Občas se mne lidé ptají, jak někomu pomoc, jak uvést někoho na správnou
cestu. Chtějí návod. Bohužel, návody plně fungují asi jen v oblasti
technického zabezpečení, v lidském životě jak návody, tak rady jen omezeně.
Lidé rádi dostávají rady, ještě raději je poskytují, ale jen málokdy se
sebelepšími radami řídí. Mohu klientovi poradit antabus, pokud je závislý na
alkoholu, dokonce podle posledních zjištění antabus je prospěšný i při
rakovině, Antabus proti rakovině ale většina závislých takovou radu bere
jako potvrzení své neschopnosti se vyrovnat s problémem.
Z toho důvodu rady moc nefungují. Rada je dobrá, hodnotná, ale dost lidí
hledá svou cestu, cestu jak řešit problém, ve kterém jsou. Pokud najdou svou
cestu, jsou rádi, že jsou schopní si poradit. Pokud nenajdou, nebo objevují
objevené, pak se dostanou do pocitu neschopnosti a pocitu těch hloupějších,
než ti druzí. Jako lidé milujeme jedince, co produkují geniální objevy. Dává
takový génius i nám šanci, že my bychom se mohli někým takovým stát.
Stát se tím objevitelem, co spasí svět a lidi kolem sebe. V téhle víře
jsou někteří obzvlášť dobří. Umí vzbudit očekávání a vyvolávají naději. Z
toho důvodu se někteří lidé velmi těžko s takovými spasiteli rozcházejí a je
opouštějí. Vzdát se naděje na úspěch, to je setsakramentská věc. „Všem
kolem mě to jde a jen já jsem ten, komu to nejde a musím změnit
styl.”Takhle ti lidé někdy uvažují.
Občas mě někdo osloví právě s tím, že on se pokouší pomáhat lidem kolem
sebe, dává jim ty zaručené návody a rady a ti lidé to ani neocení. Vždy se
ptám, co pro něj samotného ta pomoc druhým znamená, jaký je z té pomoci pro
něj osobně zisk. Nakonec se ukáže, že vlastně někomu pomáhat, znamená pro
pomáhajícího vědomí vlastní ceny, vlastní hodnoty. Což pochopitelně není
vůbec špatně, jenže většina lidí vnímá pomoc od druhých jako potvrzení
vlastní neschopnosti. A tomu se brání.
Jediná rada, kterou pro ty, co rádi pomáhají, mám, je že je dobré se
snažit porozumět motivům lidí, kterým se snaží pomoc, poradit.Mám zkušenost,
že vyslechnout, přijmout a porozumět je většinou ta nejlepší pomoc, kterou
lze druhému člověku poskytnout. Lidé mluví, mluví, naslouchající naslouchá
rozumí a najednou ten mluvící si uvědomí, nebo je upozorněn naslouchajícím,
že si sám dost dobře pojmenovává svůj problém a nachází své nejvýhodnější
řešení.
Jestliže se mi pět a třicetiletá žena svěřuje s problémem svého vztahu se
ženatým mužem, tak rada kterou ji mohu dát je, rozejít se. Snadná, pohodlná
rada. Ona mi odpoví, že to ví, ale ona nemůže, prostě je to taková láska.
Ano tomu rozumím, stejně tak rozumím tomu, že se ona dáma bojí rozejít,
protože když se rozejde, bude sama, samoty se bojí, ztratí někoho s kým si
rozumí. Ale když se zeptám jak se cítí jako druhá, která druhou bude,
protože ten muž nechce odejít od ženy a dětí, tak mi může říct, že jako v
čekárně.
Být druhá a žít v čekárně není nic pohodlného ani krásného. I tomu mohu
rozumět. A také to tak řeknu. Ona se rozpláče, většinou v takovém případě, a
z ničeho nic řekne: „Už toho čekání mám plné zuby.”
Pravděpodobně se nerozhodne hned, ale už je lehce podryta stavba vztahu.
Zachvěje se v základech. Začne přemýšlet, jestli je opravdu tak neschopná
nebo nežádoucí. A nepotřebuje žádnou radu, co má dělat. Sice se zatím bojí
něco udělat, ale přemýšlí trochu jinak.
Stejně tak muž, kterého jeho bývalá žena stále žádá o vyjádření mínění ke
svým milencům. Co si o něm myslí. Pokud se zeptám z jakého důvodu vede tyhle
debaty, když podle jeho sdělení mu nedělají dobře, většinou odpoví:
„Ona nedbá jestli se chci bavit, nebo nechci.” Pak se zeptám zda
už ji sdělil, že ho tyhle debaty v tom lepším případě nezajímají, nebo mu
nedělají dobře? Zamyslí se, začne přemítat, co se stane, když to udělá?
Většinou mu dojde, že nic. Je rozvedený, jeho bývalá žena nijak nedává
najevo, že by měla zájem se vrátit, jen ho obtěžuje svými požadavky.
Požadavky, které když nesplní, ona nemá žádnou páku na vynucení jejich
splnění. On doučuje své děti, klidně si může zařídit, že potřebné dítě bude
docházet k němu, jeho exmanželce záleží na dobrém prospěchu jejich
společných dětí. Pak ji klidně může říct: „Neotravuj mě svými
milostnými problémy. Máš svůj život, stejně jako já mám svůj život. Vybrala
sis být beze mne, tak si to užij.”
Tohle jsou dva příklady, které mají několik možných scénářů. Není jediný
recept, jsou ženy, kterým vyhovuje být druhá, jsou muži, kteří si rádi
dělají starosti o své bývalé manželky. Moc jich není, ale jsou. Pokud tomu
tak není, mohu jako naslouchající a rozumějící zprostředkovat těm druhým,
jedno. Porozumění jejich vlastním pocitům. Pocity rozhodují, jak se
rozhodneme a pro co se rozhodneme. My sami, bez rad těch druhých, protože
najednou zjistíme, že už se nechceme cítit jako hlupáci, kteří obětují
svůj život čekáním na něco, co nemá naději přijít. Jo jo.