Jsem volič a být volič není tak jednoduché. Abych volil, musím najít
Jsem volič a být volič není tak jednoduché. Abych volil, musím najít
správnou stranu, která mi poskytne, co žádám, dá mi vše, co potřebuji a ve
výši přímo vrchovaté. Pokud taková strana není, nevolím!
Takové a jiné podobné výroky občas slýchávám, nebo čtu na sociálních
sítích. Další výroky jsou. „Nikomu nevěřím, ze všech jsem zklamaný,
všichni lžou a podvádějí. Nevolím!” Naprosto neberu nikomu jeho názor.
Připomínají mi tahle tvrzení a komentáře tvrzení a nářky lidí, kteří by
všechno chtěli, ale jsou ochotni, proto, aby se nemuseli mýlit, neudělat
raději nic. Protože, kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Takový falešný pocit neomylnosti. Potkával jsem ty lidi celoživotně.
Vzdělané, nevzdělané, vždy s pocitem vševědoucnosti sdělovali své
poraženecké postoje, pod hesly: „Nedá se nic dělat, všechno je marné,
nic nemá smysl.” Dokázali si je vždy omluvit, zracionalizovat.
Nechci se jim vysmívat, docela je chápu. Pocit neomylnosti usnadňuje z
krátkodobého hlediska život, umožňuje svalit vinu za své případné neúspěchy
na vládu, na ty ostatní a umožňuje být líný a ještě vypadat jako mudrc.
Mudrc, který si dokázal zařídit život, aniž by na sebe vzal odpovědnost.
Rád říkám svým klientům, pokud se takhle chovají, a oni se většinou tak
chovají: Užij si to, frajere. A oni si to užijí, se všemi důsledky a
se všemi dopady. I když, pravda, mnozí, když na ně dopadnou následky jejich
nečinění, jejich nezdrženlivosti, vydají se prosit o pomoc do blázince.
Jenže kam půjde polovina národa, co nevolí? Do kterého blázince?
Takže ohnou hřbet, budou polykat urážky, budou nadávat, budou si vyprávět
vtipy, a zároveň se ujišťovat, jak ti Češi jsou na jednu stranu vovce, na
druhou, jak jsou úžasní, když si ze všeho dělají srandu. Jaroslav Hašek
kdysi založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, která měla i hymnu.
Pamatuji si z ní slova: Voliči v tomto městě, svou bídu v kravín vneste,
nuž v boj, nuž v boj, za pokrok mírný.
Za toho Rakouska byl český volič aktivní, dokonce věřil, že je možné něco
díky volbám změnit a dokonce i měnil. Lidé byli mnohem méně vzdělaní, tedy
ve své většině, a mnohem více samostatnější, ve své většině. Mimo socanů,
kteří hlásali taková ta hesla: Již vzhůru psanci této země, již vzhůru
všichni, jež hlad zhnět, již duní právo v jícnu země a výbuch zahřmí
naposled… Čímž chtěli naznačit, že si to se všemi nakonec
vyřídí jako v pařížští komunardi, všichni věděli, nebo aspoň tušili, že když
se nepostarají, umřou hlady. Dokonce ani za toho Rakouska-Uherska lidé hlady
neumírali.
O ty nemohoucí měla povinnost se postarat obec, ten zbytek, co nechtěl
pracovat, a zpívali si onu známou žižkovskou píseň práce: Ručičky nebojte
se, vy dělat nebudete, však vy se práci, však vy se práci vyhnout
dovedete… Písnička je to vtipná, za Rakouska-Uherska se lidé
opravdu nadřeli, život nebyl ani trochu lehký, ale tolik kňučení na poměry
snad ani nebylo. V mládí jsem četl takzvané sociální romány. Byly v nich
popisy hodně těžkých situací, bída byla nepopiratelná, ale jestli jsem něco
pochopil z toho, co jsem kdysi dávno přečetl, tak největší hanba byla, když
se někdo ocitl v situaci, kdy byl odkázaný na milosrdenství druhých.
Socani všeho druhu celé roky říkali, že dostat polévku a oblečení v
charitě je ponižující a oni to ponižování odstraní. Dnes, jak se zdá, už jen
málokdo bere jako ponižující si vypsat formulář na sociální podporu
a dávky ty a ty, místo toho aby se postaral o sebe, choval se jako člověk,
který má povinnost si zařídit život a až naposled žádat o pomoc. Dnes mnoho
lidí žádá o pomoc, aniž by se pokusili zlepšit svou životní situaci. Podle
socanů tohle rozhodně je mnohem méně ponižující.
Pláčí, naříkají, životní úroveň mají takovou, jaká byla před sto lety
nepředstavitelná. Díky kapitalismu. Volit jsou jít líní. Protože pokud jim
hned někdo nepostaví zlatý zámek a pečení holubi nelétají přímo do huby, tak
to není ono. Jsou zklamaní, zapšklí, otrávení a mají blbou náladu. Málo jim
rozdávají z cizího. No, tak ať si to užijí. Nakonec, pesimismus je také
životní program. A jak říkal starý Česnek z Blatnice, kde jsem kdysi žil: „Blbost je také Boží dar, ale malej.” Jo jo.