Jsem si dnes koupil dopisní obálky a známky. Cestou z trafiky jsem přemýšlel, kdy jsem naposledy napsal někomu dopis rukou. Bylo to asi v období roku 2000 kdy jsem se seznámil s Dominikou.
Jsem si dnes koupil dopisní obálky a známky. Cestou z trafiky jsem přemýšlel, kdy jsem naposledy napsal někomu dopis rukou. Bylo to asi v období roku 2000 kdy jsem se seznámil s Dominikou. Dominika byla krásná mladá a samozřejmě modrooká bruneta. Bydleli jsem spolu na ubytovně. Tedy ona o dvě patra výš a já v přízemí. Než jsme se k sobě sestěhovali, trvalo to nějakou chvíli. Tehdy jsem navíc neměl mobil, ten jsem si koupil vlastně až po rozchodu s ní. Takže jsem ji staromódně, pokud nebyla doma a nechtěl jsem ji rušit telefonem na oddělení, psal vzkazy na papír, dával do obálky a strkal za dveře. Na padesátiletého gentlemana jsem byl zamilovaný jak sedmnáctiletý študent. No láska kvete v každém věku. Byla to půlroční známost a nakonec skončila hořce. Jejím odchodem. Nějaký čas jsem se z toho vzpamatovával, až jsem se zcela vzpamatoval. Jako vždy. Za rok jsem se odstěhoval z ubytovny, pustil byt v Děčíně a odstěhoval se na Břevnov.
Na Břevnově se mi líbilo, hezká čtvrť, klidné bydlení a pro mne laciné. Bydlel jsem tam čtyři roky. Abych se vrátil k těm dopisů. Je zvláštní, že jsem vždy rád psal dopisy i když příjemci měli potíže s jejich luštěním. Naštěstí počítač a e-mail mnohé vyřešil. Ale i tak, napsat někomu dopis rukou mělo své kouzlo. Podle písma jsem si vždy představoval rozpoložení pisatele, tedy spíš pisatelky a vůbec ono těšení jestli přijde dopis, počítání, kdy ho mohla napsat, kdy může dorazit. Pak pozorně přečíst, co vlastně píše. Na dopisech jsem se vlastně učil formulovat. Formulovat a dávat si záležet aby to co píši bylo srozumitelné. Nejvíc dopisů jsem si myslím napsal s Petrou. Psali jsme si dopisy i doma a nechávali je jeden druhému na stole. I v dobách, kdy jsme se nehádali. I když s Petrou se pohádat bylo strašně snadné. Byla na jedno našlápnutí.
Vždy měla stupňující se proslov, který vždy skončil tím, že jsem zvedl hlas a řekl jsem: „…a dost, zmlkni!” Pak následovalo ušklíbnutí, vyplazení jazyku a třísknutí dveřmi. Vždycky jsem se musel dát do smíchu, protože jí ono vyplazení jazyku neskutečně slušelo. To co prošlo jí, už neprošlo žádné. Ale i tak mělo to manželství smutný konec, ale nevzpomínám na něj nerad. Dopisy psala krásné a mnohé má schované. Od žádné jiné jsem si je nenechal. Nedělá to dobře následovnícím, které jsou nadmíru zvědavé a rády čtou dopisy svých předchůdkyň. Jedna mi dokonce i nějaké spálila, včetně fotografií. Vyhodil jsem ji okamžitě i z botama. Tak mě namíchla. Ale, jak říkám, všechny si přečetly dopisy a všechny je jednoho dne velmi nelichotivě hodnotily a k tomu přidaly i hodnocení o mé zkaženosti.
Všechny používaly stejnou větu, tu si snad tajným písmem psaly na dohodnuté místo. Ta věta zněla: Jeníčku ty jsi tak zkažený a chudáci ty ženský co ti naletěly. Jsem vždy přemýšlel o tom, kdo komu naletěl? Kam má pamět sahá, vždy si některá začala. Vždy si mě nějaká vyhlédla a nedala pokoj dokud jsem ji nenabalil. A když jsem ji nabalil, tak mi po celou dobu zdůrazňovala, jak jsem se snažil a ona vlastně ani moc nechtěla.
Chudinky. Měly to vážně všechny těžký. Chtěly mě všechny vychovat, změnit, polepšit a jak se zdá, umřu nevychovaný, nezměněný a nepolepšený. Ovšem musím zdůraznit, že další větu, kterou používaly společně bylo asi od mých dvaceti pěti let. Vím, že už tě nezměním a ani se o to nebudu pokoušet. V tu chvíli zas dávaly sliby, které naprosto nehodlaly splnit. Nemám jim to za zlé. V ženské přirozenosti mimo hereckého talentu, je také talent brát na sebe všechny mužské a dětské věci a pokusit se otočit kolo dějin. Ani jedno se jim nikdy nepovede, protože kolo dějin se zásadně točí dopředu, mužský vždycky mají možnost někam zdrhnout a děti jsou většinou natolik odolné, že se vychovají samy a podle své přirozenosti.
Sice si myslím, že je občas je zdravé a výhodné je korektivně usměrnit pádným úderem v mezích možnosti podle věku buď po zadku a nebo později po tvářich, něco podobného jako zatočit kormidlem u lodi. Loď jedě sama a jen malé „přiťuknutí,” stačí k udržení správného směru. Bloudi co kolem na lodi točili sem tam. Se nadřeli. Kličkovali od hráze k hrázi a furt nic. Občas nasedli a udělali díru. Stejně tak rodiče. Jak berou výchovu moc do ruk, nic z toho, nadřou se a efekt malý. Džamila by se mnou asi nesouhlasila. Jenže kde je konec Džamily a kde bude konec Green party? Myslím, že v příštích volbách už nebudou mít zelení šanci mluvit do výchovy děti. Neřkuli do národního hospodářství. Bych je tak nechal mluvit do prořezávání větví v jejich soukromých sadechi a a sdružovat se po lípou a protestovat proti globálnímu oteplení. Tam by byli užiteční akorát.
Je to beztak děs, co někteří jedinci z téhle stany potažmo ze stran jim podobných dokážou vyprodukovat proti zdravému rozumu. V zemi je zásoba paliva, které poskytuje ekologicky nejčistší způsob výroby energie, zbavuje nás závislosti na dovozu energie a milí zelení se angažují co možná nejvíc proti jádru. Jejich hlavní umění spočívá v tom, že se připoutají řetězy ke kolejím aby nemohl odjet vlak s jaderným odpadem do bezpečného úložiště. Kde čeká na další využití v době budoucí. A nebo takové ty matky typu Kuchtové či Džamily co vymýšlejí hovadiny. Jinak to nemohu nazvat. No mohl bych. Třeba mladickými sny. Ale u Džamily ne bo Kuchtové či západoevropských zelených, kteří zestárli přivázáni u těch kolejí se o mladickém rozpuku už mluvit nedá.
Je pravdou, že v mládí mě napadaly různé radikalistické teorie o spravedlnosti. Takové ty ranně křesťanské. Kádě na Táboru, společný majetek.Rada starších, za uplácení a podvod a zlodějnu pověsit. Nebo aspoň pazouru useknout. Moc se mi líbilo ono Starozákonní „Oko za oko, zub za zub.” Ženy ne, protože společné ženy to by nebylo dostatečně rovnoprávné. Horoval jsem už od mládí pro emancipaci. A dočkal jsem se ji. Akorát, že je taková divná. Proti přirozenosti. Biologické i psychologické. Ale nebudu se tu rozčilovat nepovedenou emancipací. On se už jí někdo pokusí dát do pořádku. Přešel mě radikalismus. Naštěstí.
Ještě když už tak u toho Mackbooku přemýšlím a ‚tukám do klávesnice, říkám si, že je dobře, že se mi podařilo propašovat do televize ten příběh o návratu nevěrné ženy. Vlastně ten melodram, ta šťastná pointa, která se stala, a ne jen jednou, ukazuje, že pokud člověk překoná svou obavu z odmítnutí, může získat. Získat poučení a získat partnera, který o něj stojí. Život už je takový. Dlouho špatné zprávy, všechno vypadá tragicky, nic se nezdá dobře a z ničeho nic nastane obrat. Tohle miluji na počasí ve střední Evropě. Leje, sychravo, vlhko, nic nevypadá dobře a najednou vysvitne slunce. všechno vypadá jinak. Jen se maličko změní počasí k lepšímu okamžitě většina lidí pookřeje.
Stejně tak při špatných zprávách, které se na nás valí. Vypadá to mizerně. už i do skupin chodí lidé, že dostali výpověď, zatím s nimi jednají slušně, všechno se ale řítí ke dnu, nikdo nemá víru. Jenže jak znám lidi, jen se maličko vyjasní budou média jásat, že vše už bude jinak. Jen nám otrne, už se budeme ujištovať, že tisíciletá voda je jednou za tisíc let, velké krize přicházejí za dlouho a co se vztahů týče? Párkrát jsem už v životě zažil, že s e o mne ucházelo několik žen najednou a také byly časy, kdy člověk měl co dělat aby vůbec někde s nějakou promluvil. Fakt je, že ty zlé časy trvaly podstatně kratší dobu, než ty dobré. Tak vzhůru do dobrých časů. A kde že jsou? No přeci támhle za rohem.