Konec řeči XXVIII

Zrovna včera se na mě obrátila jedna má známá. Říkala mi, že bývalá láska jejího manžela se rozvádí a už mu několikrát telefonovala a chce se sním sejít, poradit atd. Co tomu říkám?

Zrovna včera se na mě obrátila jedna má známá. Říkala mi, že bývalá láska jejího manžela se rozvádí a už mu několikrát telefonovala a chce se sním sejít, poradit atd. Co tomu říkám? Řekl jsem, že osobně bych nebyl rád, kdyby se bývalí milenci mé ženy obraceli na mojí ženu a hledali u ní pomoc a útěchu a ona by jim ji se pokoušela poskytovat. Prostě by se mi to nelíbilo. Nepřál bych si aby moje žena měla jakýsi pocit závazku vůči někomu, kdo ji opustil a když je mu nejhůř, hledá ji a chce ji využít ve svůj prospěch. Navíc tohle bych viděl jako rizikovou situaci pro náš vztah, protože vím jak snadno tyhle věci neškoleného člověka vtáhnou a jak si mnozí lidé najednou vezmou za své, onu záležitost, a už jen z prestiže se pokoušejí o úspěch a záchranu toho žadatele o pomoc. Nemluvě o dalších možných pokušeních. Pokušení nepropadne spolehlivě ten, kdo se mu nevystaví. A terapeutická blízkost pro neterapeuta je značně riziková. Cvičený terapeut při vědomí, že sexuální vztah s klientkou je konec terapie a poškození terapeuta i klientky, hlavně klientky/klienta v případě, že se jedná o terapeutku, se dokáže držet zpátky. Kdežto laik, který podlehne pocitu záchrance, velmi snadno v rámci pomoci a záchrany hranici bezpečí obou onu hranici mnohem snadněji překročí.

Překročí a daleko snadněji své selhání před sebou omluvit. Vždy lze „argumentovat, že jsem tomu člověku poskytl pomoc a útěchu, když je ted na tom tak zle.” Pamatuji se na jednu takhle utěšenou, která po svém utěšení přišla vysvětlit manželce utěšovatele, že je mezi ní a utěšovatelem opět velká láska, a tedy ona by měla jít dobrovolně z cesty. Stejná argumentace jako když otec, který se soudí s dcerou o majetek po její matce, se kterou se rozvedl, že kdyby ona mu to dobrovolně dala i to co mu vůbec nepatří, ale on to potřebuje, tak by mu ulehčila život. To že v obou případech je to jen prachsprostý pokus o krádež, buď manžela nebo majetku ani jeden vůbec v úvahu nebere. Oni potřebují a mají tedy právo.

I to je jeden z důvodů, proč se příliš, nebo vlastně vůbec nepřátelím se ženami se kterými jsem kdysi měl vztah. Tato přátelství bývají riziková z pohledu mojí další partnerky a vyvolávají nejistotu u toho u ní. Z toho co jsem napsal v předchozím odstavci, je zřejmé, že se nejedná o zbytečnou opatrnost, ale řádnou opatrnost. Nejistota, tak jak je ještě nemusí vyvolat žárlivost, ale ke kvalitě vztahu nepřispěje. Jistá míra obavy a opatrnosti je přirozená a prospěšná.

Markéta je tolerantní, ale přesto vidím jak moje kontakty s některými bývalými uchazečkami o mou přízeň, které se omezují jen na mail a chat jsou pro ni obtížné. Natož, kdyby věděla, že se scházím s bývalou milenkou a mám potřebu jí dělat poradce v jejím milostném, nebo partnerském životě. Jak říkají moji klienti. „To by fakt nemusela rozchodit.” Já bych něco podobného, pokud bych se to dozvěděl, také těžko vydýchával. Vím o životě dost a svoje. Ne všechno co o něm vím, je hezké.

Už jsem párkrát viděl, jak se bývalé lásky pokoušely nabourat nový vztah. Kupodivu dělají to mnohem častěji ženy. Sice jsem v této knize popsal jeden návrat, ale ne vždy asi návraty jsou žádoucí. Už hlavně proto, že ti lidé málokdy dozrají natolik jako dozrála ona manželka, aby byli schopni skutečně fungovat ve vztahu. To je to čemu moc nevěřím a nevěřil jsem u těch bývalých lásek, jež jsem tu popsal. Jestliže mi řekne, že odešla kvůli mému, špatnému chování, pak to chápu, jetliže mi řekne že odešla protože mě přestala milovat, také to chápu. Chápat mohu, ale nemusím ještě k tomu chápání věřit, že se změnila, něco pochopila, že ji jde jen a jen o přátelství. Navíc jako terapeut mám zkušenost, že moje partnerky, celkem klientky kupodivu unášely, ale když si mě klientky chtěly pro sebe okupovat, pak nastal problém. Proto většinou tyhle věci držím stranou od svých partnerek.

Stejně tak nedoporučuji nikomu, když už se rozhodne tu pomoc své bývalé lásce poskytnout, a to mám na mysli tu lidskou pomoc, nikoliv sexuální výpomoc, pak at o tom doma je pokud možno co nejvíc zticha. Přijít domu, udělat na manželku ramena, nebo vypnout prsa „koukni jak jsem úžasná/ý skvělá/skvělý” je na pováženou. Pamatuji se na jednu manželku, která sice nezachraňovala bývalou lásku, ale zaměstnance svého muže, natolik, že se rozvedla. Zaměstnavatel propustil onoho zaměstnance z docela lukrativního místa a ona žena, která hrdě zachraňovala, odešla z vily do garasonky. Z lásky, jak říkala. Začalo to tím, že se doma pochlubila, že s ním šla na oběd a tam mu rozmluvila jeho nápady jak potrestat bývalou ženu. Manžel zpozorněl, protože znal pověst svého podřízeného a nakonec po dobrém zpozornění i zjistil. Ono zas nedá takovou práci ty umně kombinované konspirace mimomanželských aktivit odhalit.

Odhalil, zaplatil mlátící komando, komando řádně a beze zbytku zmlátilo zaměstnance, kterého samozřejmě předtím propustil na paragraf 53. Důvod se našel. Komando vykoplo manželku z vily, kam se ona bála vrátit i když měla právo tam bydlet. Ale strach je někdy větší než právo a nárok. No a tak štastně žili spolu v garsonce, ale už nežijí, protože on ji zmlátil jako mlátil svoji předchozí ženu, která od něj utekla, podle hesla. „Kdo uteče vyhraje.” Neboť co si budeme povídat? Od některých lidí se zacháníme jen dobrou schopností běhu a úkrytu. Ona se po zmlácení poptala v okolí a navíc pro jistotu navštívila jeho manželku, která ji ze slzama v očích děkovala, že si ho vzala na starost.

Ty slzy byly z radosti, nikoliv zármutku. Takže ona zachranitelka našlatu utečenou plnou štěstí z odchodu manžela,Tu před ní zachraňovala jejích muže, díky němuž opustila pohodlí vily, v klidném prostředí jedné pražské vilové čtvrti, odešla se z lásky dát mlátit do garsonky na sídliště.

Láska je prostě skutečně zajímavá. No nepotěším ty zachránce. Nebyl happy end. V takovýhle případech se šťastné konce odehrávají málokdy. To jen v romatickém filmu, hrdinka čekající na autobusové stanici, potká rytíře v bílem cadillacu, jedoucího deštivým večerem, či mrazivým ránem. Hrdina naloží hrdinku držící v náručí roční dceru a vyhlížející tramvaj směrem k asylovému domu. Naloží a odveze do své luxusní vily. Tam se zněj vyklube se milionář a konkurent, jak jejího manžela, co ji vyhnal, tak bývalý kamarád onoho padoucha co mlátí ženský za zavřenými polstrovanými dveřmi aby nebylo nic slyšet. Značně empatický a chápavý a samosebou pohledný je ten hrdina.

Kdepák, co vím, tak tyhle manželky do toho azylového domu dorazí a jsou tam většinou dost dlouho. Čeká je dlouhá doba
radosti bydlení v azylovém domě, než se z něho vyhrabou někam do další garsonky, kterou splácí a mezitím se soudí se svým bývalým mužem o majetek, který on už žádný nemá, protože si to zařídil. A taková krásná historka to mohla být. Jedno ženský oko by suché nezůstalo. Jenže není a ony si takhle řeknou jen. Tele, co si to neumělo zařídit.Mimochodem i já si myslím že si to neuměla zařídit.