Někteří lidé dokáží udělat názorový kotrmelec, až se dech zatají. Přečetl jsem si na čoklíku zajímavý článek od člověka, který pokud si myslím, že je to on, tak skutečně obdivuhodný.
Někteří lidé dokáží udělat názorový kotrmelec, až se dech zatají. Přečetl jsem si na čoklíku zajímavý článek od člověka, který pokud si myslím, že je to on, tak skutečně obdivuhodný. Onen Bohumil Šourek, který se tam dovolává „parlamentní demokracie. Ten tehdejší Bohouš Šourek, kterého jsem znal, se mě ještě v roce 1989 vyptával, zda si skutečně myslím, že je kapitalismus lepší než socialistická demokracie. Tehdy sem ho ujistil, že ano, že parlamentní demokracie se všemi omyly, chybami, pitomci, rozhádanými poslanci, padajícími vládami, je skutečně lepší než jakékoliv komunistické zřízení, včetně toho jugoslávského, kterého se jako vzorového modelu dovolával. Bohouš Šourek jako člověk byl slušný člověk, až na tu prapodivnou víru v socialismus. No každý něčemu věříme. Jestli tenhle článek psal on, pak se opravdu ve své víře změnil. Zde otevřít
Napřed víra v socilalismus, tedy ten s lidskou tváří, potom po roce 1989 víra v osobní odpovědnost člověka. Takže volič ODS, dnes víra v parlamentní monarchii. Ano lidé se mění, mění názory. Dokonce podle asertivních práv mají právo na změnu svého názoru. I svoje omyly a nedomyšlenosti. Tímhle myšlenkovým posunem a procesem prošli mnozí ti, kteří kdysi nosili na prsou rudou knížku, která je hřála na prsou jako jistota budoucnosti, jejich budoucnosti, protože po dobu 42 let v této zemi to znamenalo být privilegovaným člověkem, který měl spoustu tichých viditelných i neviditelných výhod. Korupce už jen samotným členstvím ve straně. Sice, když už strana neměla tu sílu je potrestat, stali s e z nich parlamentní milovníci, aby zjistili, že nic ani v demokracii není zadarmo, dokonce i ty krise se opakují. Zjistili, že se budou muset stejně, ne-li více namáhat jak za socialismu.
Onen Bohouš o kterém jsem mluvil, pracoval na ONV jako referent pro cikánskou otázku. Tam měli spoustu zajímavé práce. tedy moc nepracovali, fakt je že znali všechny Cikány z okresu a posléze s nimi i já, protože jsem několikrát pro tento referát pracoval v kursu pro cikánskou mládež jako vychovatel. Učili jsme je tam jíst vidličkou a nožem, hygienické návyky a jiné podobně prospěšné věci. S Bohoušem jsem tehdy hodně kamarádil, vážil jsem si ho. V mnohém si ho vážím dodnes i když jsem se sním jako s kamarádem rozešel. Bezruký invalida, který byl celý svůj život na svoje poměry zcela soběstačný. Inteligentní. Jen ten socialismus mi vadil. Ale v té době bylo milion osm set tisíc členů KSČ. Tedy nebylo neobvyklé narazit na komunistu, nebo obdivovatele socialismu. Těch obdivovatelů, kteří nikdy nikde nebyli a tedy měli představu o tom jak si skvěle žijí, mírně zkreslenou. Nedalo se jim vždy vyhnout a někteří byli i zajímaví.
Pár jich bylo přesvědčených, pár skoro liberálních, většina z členy z prospěchu. Mluvím o členech KSČ. Sem tam nějaký udavač, který byl zavázaný víc než ti rudou knížkou koupení. Jestli byl Bohouš komunista nevím. Tak daleko jsem v jeho životě tehdy nepátral. Asi ne. Ale obhajovatel socialismu v každém případě. Být už starší nemá jen nevýhody, ale i výhody, že si člověk ještě mnohé pamatuje a pamatuje si i lidi. V každém případě je zajímavé pozorovat proměny, těch, kteří se nějak chovali tenkrát a jak se chovají dnes. Tihle členové z prospěchu byli vždy přesvědčeni o své mírné nadřazenosti. Samozřejmě většina z nich se nijak zvlášť neprojevovala, pouze někteří nadutí pitomci, kteří jako jedna manželka mého známého, která učila hudební škole, do KSČ vstoupila v roce 1988 jako asi 26 letá a měla pocit, že svět ji leží u nohou. Podle toho se chovala. Po roce 1989 se mírně divila. Já se vůbec nedivím jejím kolegům, že ji skutečně s té hudebky vyštvali.
Pak chodila zklamaná a divila se. Snad časem pochopila, že stále platí ono biblické: Co nechceš aby jiní činili tobě, nečiň ani ty jim. Sleduji samozřejmě události poslední doby. Pád vlády, dohady kolem nové, mocenské boje. Interpretace, dezinterpretace, informace, dezinformace. Normální mocenský boj, který se vede. Politika není pro slabé nátury a žaludky na vodě. Na tom mocenském boji je jasně vidět jedno. Pokud chceš zbořit, musíš také umět stavět, mít plán, moc neimprovizovat, umět řemeslo a mít představu, co chceš postavit. Socani zatím mají jen hesla. Zajímavý článek je tako na čoklíku od pana Bublana. Mimo apelů a hesel nic. Dost málo na to že slibuje ráj na zemi. Jak k němu dojde a kudy vede cesta neříká. Jen že si na cestování půjčí. Od koho a kdo to zaplatí už neřek. Stejně jako Jirka Paroubek.
Mé terapeutické srdce krvácí, když čtu tu snůšku hesel, prázdných slibů, keců o ničem. Připadám si jak na teraputické skupině začínajících abstinujích alkoholiků. Stejný slovník, stejné představy. Asi bude mnohé na tvrzení mých známých z politiky, že pokud tam chce vydržet někdo musí chlastat. Jistě takové je to napětí. Z toho napětí pramení jistá myšlenková bezradnost a nápaditost. Podobná slovní zásoba jako u těch alkoholiků. Tři sta hesel a dost. Já bych jim vysvětlil, že zbavit se napětí jde stejně rychle a stejně snadno jako s chlastem. Akorát se to musí naučit. To něco stojí a chvíli trvá. Sice lacinější než chlast, stejně v té uvolňovací fázi, není na rozdíl od alkoholu depresivní z hlediska dlouhodobého účinku, je totiž z hlediska dlouhodobého používání antidepresivní. Má i jiné výhody. Jenže lenost je lenost. Nejdou nám tím příkladem. Ale ani nemohou, jsou z nás a vyjadřují naši úroveň. Bohužel.
Chtěli na mě v Hospodářských novinách na Slovensku radu jak se chovat v krizi. Pár rad jsem jim řekl. Neuveřejnili je, zřejmě na ně byly ty rady moc jednoduché. Chtěli sofistikované vyjádření. Inu neposloužím. Jsem zastáncem jednoduchých receptů v hledání životní rovnováhy, stejně podobně jako malých unixových programů v IT. Pokud jich člověk ovládá dostatečné množství a věnuje jejich učení několik málo let zjistí že spojené, kombinované mají větší efekt než velké výcvikové programy. Nebo velké a složité počítačové programy. Malé cvičení, stejně jako malý program má svůj účel, pro ten je vytvořen a v zásadě je nejefektivnější pro svou jednoduchost. Snadno naučitelný, snadno pochopitelný. Ovšem věnovat se cvičení nebo učení místo chlastu je podstatně pro tu chvíli méně zábavné.
Ještě se vrátím k těm vyjadřovacím schopnostem. Všimněte si jedné věci. Ti lidé neumějí zformulovat jasnou, zřetelnou srozumitelnou odpověd. Alkoholici i politici. Jistě jsou mezi nimi i tací, co umí bez zadrhnutí říci něco vlastního, co má hlavu a patu, ale těch je málo. Ti jsou potom velebeni jako myšlenkoví velikáni. A stávají se vůdci. A to co umějí mluvit a psát jsou jinde. Ti jim buď píší projevy, napovídají jim co mají říkat, za slušné peníze bez osobní odpovědnosti, za to co řeknou a nebo se jim posmívají. U alkoholiků je ovšem naděje, že až se jim hlava od toho chlastu vyčistí, začnou mluvit i jako lidé a nikoliv jako chodící příručka na abstinenci. To patří k věci a do terapie a ti lidé se lepší a lepší, pokud abstinují až najednou začnou říkat, co si skutečně myslí, co skutečně cítí, jak jim na světě je.
Tohle politici nesvedou. Politik jednou, politik vždy. Vyjadřovací schopnosti nezměněné. Naučili se říkat co si myslí, že jim neuškodí, jak nejlépe mlžit aby se nepřišlo na skutečnost, která by jim z politického hlediska zlomila vaz. Musí s e pohybovat mezi samými soupeři, jak ve své straně, tak na druhé straně. Stále mezi nepřáteli. Není jednoduché být politikem. Stejně těžké jako být alkoholikem. Inu moc opíjí. Takže zůstanu terapeutem a občas si v klidu zaglosuji. Zcela politicky nekorektně.