V komentářích k poslední kapitole jsem cítil lehký požadavek abych byl stručný a konkrétní. Abych říkal věci, které jsou jasné.
V komentářích k poslední kapitole jsem cítil lehký požadavek abych byl stručný a konkrétní. Abych říkal věci, které jsou jasné. Považuji tenhle požadavek „neztrácet nit a jít k věci” za celkem oprávněný. Bohužel už jsem i v odpovědi na onen komentář řekl. Píši knihu. Kniha není telegram. Oboje slouží k jinému účelu. Mohu tisíckrát říkat. Chcete-li si udržet sebeúctu a vidíte, že vám partner partnerka dělají naschvál, odejděte. Je to jasné, srozumitelné a dokonce uskutečnitelné. Ale neříkám lidem co mají dělat a jak to mají dělat.
Vzpomínám si na jednu mladou dámu z konce sedmdesátých let. Měl jsem s ní takový lehký mimomanželský poměr. Ona svobodná. Věděla, že jsem ženatý a nijak ji to dost dlouho nevadilo. Samozřejmě chtěla mít na mě výhradní právo, něco jako „number one” jak říkala o dvacet pět let později jiná, která měla se mnou mimomanžeský poměr. Pouze role byly obrácené. Já svobodný, ona vdaná. Jmenovala se Katka. Na tohle jméno jsem lehce zatížený, podobně jako na jméno Hana. Dámy s tímhle jménem v mých očích vždy lehce zkrásní. Stejně jako jméno Markéta je pro mne jméno značící jistou solidnost.
A ta Katka byla se mnou tehdy asi po tříměsíční známosti„na tanečku” jak se říkávalo. Měli jsme tam nějakou rozepři a všiml si toho gentleman od vedlejšího stolu. Přišel požádal o tanec jako bych tam nebyl, ona se zvedla jako bych tam nebyl a vydali se na parket. Evidentně se dobře bavila. On také. Hudba dohrála a směřovali k baru. Seděl jsem, bylo mi všelijak. Zavolal jsem vrchního, zaplatil za oba. Vzal účtenku, konzumačka se tomu říkalo, byla to vstupenka s povinnou konzumací 25 Kčs. To se tak dělalo v některých kavárnách a vinárnách.
Takže jsem vzal svou zaplacenou konzumačku i jeji, kde bylo ještě těch dvacet pět korun k útratě. Nebyly to tehdy zas tak velké peníze ale mnohé mladé dámě stačily na celý večer. Tehdy. Došel jsem k tomu baru, v ruce držel konzumačku, její kabelku, obé jsem ji podal a řekl. Bav se dobře zlato, útratu jsem zaplatil, odcházím. Gentleman chtěl něco říct, ale podíval se na mě a chuť ho přešla. Katka zůstala jak opařená. Odkráčel jsem středem. Nekřičel jsem, nepral jsem se, i když v té době jsem pro ránu neměl nikdy daleko. Jednoduše jsem odešel. Katku jsem potkal za dvacet let. Poznala mě ona, já ji ne. Jak kdysi zpíval Neckář. …mají jinou tvář a jiná příjmení… Poznala, oslovila. Šli jsme na kafe. První co mi řekla bylo. „Nikdy předtím a nikdy až dodnes mi žádný chlap neudělal to, cos mi udělal ty. Žádný chlap si netroufnul mě nechat s jiným jako bych neměla ani cenu té konzumačky. Připadala jsem si jak hadr.”
Smál jsem se, ale viděl jsem že i po dvaceti letech jí jdou z toho slzy do očí. Řekl jsem ji. „Víš měl jsem několik možností. Uraženě odejít a nechat ti tam věci, poprat se s tím frajírkem a nebo udělat to co jsem udělal.” A dodal jsem. „Zklamu tě, ale nelituji toho. Ptala se mě, „to děláš každý?” Byla udivena tím, když jsem ji řekl, že tohle jsem udělal vlastně jen jí. Přesto že jsem odešel a ukončil vztah a řeč nějakou ženou několikrát. Několikrát a nikdy stejně. Pokaždé jiným způsobem. Řídím se podle instinktu a pocitu.
Co z toho plyne? Pro mne jediné. Odejít tímhle způsobem, nebo podobným jako jsem se kdysi otočil na podpatku jedné dívce, která se mě pokoušela manipulovat a vyprovokovat k žárlivosti, že mi začala ukazovat své možné ctitele, kteří by mohli přijít na mé místo, je můj způsob zachování si sebeúcty. I onu dívku jsem potkal po mnoha letech a také ona mi vyprávěla o svém překvapení z mého chování. Stejně jako Katka i ona vlastně nakonec ocenila toto chování jako hodno úcty. Jenže mám ho doporučovat? A komu?
Otočit se na podpatku vyžaduje k instinktu také odhodlání a odvahu. Velmi mnoho lidí se bojí něco takového udělat, ze strachu aby nebyli sami. Sám jsem z osamění měl několikrát v životě strach. Mám jim říkat? „Musíte si zachovat svou sebeúctu. Sebeúctu si zachováte jen tehdy, když odejdete středem a za zvuku fanfár.”Tohle když budu závazně tvrdit, zcela určitě se najde někdo, kdo bude v takové emoční nouzi, že se pokusí tento způsob uplatnit. A nebude se v tom cítit dobře a nebude mít ani pocit uspokojení, jaké jsem tehdy při svém odchodu a při udiveném pohledu Katky cítil. Odvahu a odhodlání k něčemu nikomu nedám. To buď má někdo, anebo nemá.
Zcela určitě jsou jiné způsoby zachován sebeúcty, které fungují. Mám ozkoušeny tyto. Ty dvě ženy je ocenily a vlastně pochopily, že si nic jiného v tu chvíli nezasloužily. Těsně po mém odchodu z místa viděly situaci jinak a prožívaly ji jinak. Až z odstupem času byly schopny nahlédnout, a stejně ani jedné z mého chování nebylo dobře. Samozřejmě nejsem odpovědný za pocity druhých lidí. Jsem jen odpovědný za své chování. Ony se chovaly jak se chovaly a já z jejich chování vyvodil závěr. Jejich pocity z mého chování jsou jen a jen jejich.
Tehdy jsem udělal něco podobného jako jsem popsal v prvních kapitolách této knihy. Ukončil jsem hovor, neusiloval jsem o změnu, protože se mi úsilí v tu chvíli zdálo jako marnění energie a ztráta času. Možná za pět let bych za tou Katkou zašel a řekl. Poslouchej Katko, jestli chceš aby to mezi námi pokračovalo, tak se rychle vrať ke stolu. Udělal bych tohle za předpokladu, že bych měl na onom pokračování zájem. Stejně jako jsem to udělal mnohokrát s onou ženou s hrníčkem. 27x ano, po 28 ne.Milá Katka buď by se vrátila a pokud ne zařídil bych se zase jinak. Z toho plyne, že sice lze redukovat psaní knih na telegrafické sdělení, ale z telegramu jsou málokdy srozumitelné souvislosti. V podobných situacích se dá reagovat pokaždé jinak. Na život není forma. Alespoň podle mne.
Mohu se rozhodnout, že žena, která mě chce trestat způsobem jako Katka je pro mne natolik cenná a její přítomnost mě v očích druhých řadí někam kde chci v jejích očích být, že nikdy neodejdu a budu se kochat tím, že alespoň občas jsem majitelem takového klenotu. Mohu se rozhodnout, že ta Katka nestojí ani z a těch patnáct korun co tehdy stála dvojka bíleho vína, že si klidně zaplatím svoje, nechám její konzumační lístek na stole i s kabelkou a odejdu a nebudu se starat o to co se s tím stane. Protože tehdy ztráta konzumačního lístku byl docela problém. Včetně ztráta kabelky s doklady.
Rozhodl jsem se jak jsem se rozhodl. Podle svého pocitu a podle ceny, kterou Katka tehdy pro mne měla. Stejně jakou měla žena na začátku této knihy. V obojím případě jsem ukončil řeč a šel si za svými záležitostmi. Obě ty ženy mě opustily z důvodu mého chování k nim. Z důvodů rozporů. Jednu jsem potkal po dvaceti letech a šel s ní na kafe. Druhou jsem potkal po dvou letech a při setkání ji bez pozdravu obešel.
Které chování je správné a které nesprávné? Z mého hlediska záleží na pocitu, na naladění. Kdo chce může následovat moje způsoby. Ale na vlastní riziko. Tohle chování vyvolává u druhých lidí emoce. Ještě dnes, když tuhle příhodu vyprávím, mnohé ženy se orosí. S oběma jsem v jistý čas ukončil řeč. Ukončil ji přesně tehdy, kdy daly obě najevo, že má hodnota v jejích očích klesla.Nemám potřebu usilovat o větší cenu v očích té, toho, kdo se mě pokouší trestat za názor, způsob pohledu na život.
Je druh ulice v panelovém sídlišti a je druh ulice na Pražském Starém městě. Oběma chodí lidé, jezdí auta, jsou na nich obchody. Jedna je postavena podle jasného plánu, který zachovává stejné prvky. Jedna budova se téměř neliší od druhé. Ta druhá má základní půdorys, ale každá budova je jiná, jiná architektura jiný styl.
Nebo americká města. Účelné, praktické a bydlet bych v nich tak moc nechtěl. Jsou příliš naplánované. Stejně tak kdybych měl prostředky a větší možnost si vybrat, místo bytu na sídlišti, bych bral byt na Malé Straně. Mám takové prostředky jaké mám a podle toho žiji. Podobně jako s bydlením, mám možnosti odchodu ze vztahu. Používám prostředky, které mám, které umím a na něž se cítím. Někdy objevím nové. Ale vždy je to na základě zkušenosti, tréninku a pocitu.
Pokračování někdy