Nejsem ekonom, i když pracuji s lidskými motivy. Nejsem ani věštec, přestože někdy říkám lidem; pokud se budete chovat takhle, stane se zřejmě tohle….
Nejsem ekonom, i když pracuji s lidskými motivy. Nejsem ani věštec, přestože někdy říkám lidem; pokud se budete chovat takhle, stane se zřejmě tohle…. Jsem jen člověk, který už za svého života viděl a slyšel tolik ideologických diskusí na téma, psychoterapie, ekonomie, společenský řád, že jsem přestal více méně na ony teorie věřit. Stejně tak mě neberou teoretické diskuse, zda ten či onen OS, aplikace, nástroj jsou lepší protože…, ale zajímá mě funkčnost a použití. Všechno co žádám od OS je aby fungovalo to, co potřebuji. Všechno, co mě na lidském společenství přijde nejzajímavější, je kombinace individuální odpovědnosti, solidarity a přijatelné vztahy mezi lidmi. Ty diskuse nechám na specialistech, kteří se pokoušejí vytvořit ty teorie. Vytvořit a uvést do života. Pro ně jsou důležité. Pro mne nikoliv. Mě zajímá výsledek. Experiment, proces.
Řekl jsem že nevěřím na teorie. Takhle, vím, že určitá míra teorie je nutná, jenže teorie není život. Život prověřuje teorie a lidské společenství je založeno na kompromisech. kompromisech bez ohledu na čistotu teorií. Říká se že zakladatel Apple Steve Jobs požaduje aby výrobky Apple vyhovovaly především jemu. Zřejmě je to nadsázka, ale myslím, že to je přístup, kterému rozumím. Udělám něco, co mi vyhovuje, s přihlédnutím na teorii, (jsou prostě zákony, pravidla a zásady, které nelze obejít,) něco co mi slouží k mé spokojenosti a pokusím se nabídnout druhým, buď produkt nebo směr. Jistou filozofii. Dá se to přirovnat pramenu vody na kopci. Voda si cestu najde sama. Není nejpřímější, je ovšem nejsnadnější. Gravitace funguje a voda si během doby, kdy je tažena silou gravitace z kopce hledá nejsnazší cestu. Voda teče jak jí to vyhovuje.
Je zvláštní, že ač nejde vždy nejkratší cestou je nakonec ten mírně klikatý směr s různými překážkami shledán jako nejvýhodnější. Nejvýhodnější pokud se týká zavlažování půdy, eroze i čistoty. Tekoucí voda má samočistící schopnost. Stejně tak vidím mnohé věci v životě. Ekonomické teorie říkají jedno. Život, často něco jiného. Dlouho se lidstvo učilo, že je potřeba napřed něco vytvořit, pak teprve s mírným ziskem prodat, tak aby byl spokojený kupující i prodávající. Růst nikoho nezajímal. Zajímal ho zisk. Nevím jestli to co říkám souhlasí nebo odporuje nějaké ekonomické teorii, ale mě nikdy nezajímal růst, ale poměr nákladu k výdajům a zda ten rozdíl, který je mezi náklady a výdaji mě uživí. Možná existuje teorie, která říká, že nejdůležitější je růst. Jenže jestliže procenta růstu se počítají každoročně z dosaženého objemu, pak nutně co stačilo předloni, je letos málo. Jenže předloni to stačilo. Předloni jsem měl zisk, letos mám zisk. Možná nemám růst. Pracuji stejně, příjem mám o malinko vyšší. Kopíruje inflaci. Jenže to mě netrápí. Moje potřeby můj zisk uspokojuje.
Vyšší efektivita práce, větší finanční prostředky, více utrácející lidé. Zdánlivě nekonečná spirála, která se nemůže zastavit. A najednou je tu krize. Málo objednávek, malá spotřeba žádný růst, propad. Apokalypsa. Někteří říkají. Miliardy lité do bank, miliardy lité do podpory ekonomiky. Politici, kteří chtějí být zvoleni. Všichni hovoří o tom, že pokud nebude růst, zastaví se vše. V Evropě počet obyvatel nestoupl natolik aby bylo nutné zvyšovat výrobu natolik jak se zvyšuje. Prudce a přímo. Stejně jako není nutné aby voda padala prudce a přímo z kopce a aby odtékala co nejvíc drenážemi. Kde se porušily přírodní potřeby a pravidla, tam nastává chaos. Problém je zřejmě v tom, že jsme se dali chytit do pasti, která by se mohla nazvat .„Rozpínavost”
Příliš chamtiví i když nasyceni. Mladí Angličané se jezdí opíjet do Prahy. Už jim nestačí opíjení se doma. Mladí Němci si jezdí kupovat prostitutky do Čech. Jsou lacinější a může jich mít víc. Rodiny mají dvě až tři auta. Provozní náklady stoupají. Už nestačí jeden příjem, musí být dva příjmy. Protože je potřeba dovézt nákup z hypermarketu. Nákup, který normální rodině vydrží na měsíc. Ovšem zlepšili jsme spotřebu natolik, že jen na týden. Spotřebu i výdaje. Rosteme.
Naříkáme na bankéře a nevšimli jsme si, že jsme jim jen napomohli v těch chybách. Vlastní pýchou na vlastní neomezenost. Přesvědčili jsme je i sebe, že je možné dát všem stejný luxus. Bez ohledu na jeho schopnosti a jeho výkon. A jeho skutečnou potřebu. Míra solidarity, totiž překročila únosnou mez. Životní úroveň jakou mají dnes důchodci, měli kdysi střední dobře situované vrstvy. Přesto se tato skupina obyvatel tváří, jako zbídačelá. Kupodivu, chodí po supermarketech, vybírají si ty které poskytují slevy. Mají spotřebu jako měl kdysi a ne tak dávno jen někdo. Přesto se dožadují stále více a více peněz. Ty laciné supermarkety jsou tak zásobeny, jak byly zásobeny kdysi Tuzexy. Co je Tuzex, nebo spíš byl, si mohou neznalí najít na internetu. Ovšem, je to politická síla, ti důchodci.
Nastal okamžik pravdy. Růst se zastavil, dluhy se musí zaplatit, včetně těch co nadělali ti, co si pořizovali věci, na které si neušetřili, z toho rozdílu mezi výdaji a příjmy. Exekutoři jim budou zabavovat majetek, protože jsou dlužní za něco, co vlastně ani nepotřebovali. Jen to chtěli. Možná někomu dojde, že mít růst neznamená žít ze zisku. Prodávám svůj čas a někdo si ho kupuje. Mám náklady na dopravu, na provoz domácnosti, provoz firmy. Čím víc si půjčuji, tím víc rostu. Jenže půjčit si ještě neznamená mít zisk. V tom je problém všech těch ekonomických teorii. Ať dělám co dělám, stále před sebou hrnu dluh.
Jako jednotlivec se mohu rozhodnout, že skutečně budu žít bez dluhů. Splatím ty co mám, nové neudělám. Mohu se rozhodnout, že nebudu žít nad své poměry. Zřejmě unesu i to, že jsou lidé, kteří žijí v domácnosti z jednoho příjmu a místo každý tří řízků k obědu mají každý jen jeden. Hlady nejsou. Zima jim není. Pokud tahle situace postihne i mě, smířím se s ní. Pokud ne, unese moje svědomí, že lidé, kteří žili dlouho nad poměry, žijí momentálně přiměřeně svým poměrům. Nevím proč bych se měl snažit zlepšit jejich osud. Hlad nemají, zima jim není. jen si nekoupí mackbook a nechají si starý Lenovo. Například. Sociální inženýři jistě se mnou nebudou souhlasit, komunisti a levičáci také ne, ale na jejich souhlasu mi nezáleží.
Jestli považuji za něco důležité, tak aby lidé i v hospodářské krizi pracovali a neztratili pracovní návyky a řád. Nezaměstnaní mohou klidě vykonávat veřejné práce, než se situace zlepší natolik aby sehnali zaměstnání. Pokud se opraví silnice, vyčistí lesy, zlepší se životní prostředí díky veřejným pracím jen dobře. Ti co nechtějí pracovat, protože je to pod jejich důstojnost, mohou být doma, ale za svoje. Podle zákona mají právo na podporu, tu dostanou. Po vyčerpání lhůty pokud nebudou chtít mít příjem z veřejných prací, mohou si najít příjem vlastní. Jestli bych chtěl aby stát do něčeho investoval, tak přesně do takových prací. Samozřejmě moje návrhy neprojdou, protože uslyším, že když mám takové a takové vzdělání, nemohu přeci sbírat klestí v lese a čistit parky. Budou-li to chtít dělat Ukrajinci, Vietnamci za minimální mzdu, proč ne? Jestli to nevoní domácím pak se nedá nic dělat. Udělají to jiní a peníze utratí tady. Aspoň bude uklizeno a slušné silnice a zateplené baráky. Rozhodně vidím rozdíl v tom jestli se někdo poflakuje doma a propadá se do deprese. nebo při manuální práci relaxuje a přemýšlí o svých možnostech a ještě si peníze vydělá, než aby je dostal jen tak v rámci sociální dávky.
V dobách osobní krize jsem se jinak nechoval. Zisk, ten rozdíl mezi příjmy a výdaji byl nižší, měl jsem dluhy díky své rozmařilosti. Změnil jsem způsob života, pro jistou dobu jsem omezil svou spotřebu, staral jsem se o aspoň nějaký zisk, věnoval jsem se dávání do pořádku svých osobních záležitostí. Po čase se poměry zlepšily. Už jsem věděl, že život na dluh přináší jen potíže. Investoval jsem část zisku ze svých aktivit do vzdělání. Po čase jsem měl zisk větší a mohl jsem si dovolit víc. Nežádal jsem od státu. Jen od sebe. Přiměřeně svým poměrům. Od té doby, co jsem udělal součet svých dluhů a splatil je, jsem už nad svoje poměry nežil. Poučil jsem se. Nemusí se nikomu líbit moje pojetí, ale zatím jak se ukazuje, žádná ekonomická teorie nepředčila můj způsob uvažování. Zatím všechnu ty expanzivní růstové teorie končily vždy krachem. Lidstvo nepoučí. Ale poučit se mohou mnozí jednotlivci a postupně prosadit jiný přístup k životu. Založený na zisku, který není na dluh.
PS: Nemám nic proti provozním úvěrům, které produkují čistý zisk. 🙂 V přiměřené výši a přiměřené nákladům a příjmům. Tomu se říká asi investice. Myslím.