V kometáři k blogu, kterým komentoval člověk, jež se hlásí k tomu, že byl se mnou v terapii a klubu Z je mimo jiné řečeno: Jako psychoterapeut bys měl něco vědět o vývoji, životních kotrmelcích a
V kometáři k blogu, kterým komentoval člověk, jež se hlásí k tomu, že byl se mnou v terapii a klubu Z je mimo jiné řečeno: Jako psychoterapeut bys měl něco vědět o vývoji, životních kotrmelcích a změnách názorů. Měl bys také něco vědět o manipulativních praktikách, však jsme tě v dobách tvé protialkoholické léčby znali všichni jako nepřekonatelného manipulátora. Doufala bych, že ses toho zbavil, ale když čtu tvé zkreslující informace, mám vážné pochyby.
Pokud bych měl jednoduše říci, tak v manipulativních praktikách se vyznám a tenhle komentář je jeden velký pokus o manipulaci. Autor, nebo autorka, spíš bych se přikláněl k autorovi, možná že to byl sám Bohouš, kdo ho psal aby zkusil jak daleko jsem ochotný jít, jak jsem odolný. Napsal jsem v e svém blogu, že je někdo stejného jměná a odkud ho možná znám. Jen že z Děčína. To bylo vše, a dodal co možný autor v té době dělal a co jsem dělal já. Nic víc, nic méně. Pouhá zmínka, že autor byl zastáncem socialismu. Ani odsouzení toho, že byl zastáncem socialismu. Přeci jen, mluvil jsem o bývalém kamarádovi. Ani slovo o tom proč jsem se naše cesty rozešly. Odpovědí byl nehorázný útok a vyhrožování vypsáním mých kompromitací jichž jsem se údajně dopustil.
Autor mluví o manipulativních technikách, z nichž jednu skvěle předvedl. Nebo autorka. Už v předchozích dílech jsem napsal, že jestli bylo něco důvodem mého odchodu z klubu a skončení nějakého pravidelného setkávání s některými členy, tak přesně tohle. Obvinění z arogance, obvinění z necitlivosti lidmi, kteří četli co jsem nenapsal a slyšeli, co jsem neřekl. Najednou jsem už neměl zájem být s lidmi, jak už bylo řečeno, kteří mnoho požadovali a nic nebo skoro nic nedávali. Nebyl jsem výkvět ctností, to jsem záměrně popsal v předchozích kapitolách. Ale ani jsem si klub nehodlal přivlastnit pro sebe. Natož být jeho vůdcem. Lutera se na jaře 1992 odstěhoval na Moravu. Jak už jsem řekl. S ním odešel svorník klubu.
V roce 1991 v květnu jsem odešel od plavby, protože jsem měl pocit, že jsem vyčerpal, co mi mimo peněz tohle zaměstnání mohlo dát. Nějaký čas jsem se živil údržbou na faře, pak jsem dostal nabídku na vedení okresní kanceláře KDU-ČSL. Nebyla to činnost, která by mě nějak naplňovala, ale protože mi umožňovala v poklidu dělat terapeutický výcvik i fakultu, přijal jsem. Nebyl jsem nijak úspěšný ani neúspěšný. Vážně jsem neviděl svou budoucnost v politice. Bohouš Šourek dělal zkrácený výcvik v SUR a podařilo se mu zorganizovat výcvik pro závislé a sociální pracovníky za pomoci docenta Skály. Přihlásil jsem se, absolvoval. Nebyl špatně vedený ani obsazený nekvalitními lektory, jedním z nich byl i Bohouš. Docent Skála ho prosadil. Ale neseděl mi. Se mnou jej absolvovali myslím další dva členové klubu. Neseděl mi protože já v té době už byl členem výcvikové komunity, kterou vedl dr. Růžička. Zkusil jsem si paralelně dva výcviky a byl to fakt záhul. Ten sůrácky mi ale v mnohém nevyhovoval. Byl příliš svázaný se závislostí, poměrně krátký a příliš se tam zdůrazňovalo, že vlastně sice nějaké osvědčení dostaneme, ale k ničemu nás ono osvědčení nebude opravňovat. Spíš to byla krátkodobá terapie, která se tvářila jako výcvik.
Ovšem to co jsem začal u doktora Růžičky bylo zcela jiné kafe. Začal ten výcvik zcela nevinně. Jako komunikační kurs, na který jsem se přihlásil na fakultě, kam jsem s Bohoušem a ještě jedním naším členem bývalé skupiny začal chodit. Fakulta sama o sobě byla úžasná. Tehdy v devadesátých letech tohle byl počin na jaký se čekalo roky. Všichni kdo něco v psychoterapii znamenali tam přednášeli, a bylo tam spousta psychiatrů, psychologů a dalších kolegů z pomáhajících profesí. Jako posluchačů. Seznamoval jsem se z lidmi o kterých jsem jen něco slyšel, a teď jsem je viděl tváří v tvář a s některými seděl ve stejné lavici, dokonce později chodil třeba i na oběd.
Bohouš i ten další kolega za krátký čas na fakultu přestali chodit. Já jsem občas u Bohouše přespal, byl jsem mu vděčný za tuhle možnost. Přestěhoval se do Prahy. Pak po mém nástupu do Bohnic, v roce 1993 kdy následující rok jsem zároveň v Bohnicích pracoval a bydlel a pracoval ve Strašnicích jako správce divadla Solidarita jsem už měl vystaráno. Pak jsem v roce 1995 nastoupil z polovičního úvazku v Bohnicích na celý a bydlel přes týden na ubytovně. Ve Strašnicích jsem měl místnost pod jevištěm. Byla to príma místnost. Taková skutečně spartánská. Ale nestěžoval jsem si. V roce devadesát dva a část roku devadesát tři jsem bydlel u Bohouše každý poslední víkend kdy byla škola. Tedy přespal jsem u něj vždy z pátku na sobotu a večer v sobotu jel do Děčína. To už je ale víc mimo rámec toho co mám v úmyslu popsat. Tedy do konce roku 1992, kdy jsem s e definitivně rozešel s klubem „Z” Spíš tak odpovídám autorovi komentáře, který byl „tolik blízko” Bohoušovi.
Vrátím se k onomu „komunikačnímu kursu.” Sešli jsme se na nad Ondřejovem Praha 4, kde měl dr. Růžička ordinaci a kurs začal. Z kursu se z ničeho nic začal stávat terapeutický výcvik, ale výcvik v takové terapii, a v takové kvalitě o jaké se mi ani nesnilo. Okamžitě jsem zapomenul na celý SUR. Sešla se tam náramná parta, která až na dva, kteří odešli po druhém setkání, vydržela víc jak pět let a ještě někteří jsme spolu pokračovali u Jirky Růžičky,( protože asi třetí den jsme si začali tykat,) V lege artis v psychoterapii. Jirka byl mým terapeutickým osudem. Díky fakultě jsem chodil na semináře k němu, dokonce jsem jednou celý seminář na jeho žádost vedl. Ale to už také patří jinam.
Ten výcvik v roce 1992 v září začatý byl něčím na co jsem léta čekal. Nejmladšímu členovi v té době bylo 22, nejstaršímu 70 let. Úžasná skladba členů komunity. Byl jsem jediný kdo neměl vysokoškolské vzdělání. Nikomu to nevadilo. Byl jsem jediný, kdo byl kdysi pacient psychiatrie jako závislý. Nikomu to nevadilo. Najednou jsem měl pocit, že jsem někde, kam patřím, někde, kde mám svou cenu, přes všechno kdo jsem byl a jaký jsem byl.
Stále jsem v té době byl členem třetího řádu sv. Dominika, ale cítil jsem, že ten celibát, tedy slib čistoty neutáhnu. Na fakultě bylo mnoho krásných žen a s jednou jsem navázal vztah. Dětská lékařka. Koncem roku 1991, to trvalo nějaký čas, pak Míša a odešel jsem jak už jsem psal z řádu a rozešel se jak s klubem, tak s těmi ženami. Dodnes tak dumám, co mě k tomu vedlo?. Obě byly hezké, milé, ale měl jsem pocit, že končí nějaká etapa v mém životě. Stejně jako začínalo něco zcela nového s výcvikem u Růžičky, kdy jsem si ověřil jako kdysi u Lutery, že jógové pravidlo, které říká „když je žák připraven, učitel se vždy najde.” Tak že ono pravidlo platí nejen v józe.
Našel se učitel, našla se práce v oboru a našla se žena, která mě milovala a vyhovovala mi naprosto ve všem. Koncem roku, kdy jsem se vracel z kursu asertivity (rok 1992 byl skutečně nadupaný) jsem ve vlaku potkal dívku, kterou jsem asi měsíc předtím oslovil v MHD v Děčíně. Dal si s ní rande a na to rande nepřišel. Vytkla mi to v tom vlaku,ale dala mi na sebe telefon. Před silvestrem jsme se setkali, na silvestra mi přišla říct, že se mnou nebude, protože jde s nějakou partou. Tvářila se rozpačitě, já hrdinně. Líto nám to bylo oběma.
Přišla na Nový rok odpoledne a už u mě a se mnou zůstala šest let. Skončil čas hledání svého místa v životě. Během následujících let jsem se z někým s klubu potkal, pozdravil popovídal, podal ruku a šli jsme každý svou cestou. Všechna malá nebo velká zášť, z mé strany z jakýchkoliv důvodu k nim je pryč, jejich křivdy od té doby až do dnes jsou za mnou zapomenuty. Tehdy jsem skutečně dozrál k samostatnosti a nezávislosti na skupině, klubu a vším tím spojeným. Škoda, že se Lutera zranil a přestal dělat terapii, moho k tomu dojít dříve, nebo jsem měl sám už dříve odejít. Byl jsem jako dítě co přetahuje pobyt u rodičů v době kdy patří už jinam.
S Bohoušem jsem se rozešel zcela nepřátelsky o dva roky později,ale to už patří jinam. Patnáct let ho neviděl. Co se stalo už není důležité, nepotřebuji nic vyhrabávat, Kdo je autorem komentáře, jestli Bohouš nebo někdo jiný , není také důležité. Ponese si za něj důsledky sám před sebou, Nebudu pátrat. Nic zlého jsem o něm neřekl. Pokud v tom on nebo někdo jiný vidí něco zlého, ať udělá co uzná za vhodné. Bylo mi jen z toho komentáře smutno. Hodně smutno.
Nemám potřebu se Bohoušem setkat, nemám potřebu si s ním, stejně jako s kýmkoliv z oněch časů cokoliv vyříkávat. Byla to terapie, nebo potom něco terapii podobné. Stejné jako když jsem ve všech svých výcvicích byl v nějaké při s jiným člověkem. Ta skončila koncem výcviku. Rozešli jsme se občas se s někdo s někým potká a vzpomínáme na ony časy. Někdo dělá terapii, někdo ne, ale to není důležité. Důležité je co je teď a tady. V tuhle chvíli.
KONEC