V minulém blogu, který je hojně komentovaný se mě jedna účastnice ptala, z jakého důvodu považuji Jana Husa za fanatika.
V minulém blogu, který je hojně komentovaný se mě jedna účastnice ptala, z jakého důvodu považuji Jana Husa za fanatika. Chápu, že Jan Hus je hodně ctěný člověk v této zemi a má pověst člověka, který miloval pravdu a za pravdu zemřel. Jako kacíř a jako člověk, který se postavil tehdejší církevní moci bez ohledu na následky. Tato úvaha je zcela jen můj názor a nevyjadřuje oficiální stanovisko Katolické Církve. Je lidská, proto možná plná nepřesností a jen na základě mých znalostí. Veškeré omyly a nedostatky padají na moji hlavu a vůbec nepochybuji, že budu pravděpodobně v mnohém usvědčen z omylu. 🙂
V dobách svého dětsví jsem byl ovlivněn velmi školou, můj pohled na husitství určovala četba od Jiráska, kterého jsem velmi rád četl. třeba jeho „Mezi proudy, Bratrstvo, Proti všem” další. Také Václav Kratochvíl a jeho Husitská kronika, která byla hodně poplatná době, filmy takzvané Husitské trilogie od Vávry. Nebyl jsem vychovaný ve víře a jako mnozí jsem přijímal pohled na tuhle dobu, který samozřejmě určovala škola, prostředí. Moji rodiče nebyli vzdělanci a více méně byli také ovlivněni obecně přijímaným postojem a pohledem, který se tradoval od dob Obrozenectví, plus pohledem a výkladem ministra školství Nejedlého. Později jsem objevil jinou literaturu, už v komentářích zmiňovaného Josefa Pekaře. A dalších, kteří se zcela rozcházeli s marxistickým a nebo evangelickým plus obrozeneckým pohledem na tu zajímavou postavu Jana Husa a proces husitství v českých dějinách.
Jako kluk, který byl hodně ovlivněný také jistým romantickým pohledem na Husity jako na spravedlivé válečníky, bojující za pravdu Boží jsme dob husitskou miloval. Obdivoval jsem Husa, Žižku, Želivského, Prokopa Holého a další. Četl jsem hodně a v podstatě jen co bylo k mání. K mání v těch letech pro mne byl většinou je ten obrozenecký nebo marxistický pohled na dobu patnáctého století. Na jednu stranu mě čím dál víc mátlo, jak je možné, že náboženství je podle marxistů opium lidstva, na druhou stranu, že tehdejší moc, která vše náboženské díky tomuto pohledu potlačuje a to zcela nezakrytě, velebí katolického kněze, kterým Hus beze sporu byl. Dále z jakého důvodu tolik oslavuje husity?
Ty husity kteří vlastně nechtěli žádnou svou církev, nebyli komunisté, jak se tehdejší marxisticko-leninská věrchuška snažila nám vnutit. Chilialistické hnutí bylo jen nepatrnou epizodou, společné kádě na Táboře taky dlouho nevydržely a rozhodně to nebylo nějaké období osvobození selského lidu od feudálního útlaku. Husité především chtěli být pravověrnými členy Církve. Se všemi věroučnými vyjimkami. Konečně kompaktáta je nakonec uznala za věrné Církve. Protože podle tehdejšího mínění, které platilo „Není spásy mimo Církev.” se oni pokud byli vyvrženi pod klatbou z Církve, nemohli dojít spásy. Pro středověkého člověka to byla nepředstavitelná věc. Věc čirého zoufalství. Víra již vyznávali je učila, že tohle je slzavé údolí, po němž za splnění určitých podmínek následuje věčný život, věčná Spása.
Postupně jak jsem rozum bral, začal jsem chápat, že se nejednalo žádné předmarxistické sdružení, ale o zcela regulerní náboženskou společnost, která prosazovala svoje vidění dogmat, víry a tím tedy i pravdy. Přijímání pod obojí bylo jedním z těch požadavků. Biskupové jako učitelé a vykladači víry, díky apoštolské posloupnosti měli a mají stále v rukou moc, která by se dala připodobnit moci lékaře, psychologa, psychoterapeuta. Členové Církve věřili, že mají tu moc, a oni s ní jednoduše zacházeli, a zacházejí podle míry své zralosti. Hříšní lidé, kteří díky učení jež hlásali a hlásají jsou první mezi rovnými v Církvi Svaté. Té Svaté Církve, která je složena z hříšných lidí. Z toho důvodu došlo ke střetu Husa s církevní hierarchií. Otázka výkladu víry, otázka Svátostí a jejich platnosti, otázka poslušnosti svého biskupa, ke které se Hus jako kněz zavázal. Hus nebyl nad hierarchií, ale jejím členem. nebyl rozhodně žádný bezvyznamný prosťáček.
Církevních reformátorů podobných Husovi, bylo mnohem více, než vůbec tahle ateistická společnost tuší. Většina z nich stejně jako Hus z nejrůznějších důvodů narazila. Kupodivu ani ne z mocenských jako věroučných. Jenže, pokud máte moc hříchy odpustit, podle Evangelia, pak máte moc rozhodnout, kdo bude spasem a kdo ne. Nebo alespoň tomu spasení silně napomoci. takže Církev, především biskupové si hlídají tuhle skutečnost. Onu pravomoc a výklad víry učitelského úřadu přenášejí na kněze. Kněz je ten koho biskup vysvětí, stejně tak biskupem je ten koho jiní biskupové vysvětí a předají mu pravomoc, jež převzal apoštolové a první biskup Římský sv.Petr Petr od Spasitele. Petr jehož Kristus označil za skálu na, které postaví Církev svou a apoštolové darem Duch Svatého a pravomocí hříchy odpouštět a hříchy zadržet.
Vše je založené na „pouhé víře.” Víře, že Spasitel, žil, byl ukřižován, vstal z mrtvých a pověřil své učedníky aby šířili a hlásali Evangelium po celém světě. A předal jim pravomoc spravovat tu Církev až do soudného dne. Církev se po celou dobu stále sjednocuje ve výkladu víry. Teologové, kteří jsou k tomu vzděláváni, hledají pravdu. Biskupové se sjednocují ve víře aby se neodlišoval výklad, ale třeba jen rituál. Tohle všechno bylo pro středověkého člověka podstatně důležitější než dnes. Nešlo totiž o nic menšího než je ona Spása, život věčný, nebo věčné zatracení.
Církev rozhodně nebyla nikdy společenství bezchybně konajících lidí. Jak prelátů, tak laiků. Měla a má své problémy, které samozřejmě jsou středem pozornosti stejně dnes jako kdysi. Kdysi o něco ještě více. Ale v zásadě se dokáže shodnout na Věrouce, dogmatech a má biskupy a papeže jako ty hlavní vykladače. A do toho si přijde Hus a říká, že Církev není v pořádku. To se nedalo popřít a měl s tím docela úspěch. Byl učitelem na Universitě, byl kněz, vzdělaný kněz, uměl zřejmě mluvit. Pranýřoval zlořády, kterých v takové organizaci je vždy dost a dost, jenže kde jsou zlořády, jsou i lidé, kteří vykonávají spoustu důležité a užitečné práce. Církev ve své době byla prostě nezastupitelná. Z hlediska Spásy, víry,
odpouštění hříchů, školství, charita a další.
Ten Hus dokud hovoří o zlořádech a hříších je únosný, ale najednou hovoří o tom, že pokud hříšný kněz uděluje svátost, svátost neplatí. Zase ateisti a nečlenové Církve nemají potuchu co pro věřícího znamenájí Svátosti. A tenhle člověk říká, že hřích člověka udělující Svátost je silnější než Svátost sama. To bylo to, co asi mu zlomilo vaz z hlediska věrohodnosti. Kněz, který vykládá něco jiného, než učí Církev a zpochybňuje celou stavbu věrouky, nehodlá tohle odvolat, má za to, že se jedná o pravdu a je upálen. Osobně bezúhonný kněz, který nemá jiný cíl než být dobrým služebníkem Božím. A najednou je shledán kacířem. Kacířem, který neodvolá a neodvolá.
V tom a v dalších věcech musel narazit. Na tohle nikdy Církev nemohla přistoupit. Svátost má takovou moc, že platí i když ji uděluje člověk, který je pod hříchem. Neodvolal, protože byl přesvědčený, že se nemýlí, že má pravdu a že onu pravdu z toho důvodu zaplatí svým životem. Tím dá najevo, že je správná pravda. Správná pravda za kterou stojí umřít. pro někoho hrdina, pro někoho fanatik. Pro mne fanatik.
Tak jsem od jisté doby rozuměl jeho smrti. Zbytečné smrti, fanatické smrti. Protože to je přesně to, co si myslím, že plodí každá diskuse o pravdě. V momentě, kdy se začíná hovořit o pravdě, vždy se najde fanatik, který se domnívá, že je jejím majitelem bez ohledu na cokoliv. Vášně planou a čím víc planou, tím méně je možnost domluvy.
Z mého hlediska je právě pro to všechno Hus fanatik, který sice nechtěl a vůbec nepředpokládal, co všechno v jeho jménu a učení v dalších 20 letech Čechy a Evropa zažije, ale přesto se to stalo. Zničené vesnice, města, pobořené kostely, mrtví lidé. Nesmiřitelné války, kterými náboženské války vždy jsou. Protože jestli je obtížná shoda, tak především v otázkách náboženské víry, a nebo správné terapie, dokonce se podobají náboženským diskusím, diskuse o globálním oteplování.
Hus podle dobových dokumentů a svědectví trval na svém. Chtěl aby jeho tvrzení bylo vyvráceno. Bohužel diskuse o pravdě, pokud jedna strana má víru a podotýkám jen víru ve vlastní pravdu je nemožná. Zemřel pro víru ve svoji pravdu.
Komunisté měli také tu správnou víru, založenou dokonce na vědeckém poznání. A také je ta správná víra vedla k tomu, k čemu vedla lidi v patnáctém a v dalších století k těm nemilosrdným válkám. Milionům mrtvých. Nejen Stalin. Ale Mao, Gotwald, Castro, Kim Ir Sen a další.
Konečně Ulster je zářnou připomínkou, že náboženské spory patří i do dvacátého století a 11. září, že náboženští fanatici jsou i v jedna a dvacátem století. Madrid, Londýn, New York o tom svědčí
Ano lidí umřít za „pravdu” je kolem nás docela dost. otázkou je, jestli je to hodno takového obdivu, jakému se těší Hus u nás.