Můj i tvůj job

Čas od času mi někdo vytkne, že moje poznámky k závislosti a

Čas od času mi někdo vytkne, že moje poznámky k závislosti a
spoluzávislosti jsou mimo. Už jsem si zvykl na to, že lidé mají své
představy o tom, co v terapii závislosti funguje a nehodlají své
postoje jen tak lehko změnit.

Zastávám názor, že žít se dá s kýmkoliv, dokonce i s alkoholiky,
feťáky a hazardními hráči. Jen kam má zkušenost sahá, tak se všemi
těmi jmenovanými, jen těžko. Myslím si tohle na základě nejen své
osobní zkušenosti se svým opileckým otcem, ale i na základě svých
terapeutických zkušeností, které jsem nasbíral během těch 23 let, co
se živím jako terapeut závislých.

Jestliže napíši větu Máš právo se mýlit a v omylu setrvat,
nakonec, jen ty sám poneseš důsledky svých omylů. Pak vím, že tomu
tak bude. I přesto, že jsou jeho chováním zasažení i jiní
lidé. Nijak se netajím tím, že nejsem příznivcem takzvaného
pomáhání závislým. Ani rodinnými příslušníky, ani kolegy, nebo
kamarády.

Ta pomoc jen a jen deptá lidi (včetně některých naivních terapeutů)
kolem závislých, kteří jsou sami schopni vzít na sebe ono břemeno
odpovědnosti, kterému se dost dlouho úspěšně vyhýbají. Závislí mají
schopnost dost dlouho vyvolávat v lidech kolem sebe pocit
viny. Pocit viny za svá selhání, neúspěchy, neochotu jak už bylo
řečeno vzít na sebe odpovědnost.

Takže, ano mnozí závislí dokáží ublížit lidem kolem sebe, ale jen
z toho důvodu, že si ti lidé nechají ubližovat. Nechají se
přesvědčit, že jsou odpovědní za životy, úspěchy, nebo neúspěchy,
případně se chytí do pasti své pýchy, která jim velí vzít na sebe
břemeno, které je nad jejich síly. Například převýchovu závislého k
obrazu svému. Což se jim nepovede.

Když mi aktivní manželka zavolá, že chce řešit problém závislosti
na alkoholu u svého manžela, doporučím ji, aby napřed přišla
sama. Ona většinou oponuje, někdy případně souhlasí, aby nakonec
přivedla svého muže, který nemá žádnou potřebu něco měnit a očekává,
že ho napravím podle jejích představ.

Nedodrží dohodu a v ten moment se projeví její spoluzávislost. Ona
sama si potřebuje uvědomit, co je v její moci a co nikoliv. A co je
její odpovědnost a co nikoliv. Oba dva mají mírně pokroucené
představy o svých možnostech a právech.

Já docela chápu, že ona dobrá žena má toho chlastu u svého muže
plné zuby. Bojí se o děti, bojí se budoucnosti, bojí se pomluv, že
není dobrou ženou, bojí se soudů okolí, že se dost o muže nestará,
proto on pije. Mohl bych těch důvodů napsat více, myslím že tohle
postačí. Bojí se a dělá všechno proto aby ji ten muž toho
strachu zbavil. Zbavil tím, že se změní.

Stejně tak se bojí rodiče, kolegové, kteří kryjí do určité doby
svého kolegu, chtějí mu pomáhat, rodiče zaplatí za svého syna hráče
jeho dluhy v naději, že mu pomohou. Vezmou si dokonce na úhradu těch
dluhů úvěr. Bohužel jemu nepomohou, neb ho ujistí, že hrát může dál
a většinou se sami díky své pomoci dostanou do takové situace, že
mají existenční potíže. Když je před tímhle krokem varuji slyším:
„Přeci ho v tom nenecháme, musíme mu pomoc. Vy tomu vůbec
nerozumíte.”

Ano tohle všechno se děje a říká se tomu spoluzávislost. Záměrně
nemluvím o malých dětech. Ti na rozdíl od dospělých jsou odkázáni na
své rodiče, prarodiče, pěstouny atd. Jenže ti dospělí mají všechny
možnosti jak zabránit svému debaklu, do kterého se zcela nepochybně
dostanou, při zachraňování a pomáhání výše uvedeným, těm
závislým.

Nechali si ublížit a cítí svou ochotu nechat si ublížit jako
křivdu. Podobně jako ti závislí nejsou ochotni připustit, že za míru
ubližování nesou svou odpovědnost, stejně jako nejsou ti závislí
ochotni připustit svou odpovědnost za své maléry. Za ty vždy mohou
jiní. Jak podobné.

Občas čtu komentáře tohoto typu:
To je ale hovadina ! : Ty vyslechnu, řeknu jim: „Máš právo se mýlit a
v omylu setrvat, nakonec, jen ty sám poneseš důsledky svých omylů.”
-Kdyby ten člověk žil na pustém ostrově, tak možná ano. Ale málokdo
žije bez ostatních lidí.Casto jeho jednáním trpí spousta ostatních
lidí. Není to tak jednoduché, jo jo.
Na ty odpovídám podobným blogem, jaký zrovna čtete.

Jestliže si nechají dospělí lidé pod rouškou pomoci ubližovat i
přesto, že mají možnost se vzdálit, aby ten závislý pochopil, že
pokud nezmění své chování, zůstane sám a jen a jen sám ponese
důsleky svého konání a chování, pak mají jen co si zvolili.

Vzpomínám na výrok jedné své klientky, která měla také to
„štěstí,” že vyrostla v rodině opilce.
Když jsem se ptala matky, proč dopustila tu hrůzu, kdy nás
nakonec vysvobodila smrt táty,
odpověděla mi: Myslela jsem, že potřebujete tátu abyste mi to
jednou nevyčítali.Tak jsem se mu snažila pomoc. Řekla jsem
ji: Tak ti děkuji maminko, to jsi mi opravdu pomohla. Akorát, že
jsem se z té tvé pomoci tátovi vzpamatovávala v terapii pár
let.

Ona klientka měla aspoň to štěstí, že se závislou nestala. Jen tou
obtížně navazující vztahy a velmi nedůvěřivou k mužům jako
takovým. Ne vždy se závislost těm dětem vyhne. Většinou kopírují
chování svých závislých otců a matek. Bohužel. Pak pokud mají
štěstí, dostanou se do terapie a dost dlouho se učí žít jinak a
vidět svět jinak a myslet nikoliv jako závislý, ale jako svobodný
člověk. Což je možná na té terapii závislosti to nejobtížnější.

Rád říkám lidem. „ Rozcházet se nemusíte, někdy stačí se jen
vzdálit do bezpečné vzdálenosti, jak pro vás, tak pro vaše děti. Že
to nejde? Ale jde, jen najít odvahu a uvědomit si, že roky života se
závislým/lou vám nikdo nevrátí, nikdo nic nenahradí. Nepomáhat, ale
být prospěšní. Prospěšní tím, že si řeknete, že tohle nemáte
povinnost snášet a pokud ten dotyčný/ná chce s vámi žít, musí něco
proto udělat. Změnit chování a časem myšlení. Je to jeho job, stejně
jako je váš job změnit své chování a myšlení. Vy také totiž musíte
něco udělat aby jste se zachránili. Jo jo.