Koupil jsem si včera neprozřetelně noviny, papírové.
Koupil jsem si včera neprozřetelně noviny, papírové. A dočetl jsem se v nich, že bývalý předseda vlády Gross se věnuje podomnímu obchodu.Nic proti tomu, zřejmě to není nelegální, to by pan doktor asi věděl, ale stejně. Kde na světě mají bývalého předsedu vlády, který má advokátní kancelář a k tomu malou živnost se šampony? Nikde. Navíc mu Šárka může umýt řádně hlavu. Pořádným šamponem a nemusí ani do drogerie. Ještě manželku pana doktora pomlouvají, že skoro měla bordel. Tedy ne ona, ale její kámoška. Už nevím, jak to přesně bylo. Je to dnes príma svět. Předseda vlády před volbami prosazuje rodinné hodnoty, a ejhle pořídí si milenku a několikáté dítě. Předseda opoziční strany, nemlich to samý, pak s e hněvá, že tu slečnu co mu v noci dělá společnost nazývají milenkou, takové krásné slovo a Jiříka uráží. Takže nakonec Zuzanku a jezevčíka opustil a vzal si Petru. Šlechetný. Nenechal ji v hanbě. Jen za milenku No kdo to má?
Jeden můj kolega u plavby vždycky říkal, že čím víc dětí, tím víc radosti. Sám měl sice v té době děti dvě. Tedy doma, ale po světě asi šest dalších. Radoval se tedy hodně a často. Jistě i pan předseda vlády se hodně raduje. Raduje a jako v případě bývalého předsedy vlády, malý český člověk, si jen ušklebuje a nic se neděje. Konečně, co by se také mělo dít? Jsou to jen lidi, že?
Taky se mi líbí onen spor kolem justiční mafie. Několik členů justice se soudí a soudce, si na tom dělá mediální kariéru. Člověk by řekl, že je voleným, nikoliv doživotně jmenovaným soudcem. Jenže chudáčkovi to nadřízený soud zatrhnul. Vzali mu kauzu a dali ji jinému soudci. Jako jmenovaný soudce sice nemusí nikoho přesvědčovat, ale přeci jen, popularita je popularita. Možná se někdy hodí. Tedy ne že by to nemohl jednoho krásného dne zapíchnout. To může. Stačí rezignovat, nebo se nechat kárným soudem vyhodit, ale reklama je holt reklama.
Vůbec je veselo, až se zdá, že pro samé veselí jednoho dne přestane fungovat stát. Já bloud vždycky měl za to, že pokud jsem někde v takové instituci, tak bych se měl chovat jako občan, co solidností překypuje a ono ejhle, je to jinak. Důstojenství a spravedlnost už prostě není ta nejdůležitější věc. Nejdůležitější je image.
Dlouho jsem si bloud myslel, že je docela v pořádku, když soudce, nebo soudkyně, doma jsou otci, matkami, sourozenci, děti svých rodičů a umějí se bavit v soukromí smát a radovat ze života. Radovat tak aby to nepřekračovalo určitou hranici vkusu a mravnosti. Ukazuje se že ztrácím módní trendy. Mravnost ne všude je vítaná.
Ono se dnes sice používá víc slovo etika, ale myslím, že ta mravnost má trochu hlubší význam. Mít mravy, se říkalo. Znamenalo to jistý soubor chování a pravidel, které přesně rozdělovaly, co patří do ložnice a kuchyně, a co patří do soudní síně, na náměstí a třeba do hospody. Lidé si ty mravy povětšinou nepletli. Věděli, že v kostele se nepíská, řve se jen na lesy, co je v domě není pro mne a další. Soudce věděl, že dát někomu trest je okamžik, který je pro onoho člověka závažným okamžikem. Byl si vědom toho, že jde o život, podle toho se choval. Asi se takhle chová většina soudců a ti co, si pletou talár s tričkem a pěstují si image by možná měli zkusit hrát rugby.
Vůbec si mnozí myslí, že mravnost je jen takové povídání pro děti.Jednou mi kdysi jeden starší moudrý pán, se kterým jsem mluvil na koupališti v Třeboni řekl větu o které jsem pak dlouho potom přemýšlel. „Mravnost není to, že si nezačnu z nějakou ženskou, ale mravnost je to, když si s ní začnu, tak jestli si také uvědomím, že to nese nějakou odpovědnost. Stejnou pro ni i pro mne.” Pokračoval, že totéž znamená ve všem ostatním.
To je co jsem později pochopil, že terapeut, soudce, policajt, učitel a další, kteří mají nějakou moc a často autoritu z moc plynoucí, musí být mravní vůči stranám, pacientům, přestupníkům zákona, protože pokud nejsou, pak jejich práce ztrácí smysl.
Takže předseda vlády dal zcela najevo, že po rodinných hodnotách je mu houby. a Standa, to už je kapitola sama pro sebe. Kdyby zůstal na mašině, tak se mohl prohánět po železnici. Šárka mohla být v bufetu v parlamentu dosud a nikdo je nevláčel po novinách s kámoškou Barkovou. Myslím, že tam oba přesně patří. I když na železnici pravidla a mravnost dvojnásob. Tak nevím, třeba mohl by Standa dělat posunovače. A přitom si zpívat …železnice má své velké hrdiny Casey Jones byl však jenom jediný. O něm vám ted budu vyprávět, to jméno zná snad celý svět.
No a vagony by šíboval, měl by píštalku a praporek a nemusel by se stydět otevřít noviny. Někteří lidé fakt netuší kam správně patří. Nechám politiku politikou, mravnost mravností a budu se zabývat důležitější věci. Zítra natáčím první díl závislosti a bude tam také jak kráčím ulicemi. Přání režie je, abych měl svůj dlouhý kabát do zimy a deště od Bushmana. ten mít budu. Jenže mám problém. Nevím jestli si mám vzít bushmanovský klobouk k němu, nebo klobouk Indiana Jones přes kořeny nesený, ve Vancouveru za cenu dobrodružného hledání koupený. Asi udělám anketu a nechám ženskou část čtenářek hlasovat.
Jestli mě chtějí vidět v luxusním klobouku, či spíše prostém lidovém koženém v Lazarské ulici koupený, co ho Jana vidí jako rybářský a nemá ho ráda. Ovšem krásně mi pokrývá hlavu a má širokou krempu. Zase klobouk Indiána Jones je ojedinělý. Na nikom jsem jej zde ještě neviděl.
Jo jo, jsou to starosti, ne jako má ministr financí, co dumá jestli mi má něco z daní odpustit, nebo nemá.
Ještě dnes cítím úctu k tomu klobouku, při nasazování a vzpomínce jaké dobrodružství předcházelo tomu, než jsem jej na Grandville Island nasadil na hlavu, řekl pohledné prodavačce „allright dear lady” zaplatil 220$ kanadských a hrdě jsem jej vložil do krabice a odjel s ním zpět do Surrey. Ta cesta byla největší dobrodružství a je škoda, že blog jej popisující se někam ztratil při přemistování blogů.
Vlastně se ztratily všechny blogy z Kanady.
Tentokrát na rozdíl od fotek z Portugalska jsem v tom nevinně. Jana je někam dala a nevím kde jsou. Třeba se ještě najdou. Ta cesta po Vancouveru byla pro Miladu ještě dlouho a dlouho frustrující. Déšť, zima, hlad a dálka. Tak by se dal charakterizovat ten děj odehrávající se na ulicích Vancouveru. By mě stejně zajímalo, co se jí tehdy s tím autem stalo a jestli, ta náhlá porucha mělo být jen výstražným varováním, že ten klobouk je drahý. Přemýšlím jestli japonská auta jsou tak dobrá, že by uměla věštit i budoucnost.
Protože, když jsem nic nedal na Miladiny nářky ani na trucování auta, dalo si auto i Milada říci a závada auta a deprese Milady jak se rychle objevila, tak rychle skončila a nakonec jsme i trefili na místo určení. Vancouver je dost velký na slušné bloudění i pro místní. Jinak je to přesně tak jak mi kdysi psala sestra z Ameriky. Pár mrakodrapů a kolem nich lepenkový baráky na place mezi krásnými horami na dohled a oceánem.
Ta cesta za kloboukem byla podstatně dobrodružnější, než ona cesta tisíc kilometrů na sever za poníkem. Tedy pokus zapřáhnout poníka nebo ho osedlat taky vyvolává vzpomínky plné úsměvu, ale tehdy mi veselo nebylo. Prodali nám zelenáčům konika hodného, hezkého, leč necvičeného ani do tahu ani na nošení břemen. Učil jsem s e na něm dva dny. Na lonži bez ničeho chodila krásně, ale s vozíkem ne a ne. Dala ji Milada na vychování, měla by mít ted někdy hříbátko.
No a co mi ještě dělá starost, jestli zítra budou dostatečně hezké herečky. Aby se šikly k tomu klobouku, herečky prostě i v ošklivém kusu musejí hezké aby zakryly svými vnadami nedokonalost kusu. Já už tohle nevytrhnu. V Bohnicích už budu točit po druhé. Kanárek se docela Viktorovi povedl, i když nebyl myslím docela doceněný a teď pokračování. Za chvíli budu mít na internetu filmografii, jak Martin Frič.
Pak si dám na vizitky, Jan jílek: terapeut, cestovatel, spisovatel, scenárista, herec, odborný poradce, ošetřovatel zlomených srdcí. Všichni se budou obdivovat jak jsem všechno tohle za svůj život stihnul.
Jo mám dnes roupy. Odpadla mi asertivita, protože polovina účastníků kouřila na kuřárně, místo toho aby v 10.30 způsobně seděli na jídelně a očekávali můj příchod. Přišel jsem, rozhlédl se, řekl, „Je vás tu málo. tedy dobrovolný program ruším.” Inu noví. Minulý týden se skoro z poloviny obměnila komunita.
Takže ti staří, mazaní je neinformovali a protože je neinformovali, noví nevěděli, že vyhazuji z programu a nebo končím program pro dobrovolníky při nedodržení pravidel, bez jakéhokoliv váhání. Oni se rychle tímto způsobem poučí. Spolehlivá metoda výuky přesné docházky. Chceš někde být a něco se naučit? Pokud ano, přijď v čas. Jinak máš smůlu.