Jsem včera povídal s jednou známou a ta mi vyprávěla příběh, který se ji nedávno stal. Byla z něj velmi udivena. Docela jsem ji chápal.
Jsem včera povídal s jednou známou a ta mi vyprávěla příběh, který se ji nedávno stal. Byla z něj velmi udivena. Docela jsem ji chápal. Žena, která zjistí, že ji bývalý manžel asi po pětadvacetileté odmlce, kdy se během té doby nikdy po rozvodu nesetkali ji nepoznal. Vždyť už Vašík Neckářů, kdysi zpíval …mají jiné tváře a jiná příjmení…
A byla udivena, že já se nedivím a ještě ji říkám, no já jsem jednu ze svých bývalých žen, se kterou mám dítě se taky neviděl 24 let a nejsem si jistý jestli bych ji poznal. Přeci jen v těch čtyři a dvaceti vypadala jinak než vypadá dnes ve čtyřiceti devíti. Si myslím.
Lidé mění tváře, vlasy, hlavně ženy a postavu. To muži i ženy. Je fakt, že někdo se mění málo, ale poznal jsem málokterou bývalou lásku, pokud se sama ke mě nepřihlásila a neřekla mi rozverně, si mě nepoznal viď? Rozverně proto, že by to musela říct ze smutkem. Já aspoň smutek vždycky mám, když vidím ty dámy v letech, které vypadaly kdysi minimálně stejně dobře svlečené jako oblečené. I když je fakt, že většina jich vypadala mnohem lépe svlečená. A najednou ž jsou to jen krásné hadry a šperky, jistá elegance u některých, ale už tam většinou není ta jiskra v oku a potutelný úsměv.
Ta moje žena Alena, kterou jsem neviděl těch dvacet čtyři let, měla jiskru v oku, potutelný úsměv, dlouhé nohy a velikánské modré oči, pod záplavou nádherných tmavě hnědých vlasů až do pasu. Mám s ní dceru Zuzanu, kterou jsem také neviděl těch 24 let a jestli je po mámě, jako že to vypadalo,že bude, tak mají mužský na co koukat. Rozešli jsme se s Alenou ve zlým, hodně ve zlým. Utekla ode mne a tehdy dobře udělala. Co neudělala dobře, že se se mnou nikdy nechtěla o té Zuzaně domluvit. Pak už to bylo na Zuzaně a ta také nechtěla. No nic, už jsem to oplakal.
Život mi dopřál krásný ženský a občas smutný příběhy. Ty jsem si většinou vyrobil sám. Takže rád se koukám na jejich fotky, které mám a pouštím si k tomu ty písničky mého mládí, kdy zpěváci zpívali většinou romantické písně o lásce. Vlastně ani nevím o čem dnes zpívají zpěváci. Tak moc je nesleduji. Uvízl jsem v osmdesátých letech a to už je dvacet let. Jenže mi to nevadí.
Ale abych se vrátil k tomu smutku v hlase té mé známé. Rozuměl jsem tomu, když se ani nerozhořčila, spíš tak moc smutně konstatovala, že ten její muž s ní mluvil přes rameno, když ho viděla v obchodě a oslovila a on si ji vůbec nepamatoval a to byli spolu deset let. Musela mu připomenout, kdo je. A byla smutná z toho, že byl sešlý, tedy podle jejího vyprávění. Možná, že byl, si myslím, jen ležerněji oblečený. Nevím. Ten smutek z toho vyprávění byl cítit.
Chápu ji, já bych taky Alenu rád znovu potkal na náměstí v Děčíně, když jsem šel tehdá, zadumaný a někdo mi říká „ahoj.“ Kouknu a pěkná holka se na mě směje a dumám odkud ji znám. Připomněla mi setkání s její kamarádkou se kterou jsem měl mít rande a z nějakýho důvodu jsem na něj nedorazil. Už ani nevím proč. Mám pocit, že jsem cestou na to rande potkal jinou. Ta Alenina kámoška mi to při náhodném setkání pokusila dát sežrat. Jenže nějak jsem na ochutnávku neměl náladu a vzdálil jsem se. Tý krásný holky jsem si všimnul, jen jsem zrovna nepředpokládal, že by měla zájem po takové inserci mé osoby.
No a měla. Za rok jsem si ji vzal a za další rok ode mne utekla kvůli chlastu. Nechoval jsem se k ní zrovna hezky. Jenže to byla doba, kdy jsem se nechoval hezky vůbec a skoro k nikomu. Trvala ta doba rok. Pak jsem byl bez ženy, bez peněz, kamarádů, dobré pověsti. No pozdě litovat. Pořád ji vidím, jak vycházím v Ústí n/L z nádraží, ona stojí v halence a dlouhé sukni s kamarádkou u nich několik vojáků, kteří se je pokoušejí balit. Kamarádka ji ukazuje na mě, rozbíhá se, skáče mi kolem krku a ti kluci jen řvou, „Takovýho prcka sis vybrala?” Dala mi pusu, otočila e k nim a vyplázla na ně jazyk. Vzali to dobře kluci, smáli se.
Tak tohle už nikdy nezažiju, myslím s Alenou, a těžko bude svítit, tak krásně slunce na ty voňavý, rozesmátý holky, jako když mi bylo kolem těch třiceti. Plus minus. Asi by to dnes nebylo moc veselý setkání. Nikdy jsem ji nepotkal, pravdou je, že jsem ji také nikdy nehledal. Párkrát jsme spolu komunikovali telefonem a několik dopisů a pak utichlo vše nadobro. Asi bych stejně jako ten bývalý manžel mé známé, měl co těžko říkat. Hledal bych tu holku a viděl bych ženu v letech. Nikdy se mi nestalo, že bych se po dlouhém odloučení s nějakou ženou dokázal na ni podívat stejnýma očima jako kdysi.
Protože už nikdy nepůjdeme spolu ze Severní terasy na Střekov, nebudeme závodit kdo bude dřív doma, a po tom to sestupu z kopce a výstupu do kopce, jak to v Ústí prostě je, když se jde tímhle směrem z jednoho konce na druhý. Nikdy spolu nedorazíme spolu domů, její rodiče jsou pryč a máme celý dům pro sebe a jak jsme rozpáleni cestou a „pereme se” kdo bude dřív ve vaně a v té vaně skončíme o něco později protože jsme jeden na druhého tak hladoví, že se zcela bezstarostně milujeme v horké letní noci na podložce před vanou.
Potkal-li jsem se někdy s některou a měl s ní podobně náruživý vztah jako s Alenou, a viděl tu usedlou dámu, už nikdy neviděl to smyslné děvče jako kdysi. Rád bych, ale nejde to. Tohle možná také běželo, tomu bývalému muži mé známé hlavou. Samozřejmě leckterá teď řekne, „chlapům jde jen o jedno.“ Myslím, že nejde, ale jednoduše se nění kam vrátit. Do mládí se nikdo nevrátí, minulost nepromění v přítomnost a sám za sebe mohu říci jedno. Na takovou minulost vzpomínám raději sám, protože potom pořád vidím, ten dlouhý táhlý krok jakým uměla chodit jen snad Alena. Ta nechodila, ta plula.
Říkám si, že přes to všechno, co mezi námi bylo zlého, byly časy, které stály za to prožít. Je mi líto lidí, kteří nemají aspoň jednu takovouhle vzpomínku. Znám takové. Jsou ctnostní, vzdělaní, život jim plyne hezky. Jenže nikdy nešli pěšky z jednoho konce města na druhý, nikdy spolu třeba nezpívali, jako jsem zpíval s Alenou i Petrou. Nikdy nevylezli spolu na kopec a třeba jim nikdy neřekla ženská jako řekla Petra mě. „Jeníčku, to jsi mi neřekl, že tady uvidím tohle, když si mě lákal do Děčína, to bych přijela dřív.” A obejmula mě a já byl slabý v kolenou. Když ji nepotkám zestárlou a ona mě, tak se tam můžeme každý zvlášt, znovu mladí vrátit na ten kopec, nebo do té tančírny a zase všechno vidět ve slunci. Možná i ten bývalý manžel mé známé, něco podobného sem tam v duchu viděl.