Při včerejším natáčení pořadu Rodina a já jsem dostal otázku, kterou dostávám často v podobném duchu.
Při včerejším natáčení pořadu Rodina a já jsem dostal otázku, kterou dostávám často v podobném duchu. Otázka zněla, jestli si myslím, že ona dívka, která se probudí ráno v posteli staršího muže se s ním seznámila, protože hledá otce, kterého nemá. Probudí se po prohýřené noci, po mejdanu, který někde absolvovala a diví se. Utíká a doma ji kára matka. Klasická scéna. Také tam padl dotaz, jestli ona dívka pije protože nemá otce.
Tyhle dotazy dostávám často. Ptají se mě lidé proč ti či oni začínají pít, pijí. Většinou jim odpovídám podobně jako v televizi včera, že důvodů proč lidé pijí, fetují hazardně hrají může být tisíc a jeden. Všechny mohou být správné a nebo což je nejčastější, mladí lidé pijí, po hospodách se scházejí protože je to tradice. Konečně, ve školách kde jsem dělal prevenci se nakonec ukázalo, že i děti v první třídě mají nějakou zkušenost s alkoholem a tu zkušenost získali díky rodičům, příbuzným, starším sourozencům. Ta dívka může pít, protože je z rovedené, neúplné rodiny, ale také nemusí. Většina těch důvodů, proč lidé pijí jsou zástupnými důvody.
Pili jsme my v mém mládí, když jsme šli ze školy, nebo z praxe. Zákon naše pití zakazoval, leč nikdo zákona nedbal. Nebo jen málokdo. V rodinách bylo a je běžné, že děti při oslavách dostávají trošku alkoholu. Společnost uznává ty, kteří umí pít. Posmívá se těm, kteří pít neumějí. Zvládnout velké množství alkoholu je považován v téhle společnosti už z tradice za projev síly. Tohle bylo stejné před padesáti lety, jako dnes.
Takže proč lidé pijí je zbytečná otázka. Oni pijí, když se člověk narodí, umře, udělá zkoušku, má narozeniny, svátek, smutek, radost, trápení. Otázka by měla znít, proč někteří pijí více než ti ostatní a pijí až do vlastní sebedestrukce. Bohužel na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Většina těch lidových psychoanalytických vysvětlení selhává.
Jistě jsou výzkumy, které ukazují, že některé vrstvy společnosti jsou ohroženy více a jiné méně. Ovšem ty výzkumy neukazují cestu jak z toho. Jeden čas panovala taková víra, že odstraněním bídy a negramotnosti se v tomhle směru zlepší a zlepšení nepřichází. Naopak spotřeba alkoholu stoupá. Jako spotřeba všeho ostatního. Lidé jsou vzdělanější, mají dostatek informací a přesto počet konzumentů a tedy i závislých neklesá, ale stoupá. Především žen.
Ovšem vzhledem k tomu, že zvládat jistou míru alkoholu je téměř společenská norma v zemích Koruny České, je obtížné cokoliv prosadit v tomto ohledu. Veřejné mínění podporované mocně lobbystickými skupinami výrobců a prodejců alkoholických nápojů plus v souladu s tradicí výše uvedenou jednoduše zabrání jakékoliv účinné změně. Posmíváme se Američanům, ale americké manželky gamblerů prostě se srotily a rozbily hrací automaty a vzhledem k tomu, že mají volební právo, dokázaly si vynutit změnu zákona. Stejně tak různé ligy pro ti opilství, si sice i z mého hlediska chybného rozhodnutí dokázaly vynutit prohibici, ale i po jejím skončení alespoň v mnoha státech Unie velmi razantní omezení dostupnosti. Myslím, že svůj příznivý vliv tohle omezení na americkou populaci z hlediska mravního, sociálního i psychického má.
Jednoduše se tam pěstuje mravnost a nebo aspoň pokrytectví. Pokrytectví má tu výhodu, že nutí mnohé lidi své negativní skutky tajit a nebo alespoň omezit. Příklad: Být opilý na veřejnosti je společensky nepřípustné, tedy se omezí na soukromí a neobtěžuje svým pitím své širší okolí. Kdežto u nás se pití považuje samozřejmost a opilství pokud někdo vyloženě nenapadá své okolí velmi často za „roztomilé a zábavné chování.”
Nemíním se unavovat výhružnými hláškami, typu. Když budeš chlastat, zblázníš se z toho.
Ne všichni co projdou detoxem, stráví ten „milý čas pobytu” na detoxu přikurtováni k posteli v psychoze z chlastu nebo fetování. Říká se tomu jinak delirium tremens a také toxická psychóza. Všichni ne. Jen někteří. Stejně tak jen někteří se stanou závislými, někteří pijí jako návykoví pijáci a někteří jako konzumenti. Těch na tvrdo závislých je asi jen pět ze sta. Devadesát pět tedy závislí nejsou, ale to neznamená, že kvůli chlastu nemohou mít problémy. Někdy mají, někdy nemají. Ti závislí je mají zcela spolehlivě.
Ovšem, kteří budou těmi pěti ze sta, nikdo nedokáže předpovědět. U někoho se to zjistí v šestnácti u někoho v šest a padesáti. Ten šestnáctiletý to má poněkud těžší. Ten padesáti šestiletý zase má za sebou více těch malérů a někdy už mnohé nejde změnit. Což u těch mladých je zase možné. I když ti starší mají více sociálních dovedností. Většinou.
Jinak se mi v televizi zase líbilo, herečka, která hrála pijící děvče, seděla vedle mne, moc jí to slušelo a docela se i hezky vyjadřovala. I ostatní účinkující mluvili srozumitelně a jen já jsem kazil celkový dojem tím, že jsem říkal něco jiného, než moderátorka chtěla slyšet. To občas dělám. Že se bavím o věcech, o kterých si myslím, že tak jsou než abych potvrzoval moderátorům a posluchačům jejich lidově psychoanalytické představy o problému pijících mladých dívek.
Navíc jsem zřejmě kazil estetický dojem, tím, že jsem si sedl pohodlně abych mohl v klidu diskutovat. Mě se dobře mluví a přemýšlí, když jsem v uvolněné pozici, což na mnohé nepůsobí hezky. Třeba na moji čtenářku Gabrielu. Ta mi díky mému uvolněnému posezu vyčítá aroganci v projevu. Možná, že na mnohé tak působím. Ani Ivana nesouhlasila s mým sezením a říkala mi, že se sám sobě nebudu v televizi líbit. Což měla pravdu. Nijak se sám sobě v televizi nelíbím. Televize nekecá a je jasně vidět, že už dávno nejsem ten nej. Ale pohodlí je pohodlí. I když jsem si vědom toho, že ne každý tohle praktikuje.
Docentka Novotná, která se mnou účinkovala v pořadu mě pak vezla domu, zase říkala, že jsem byl hodně srozumitelný a že ji vlastně některé mé poznámky k matce oné pijící dcery překvapily. To ostatně i krásnou spoluučinkující. No já jsem trénovaný si všímat věcí, kterých si netrénovaní lidé nevšimnou.
Takže, když maminka, se ptá ze zoufalstvím v hlase, dcery, kde že do rána byla, co z ní bude, když bude takhle žít, takhle se chovat? Tak její otázky směrem k dceři nevnímám jako projev sobectví matky, která se stará jen o sebe a dceři vůbec nerozumí, ale jako projev matky, která se míjí v komunikaci se svojí dcerou a neumí ji sdělit, že se o ni bojí, že se bojí, jak její dcera obstojí v životě. Vnímám její projev jako projev lásky matky k dceři, jen ovšem je ta láska neadekvátně projevená. To je problém mnohých lidí, že lásku mají, jen ji lidem blbě projevují. Pak samozřejmě vypadají jako nechápaví sobci, co myslí jen na sebe.
Jinak od té doby co jsem popsal svou cestu přes Pyreneje z Francie do Španělska, mám svrbění si aspoň kousek té cesty zopakovat. Odletět do Pau v jižní Francii, z Pau se vydat na Lurdy a z Lurd jít tou samou cestou jako před šestnácti lety. A dojít za měsíc kam dojdu, pak odletět z jihu Španělska domů. Jo jo. Jak se vlastně rozhodnout? Kanada nebo Španělsko. Těžký život. Asi si hodím korunou, nebo budu věštit z letu ptáků. Jako ve starém Římě. Zlatý časy kdy člověk nikam nesměl. Vzal to kam ho pustili, a radoval se z mála. Ale znovu vylézt na Gibraltarskou skálu by také nebylo marné.