asi mnou, když na mě pes vrčí. I když.
Možná mám jen smůlu, že každý rok narazím na jednoho pitomce, který se chová jako by jemu a jeho psovi patřil svět.Jo jo.