Jak si tak čtu některé komentáře, hlavně ten pod mým blogem „Zcela politicky nekorektně,” začínám mít chuť napsat něco málo o svém bouřlivém mládí, které trvalo tak do čtyřiceti dvou let.
Jak si tak čtu některé komentáře, hlavně ten pod mým blogem „Zcela politicky nekorektně,” začínám mít chuť napsat něco málo o svém bouřlivém mládí, které trvalo tak do čtyřiceti dvou let. Ano měl jsem dlouhé mládí. Nějaký čas jsem chodil po hospodách, pral jsem se, povykoval jsem opilý po ulicích, pak jsem toho nechal a zase jsem se věnoval krásným ženám. Čtyři roky od svých 34 let do 38 jsem byl v psychoterapii, pak do 41 let členem klubu „Z,” který byl složený podobně jako Církev svatá, především z velmi hříšných lidí usilujících o zralost. Pak jsem opustil Děčín a přestal jsem mít přehled o osudech jednotlivých lidí.
Jak už jsem řekl, mládí dlouhé a mnohé jsem popsal ve svých blozích. Toulal jsem se světem, několikrát oženil, měl spoustu krásných jednorázových známostí. Podotýkám nebyly to prostitutky, protože jsem v životě prostituce nezaplatil. Nezaplatil, protože ani neobjednal. Nikdy jsem nemusel. Jsou mnozí a není jich málo, kteří mají díky tomu pochybnosti o mém morálním profilu. Některé známosti byly krátké některé delší a byly mezi nimi i ženy, které jsem miloval.
Vším tím a ještě mnohým dalším jsem se zabýval ve své terapii. Nebylo to se mnou lehké. jak píše ona dáma, pokud to tedy je dáma. Umím kupodivu srozumitelně mluvit, nacházím argumenty a jako závislý ovládám bezchybně všechny hry a manipulace. Pil jsem tím mnohým členům skupiny krev. Konečně o tom píši ve svých blozích a příspěvcích. Pil jim, stejně jako později mnohým kolegům v psychoterapeutických výcvicích. Leč ti i ti mě postupně svými korektivními připomínkami kultivovali, až se ze mě stal skoro slušný člověk.
K mé kultivaci přispívali i mé manželky a některé milenky, které se mnou vydržely dostatečně dlouho.
Už několikrát jsem napsal a řekl, řekl možná ještě víckrát, že má minulost je má minulost, je jaká je a nehodlám se nikomu za ni omlouvat. Nesl jsem si její důsledky, zaplatil jsem své dluhy a vůbec pro svou minulost nehodlám stát s prosíkem v koutě. Konečně myslím, že mám právo žít podle svých představ, protože vždy jsem připraven nést důsledky svých činů. Pokud si začnu něco s nějakou ženou, nebo spíš ona se mnou, protože musím říci jednu věc. Jen málokdy jsem byl iniciátor nějakého seznámení. Odjakživa, kam moje pamět sahá mě ženy chodily samy navštěvovat. Když s e předtím se mnou fikaně seznámily. Na mé pozvání. Přišly ke mě domů. Přišly samy a dobrovolně. Chce se mi říci, že i rády.
Opustím zatím ženy a vrátím se do terapie. Byla dlouhá a náročná. Nebyla složená jen z lidí závislých, ale i z neurotiků a psychotiků. Z těch psychotiků, kteří ji byli schopni. Svým způsobem byla velmi náročná pro všechny účastníky. Vedle toho existoval už ten výše zmíněný klub. Tam nebyli jen pacienti, ale i jejich rodinní příslušníci. Občas se to prolínalo. Takže postupně po skončení terapeutického učinkování Honzy Lutery, v roce 1988 po jeho úrazu, který byl vedoucím skupiny a zároveň vůdčím duchem klubu, který fungoval ještě několik let, po Honzově oficiálním ukončení terapeutické kariery na psychiatrii přetrval a pak zanikl. Nešlo rozlišit co je terapie a co ne. Kam co sahá.
V té době mezi rokem 1988 a 1992, se do klubu dostalo mnoho dalších lidí, kteří byli a vlastně nebyli členy skupiny, byli v terapii a nebyli v terapii. Byl to celé nepřehledné. Já jsem patřil mezi lidi, kteří ten klub v roce 1985 zakládal. Dlouho jsem v něm pracoval, od roku 1986 jsem vedl v čase kdy jsem nebyl na lodi jógu pro pacienty i nepacienty. Byl jsem v redakční radě časopisu, který jsme při klubu vydávali. Některá čísla ještě mám. Nedávno jsem si je prohlížel a usmíval se nad některými příspěvky. V odpovědi na komentář údajné členky skupiny, která se nepodpsala, jsem vypsal své aktivity v tehdejší době. Nebudu je znovu vypisovat. Stejně nebyly ani zdaleka všechny.
Mluvil jsem dnes o tom z Markétou a sám jsem byl překvapený kolik toho bylo. Takže ona poznámka, že cituji: Tak ty tvrdíš, že jsi v době, kdy jsi byl na protialkoholické léčbě, pracoval (za totáče!) v kurzu pro cikánskou mládež? No, trochu silné kafe! A že si to nepamatuju? A z jakých důvodů by ti tuto činnost svěřovali, když pominu tvou léčbu? Do jakékoliv odbornosti jsi měl tehdy velmi daleko… Vždyť tehdy jsi byl jen „člověk závislý na alkoholu.“ Ona poznámka byla zcela mimo. A bud ji psala pisatelka, která přišla do klubu právě v té době, terapie-neterapie a nebo evidentně lhala. Protože realita byla zcela odlišná. Na rozdíl od většiny, jsem přes všechny své nedostatky terapii, takzvaně žral, měla pro mne smysl a viděl jsem možnost jít dál. Dělal jsem mnohé mimo skupinovou terapii. Včetně oné práce s cikánskou mládeží. Dnes bych se jí nevěnoval. Byla to fuška a žádný výsledek.
Ten čas postterapie byl svým způsobem zajímavý. Měnil se režim, měnily se příležitosti a najednou se ukazovalo, že bude možné něco víc, než jen nějaké kursy. Jako byli ty v roce 1987 kurs cvičitele jógy, nebo kurs sociálního pracovníika v roce 1989. Oba jsem absolvoval. S osvědčením. S těmi příležitostmi u členů klubů to u většiny z nich dopadlo podobně jako s jógou. Začali, chvíli zkoušeli a zanechali. Těch co vydrželi bylo málo, velmi málo. Ti ostatní se buď chtěli jen vézt a po odchodu Honzy už neměli zájem něco udržovat. Já jsem už opravdu šel svou cestou a měl jsem za to, že má aktivita v klubu je už zbytečná a pro mnohé i nežádoucí. Nedivil jsem se jim. Chtěli mít klid, chtěli mít hezky a čekali na spasitele. Ten nebyl. Nebyl jsem pro ně autoritou a neměl jsem ambice klub udržet. Nikdo ho neměl ambice udržet.
Už jsem neměl potřebu sporů mezi soliterý, kteří měli svoje zájmy. A rozhodně klub mezi jejich zájmy nebyl na prvém míste. A také nebyl nikdo mezi námi, kdo by je dokázal brzdit. Ani já ne. Ani je udržet v dění klubu. To uměl Honza Lutera, ale nikdo z nás. Odešel jsem a přestal se se všemi těmi lidmi stýkat. Konečně pokud terapie skončí myslím, že ani není dobré nějaké zvláštní vztahy udržovat. Lidé z terapie na sebe vědí mnohé. Doba terapie je zvláštní, stejně jako jsou zvláštní vztahy. Jiné než běžně a proto se nemají přenášet ven. Stejně jako ona dáma i já bych dokázal na kdekoho vytáhnout několik kompromitujích věcí, které bych ledabyle vypsal. Jenže pak bych porušil ono zdůrazňované pravidlo. Ze skupiny a z terapie se nevynáší! Socioterapie je také terapie a klub „Z” byl především socioteraputický. takže i ti co nebyli přímo ve skupinové terapii, byli účastníky terapie a nemám potřebu vynášet.
Pokud se týká Bohouše, o kterém jsem v onom blogu psal, nemyslím, že jsem něco na něj prozradil. Stejně jako já jsem hlásal veřejně svoje přesvědčení o výhodách demokracie a netajil se svým světonázorem , ani Bohouš se jím netajil. Tím marxistickým. Mluvil o něm tehdy veřejně. Jestli měl k tomu nějaké důvody nevím. Takže podiv nad tím (pokud onen článek psal) byl zcela upřimný. Pokud jej nepsal, pak o jeho nynějším názoru nevím nic. pokud na něj vzpomínám, tak jak jsem napsal. Byl to a je asi stále slušný člověk, s nímž jsem měl svého času neshody. Padlo pár zlých slov na obou stranách, kamarádství skončilo a patnáct let jsem ho neviděl. Vztek a nenávist k němu tedy rozhodně nemám.
V té době, kdy to byla a nebyla terapie, jsem se oženil. S Petrou. Ta také mezi nás chodila. Napřed byla nadšená, pak ji nadšení postupně přecházelo, když začala sledovat spory mezi jednotlivými členy. Nelíbilo se jí to. Pak se manželství rozpadlo, byl jsem sám a vlastně už pomalu zcela v jiné komunitě a to církevní, ale kontakt jsem udržoval stále. Nepochybuji, že se mnohým ulevilo, když jsem zmizel z jejich dosahu, u některých ony pocity byly silně vzájemné s mými. Nebyl jsem ještě tolik odolný a navíc mi ti lidé byli mnohem blíže, než třeba klienti. Proto i větší citlivost.
Dnes, kdy o tom čase přemýšlím, přijde mi důležitý ten kvas té terapie neterapie, kdy jsme si pokoušeli bu sami vést skupinu, nebo dělat klubové programy. Bylo tam několik soupeřících jedinců, kteří už byli schopni mnohého, ale ještě nebyli schopni bez zastřešovací autority spolupracovat. Tito jedinci měli kolem sebe různé zájmové koalice, které se různě proměnovaly podle potřeby. Přesto že to byl klub „Z” což znamená Zdraví, zralost, odpovědnost. Tak toho mezi námi bylo pramálo.
Zdraví někteří ano, zodpovědní a zralí jen v něčem. Zátěžová situace jako vyšitá. Z toho vlastně pramení i způsob a záměr onoho komentáře. Ona dáma zůstala uvrtaná v čase před dvaceti lety. Případně před osmnácti. Žije v té době a sporech té doby. Domnívá se že i já v nich žiji. Nežiji. I z toho důvodu jsem jej nechal a nesmazal. Řádně ji na něj odpověděl. I přesto, že se nepodepsala. Ale myslím, že ještě o tomhle čase v klubu budu psát. Docela dobrý námět na pohled z odstupu mnoha let. Skoro dvou desetiletí.