Markéta odjela včera odpoledne s tím, že mi chce dopřát čas a prostor k vyspání se. Kupodivu, jsem ji poslechl a vyspal jsem se. Měl jsem tři periody, po několika hodinách spánku.
Markéta odjela včera odpoledne s tím, že mi chce dopřát čas a prostor k vyspání se. Kupodivu, jsem ji poslechl a vyspal jsem se. Měl jsem tři periody, po několika hodinách spánku. Jednu odpoledne, potom jednu z večera a další v noci až do malé chvíle než jsem začal psát tenhle blog. V mezičasech jsem si četl, chvíli se díval na televizi, zjistil jsem že dávají western, který neznám, ale nedodíval jsem se. Nebavil mě. Také jsem si četl komentáře k blogům , napsal jsem asi dvě nebo tři odpovědi k jednotlivým komentářům.
Osobní příběhy jak Heleny a Evy, které zde rezonovaly nepochybně přispěly k množství komentářů, vyjádřené podpory i úvahám na téma závislost. Tady hlavně ze strany Evy. Helena se hledá, hledá pomoc, Eva se ptá a také hledá. Obě hledají nějaké vysvětlení, proč je to tak a není to jinak? Správnou odpověď nemám a tedy ji nedám. Do toho se mísí poznámky k pořadu Rodina a já, který je na internetu a ten díl se jmenuje „Předávkovalo se mi dítě.”
Znám dost rodičů jimž zemřelo dítě. Tragicky, na úraz, předávkováním, na zhoubnou chorobu. V padesáti osmi letech každý člověk je už na světě dost dlouho aby znal takové případy, a pokud je terapeutem zná jich asi o něco více. Jeden z prvních pacientů, kterého jsem poznal v léčebně byl bývalý policista. Ne příliš příjemný člověk, zakaboněný, odtažitý. Až do chvíle, než na skupině začal z ničeho nic vyprávět, jak mu umírala pětiletá dcera. Umírala rok a zhoubný nádor. Všichni ti kořalové, feťáci, hráči, včetně mě jsme měli v očích slzy. Vyprávěl to tichým monotonním hlasem. Za tři dny šel domů a už jsem ho nikdy nepotkal. Jako většinu pacientů. Ale to odpoledne si pamatuji dodnes.
Stejně tak si pamatuji advokáta, který pět let nemohl přijmout a skousnout skutečnost, že je závislý. Stejně jako Eva hledal informace, četl co mohl, co objevil. Byl vlastně také takový první abstinující závislý, kterého jsem poznal tohoto druhu. Trápil se tím. Ne tím, že se nemůže napít. S tím se celkem vyrovnal, ale trápil se tím, že má takové postižení. Vnímal se jako slaboch, který nezabránil něčemu, čemu by mohl zabránit. Vnímal závislost jako nespravedlivou křivdu na svém životě.
Jsou lidé, kteří takto berou jako křivdu místo a rodinu, kde se narodili. Jsou lidé, kteří berou své narození jako projev ohodnocení svých kvalit. Jsou lidé, kteří neměli štěstí na partnera, který se postupem času projevil jako nedostatečný. Protože to co bylo dobré v pět a dvaceti už nestačilo o deset let později. Jednoduše, jsou lidé, které postihlo štěstí či neštěstí aniž by oni sami k tomu nějak přispěli. Jako rodinu jednoho mého známého, kde zahynuly dvě děti ze tří. Z lásky se lidé rodí a z lásky se zabíjejí. I ty zabité jsem znal. Ne jen že jsem o nich četl v novinách. Hledají se vysvětlení, proč jsem se stal závislým, proč těm tak věřícím lidem, kteří pomohli kde mohli, se zabil syn při neškodném lyžování? A mnohé další.
Já ty odpovědi neznám, neumím je vysvětlit a všechny teorie, které jsem o těchto věcech slyšel a četl mi splývají. Vím, že mnohé události jejichž ovlivnění je v mé moci. Je v mé moci pokud mě nepostihne neštěstí, být i v mých letech pohyblivý. Je v mé moci žít tak abych měl co nejméně zažívacích potíží. Je v mé moci abych se na přechodu rozhlédl a v horách nešel tam kde na to má kondice nestačí. Přesto se může stát, že na chodníku mě přejede auto a nebo na zastávce na mě spadne strom. Nevím jestli to mám psáno v Knize osudu, nebo se stala náhoda. Jako křesťan bych se tolik neměl bát smrti, doufat v milosrdenství a příští život, ale jako většina lidí při pomyšlení na ono neznámo mám lehké mrazení v zádech. Ta možná budoucí existence, jejíž formu si neumím představit ve mě vyvolává nejistotu.
Svět je plný nebezpečí, neznámých rizik, známých potíží, nečekaných radostí a dlouhotrvajícího smutku a trápení. V srpnu se dovážejí lidé z dalekých zemí za prací, o pár měsíců se spekuluje, jak je dostat domů aby nebyli bezpečnostním rizikem, protože pro ně z ničeho nic není práce. Proč padá ekonomika, klesá poptávka? Všichni vysvětlují, každý má jiné zdůvodnění a všichni podobně říkají. Dřív nebo později bude lépe. Z neznámého terapeuta, který před několika lety psal své postřehy a úvahy o závislosti na bezplatný web pro svojí přítelkyni, se najednou stane člověk o jehož spolupráci stojí televize. Nebo někteří lidé z televize. Abych byl přesný.
Samozřejmě, dá se odpovědět. Je to výsledek tvé píle a práce. Jak tohle říká Markéta, která se na mě obrací po letech se žádostí odpověď, proč je něco takhle a proč nedojde spravedlnosti hned a ne až třeba časem. V těch komentářích je obsaženo spousta dobrých odpovědí. Pochybuji ovšem, že některá z nich je absolutní. Mohu sice Evě říci. I po deseti letech jste podle mého mínění nenašla smysl té situace. Nenašla jste ono smíření, že se prostě s námi dějí věci, které když nehlídáme nás zaplaví. Kombinace léků a alkoholu prostě navozují duševní stavy, které nejsou optimální. Pokud se tahle metoda i při poměrně mírném praktikování provozuje dostatečně dlouho, výsledek se dostaví. Třeba právě tím pobytem na ARU a následně PL, kde je vám diagnostikovaná závislost.
Mohl bych si stěžovat, že jsem se narodil v rodině alkoholika a psychotičky, ženy, která díky své „nezodpovědné matce,“ jež si ji pořídila během pobytu svého muže v kriminálu, kde on seděl za zabití chlapa ve rvačce nožem, byla vnímaná jako něco podřadného. Devět dětí. Osm s jedním, jedno s jiným. Nepříjemná životní prognóza. Má matka si vzala alkoholika a až na krátký čas se od něj nedokázala oprostit. To že mohla, prokázala rozvodem a tím, že skutečně bez něj nám zařídila dva roky klidného dětství. Pak znovu podlehla jeho ujišťování a bylo zle. Už ji nebylo pomoci. Ani ji, ani nám dětem. Roky před rozvodem a roky po rozvodu se na mě i mé sestře podepsaly nesmazatelně. Ano ten opilec byl zdrojem toho neštěstí, ale od zdroje se dospělý člověk dokáže oddělit. Jestli v sobě najde sílu a odvahu.
Necítím křivdu, neptám se jestli to mohlo být jinak? Mohlo, ale nebylo. Stejně tak u toho advokáta nebo Evy. Závislost jako taková je nezměnitelný fakt. Stejně nezměnitelný fakt, jako je naše minulost. Stejně jako nezměním, že pokud chci vidět jak vypadají mé dvě dcery musím se podívat na facebook. Objevil jsem tam jak Babetu, tak Zuzanu. Napadla mě tahle možnost někde kde bych ji vůbec nehledal. Na specializovaném portálu na Linux. Kupodivu neprožívám ani nijak zvláštní radost. Už jsem si zvykl, že své dvě děti neznám. Prostě je neznám a ony neznají mě. Nevědí kdo jsou a odkud jsou. Jim to zřejmě zatím tolik nevadí. Smířil jsem se s tím, že jsem potkal dvě ženy, které mě oddělily od dětí. Mohl bych se ptát jestli je to moje neschopnost, že jsem viděl dvě krasavice a nechal jsem se zaslepit jejich krásou a vůní a nepochopil jsem co jsou zač?
Mohl, ale neptám. Prostě jsem byl zamilovaný, ony byly zamilované a naštěstí jsme se nezabili, jen rozešli. Naštěstí ty dcery nikdo nezneužíval, netýral a ony jsou naživu. I takhle se dá vidět minulost. Možná ty dcery přijdou, možná nepřijdou. Zval jsem je. Jsou lidé, kteří mají za svou kvalitu, že prožili svůj život s jedním partnerem. Jestli je to jejich zásluha nevím. Třeba se nic zlého o svých partnerech nedozvěděli. Třeba jejich partneři se nic zlého nedozvěděli. Jako terapeut i člověk vím ledacos, co by narušilo leckteré domácí štěstí, jež se zdá neochvějné. Takhle si prostě žijí, snášejí se a mají klidný život. Přeji jim ho. Jen si nejsem jistý, že to vypovídá o větší kvalitě jich samých. Možná měli je to štěstí, které ti druzí neměli. Možná?