V předchozích kapitolách jsem se zabýval chováním lidí, se kterými jsem ukončil řeč. Ukončil jsem řeč, protože jsem nabyl dojmu, že už mi hovor s nimi nic neposkytuje. Tedy poskytuje. Jen potíže.
V předchozích kapitolách jsem se zabýval chováním lidí, se kterými jsem ukončil řeč. Ukončil jsem řeč, protože jsem nabyl dojmu, že už mi hovor s nimi nic neposkytuje. Tedy poskytuje. Jen potíže. Také jsem hovořil o lidech, se kterými jiní lidé ukončili řeč, nebo oni sami ji z někým ukončili. Řeč je velmi důležitým prostředkem k životu s ostatními lidmi. Skoro vždy platí že jak s lidmi mluvíte, mluví oni s vámi. Pokud je to jinak, zřejmě nastávají potíže. V tomto pojednání, neboli sbírce příběhů ruzných lidí se ukazuje, že jisté druhy chování vyvolávají stejnou reakci kohokoliv a kdekoliv na světě . Mluvím o chování a jedním dechem mluvím o sebeovládání.
Manipulace a dost často vydírání spočívá často v tom, že slyšíte. „Jsem takový a v žádném případě to nehodlám změnit.” Z mého hlediska na tohle prohlášení, pokud nejste lidé živící se terapii a nemáte na onom člověku nějaký zvláštní zájem, existuje jediná možná odpověď. „Je-li tomu tak, musíš si najít jiného člověka k hovoru. Nejsem na světě proto abych tě měnil, mám dost starostí ze svojí změnou.” Myslím, že tohle v téhle knize není řečeno poprvé.
Klidně na lidech ve svém okolí chci aby, pokud jsou v mé blízkosti zbytečně nehlučeli, nepáchli, nestrkali mi prsty do talíře, což obzvlášť nesnáším a nehodlám si na tenhle nešvar ani zvykat. Docela jsem chápal své ženy, když na mě chtěli abych nosil čistou košili, měl vyčištěné boty a nemluvil před dětmi sprostě, neřval na ně. Ne všechny požadavky jsem beze zbytku plnil a plním, ale pokud chci z někým být, jednoduše se chovám tak aby moje chování mělo co nejméně třecích ploch.
Zrovna tak chci na svojí ženě, aby mě nerušila při práci křikem, žárlením, nedělala některé věci, které nemám rád. Stále a stále o těch věcech vyjednávám. Partnerská řeč, je řeč neustálého vyjednávání. Nic není na věky, nic není co by se jednoho dne nedalo změnit.Pokud se změnit nedá, jak jsem ujišťován, odcházím. I to je změna.
Byly doby, kdy jsem považoval za největší pohodu strávit s ženskou den a noc a den v posteli, oba nazí a milující se až do úplného vyčerpání. Samozřejmě jejího. Tenhle cíl měly i ony, takže jsme se většinou v těch prioritách sešli. I tohle se časem změnilo. Už to netrvá tak dlouho a mám i myšlenky na jiné věci. Třeba Solaris, nebo psát knížky.
Malér většinou nastane a to až do ukončení řeči, když se pokoušíte vysvětlit své ženě, kolegyni, dceři, manželovi, otci, že: Fotbal, vyšívání, chození po horách, filozofování a já nevím co všechno ještě dalšího, není činnost, jež je hodna slušného, kultivovaného člověka. Začnete se zaštiťovat tradicí, morálkou. Jednoduše manipulujete druhého člověka ke svému vidění světa. Většinou tohle chování má za následek, že místo rozumějícího partnera, kolegy, milenky máte jen dalšího nepřítele. Vyrobit si nepřítele je snadné. I to už v téhle knize bylo řečeno.
Pro mnohé lidi je nepřítel ten, kdo má jiný názor. Tihle lidé jsou nešťastníci, jež jsou věčně ve zbroji pravdy, morálky, plus správného vkusu. Vedou nesmiřitelnou válku (a často to tak i hrdě nazývají) proti všemu, co odporuje jejich přesvědčení o míře a vkusu. Bojují a mnohdy se ocitnou v izolaci pro hluchost. Vada sluchu zabraňující jim slyšet druhého člověka. Mnozí lidé s nimi přestávají mluvit. Nikoliv protože říkají nesmysly, ale jen proto že mají pocit zbytečnosti v jejich přítomnosti.
Být zbytečný, je přijatelná pozice pro málokoho. Většinou, pokud mám někde pocit zbytečnosti, v tichosti odcházím a hledám si jiné společenství, jinou osobu, která mi dokáže poskytnout pocit potřebnosti. Docela chápu, že jsou lidé jež potřebují obecenstvo, potřebují klaku, která ji dává najevo jejich důležitost, ale tuhle roli se mi nikdy hrát nechtělo.
Mít vlastní názor je pro nejisté lidi nebezpečné, nejistí lidé nepotřebují názor, potřebují neochvějnou pravdu. Jakmile se jejich neochvějná pravda začíná otřásat, otřásá se i jejich život. Ti co jejich pravdy zkoumají, jsou zpochybňovači, kteří nejsou na jejich straně. Jsou proti nim. tak je vnímají, tak se k nim chovají.
Jestliže nelze změnit člověka osobnostně, ale jen přes jeho chování, náhled a porozumění, plyne z toho jeden závěr. Pro mne jako terapeuta i člověka je nepřijatelné být tím, který někoho omezuje svými požadavky jestliže pro něj samotného moje požadavky nemají smysl. Lidé spolu mluví protože řeč má pro ně smysl. A dělají spolu věci, které mají společný smysl. Alespoň tak jsem tomu rozuměl a doposud rozumím.
Ztratí-li řeč a konání smysl je z mého hlediska zbytečné pokračovat. Smysl řeči není jediný.Je jich několik. Lidé se seznamují, jejich řeč plyne volně, většinou se mluví žertem, ale smysl onoho žertování je pokus zjistit, jak si stojím v očích druhého. Tenhle způsob řeči má smysl třeba při seznamování. Ale používat ho při opravě rodinného domku a nebo výpravě do cizí země, pak ztrácí smysl, protože ztrácí srozumitelnost. Neposkytuje jasnou informaci o skutečných potřebách jejichž uspokojení povede k dokončení opravy, nebo úspěšného absolvování výpravy.
Jedna věc je žertovat ze slečnou o jejich přednostech při seznámení, druhá, když se počítají zásoby při vysokohorské expedici. Tedy pokud mi má partnerka vytrvale opakuje, že nic nechce řešit, nechce slyšet o nepříjemnostech, pak mi dává informaci, že je nastavená jen na příjemné. Pak se samozřejmě mohu rozhodnout, že smysl takového vztahu je důležitý jen pro ni, ovšem pro mne nikoliv.Nedojde k protnutí našich cílů. Mnohokrát jsem zažil, že jsem se ucházel o nějakou ženu a ona s e mnou laškovala. Laškování chápu klidně na začátku onoho seznamování, kdy slouží k testu. Takový test je legitimní.
Jestliže ovšem nabudu dojmu, že slečně slouží pouze ujištění její hodnoty, a neuvažuje o možném partnerství, pak už dál svoji energii neinvestuji do projektu, který z mého hlediska ztratil smysl. Zmlknu, opustím slečnu, nesnažím se operovat pojmy jako je slušnost a srozumitelnost plus ochota se vyjádřit přímo. Nehraji hru na hádanky ani se nemám chuť trénovat v trpělivosti, jak mě mnohé nabádají. Většinou jejich nabádání v tomto směru vnímám jako pokus mít mě v záloze, nikoliv jako zkoušku zda jsem dostatečně zamilovaný.
Nakonec, některým zkouškám se klidně vyhnu, neboť pro mne nemají smysl. Slečna má právo si mě zkusit vyzkoušet, ale právo neznamená nárok na absolvování. Tedy i ona riskuje, že se mým odmítnutím podrobit se její zkoušce vystavuje riziku ocenění. Může zjistit, že její cena není zas až tak vysoká.
Pokračování někdy