Biftek a rokenrol

Slavím státní svátek poslechem rokenrolu a pojídáním bifteků. Tahle kombinace mi tohle přijde velmi důstojná a odpovídající tomu dni.

Slavím státní svátek poslechem rokenrolu a pojídáním bifteků. Tahle kombinace mi tohle přijde velmi důstojná a odpovídající tomu dni.

Bolševik rokenrol moc nemusel. Tedy on ho nemusel vůbec. To že se s ním jakž takž smířil a toleroval ho, bylo dáno tím, že jsme opravdu, ale opravdu ty sovětské častušky nemuseli. Jistě, byli mezi námi i tací, co se tvářili při častuškách nadšeně a bigbít brali jako ideologickou diverzi, bylo jich občas dost a dost, ale přeci jen na rokenrol a bigbít se jinak trsá. Tak časem sklapli.

Pamatuji, jak mi ti staří dělničtí páprdové, co byli kdysi dělníky, leč časem se stali funkcionáři, vysvětlovali, že na ten rambajz slyší jen a jen primitivové. Inu, zůstal jsem primitivem do svých šedesáti šesti let. Jo, rokenrol a svíčková, to bylo za totáče poměrně nedostatkové zboží. Domácí nabídka v mase a produkce v rokenrolu, nebyla až tak rozmanitá

O banánech a vložkách, plus toaletním papíru je tohle obecně známo. Svíčková, játra, cigarety Sparty, bylo dalším takovým zbožím. Inu socialismus vynikal ve vytváření nedostatků v zásobování obyvatelstva. Nedostatek ve všem šel socialistickému hospodářství vlastně zcela sám. Nemuseli bolševici vyvíjet nějaké extra úsilí.

Pochopitelně v šedesátých letech, bylo ještě „snadné” argumentovat válkou a kapitalistickým embargem. Problém byl v tom, že ono to ani embargo nebylo. Jen nebylo s čím obchodovat. Pokud bylo, pak se devizy používaly na jiné účely. Kulaky rozkulačili, vytvořili JZD, a bum, nedostatek masa, nedostatek čehokoliv. Šunka jen někdy, byla drahá, pokud byla. Rajčata, papriky v létě a na podzim. Na dovoz něčeho takového prostě nebyly peníze. Koruna nebyla směnitelná.

Takže si vlastně tím biftekem užívám ten dnešní dostatek. Ano je drahý, tedy z dnešního hlediska, ale je. Mám na něj a nejsem žádný buržoazní živel. Černý čaj, který teď piji, ten anglický, jsem za totáče nikdy nepil. Prostě byl gruzínský, byl chválený, jak je skvělý, občas byl i indický.

Ale jo, byli jsme mladí, snášeli jsme ty věci poměrně s nadhledem. Tedy alespoň já. Vyrostl jsem v bytě 1+1, bez uzavření jak se tehdy říkalo, měli jsme u činžáku velkou zahradu, kde byly ovocné stromy a nájemníci měli své záhonky, měli jsme psa a králíky, matka ještě krmila husu, kterou jsem měli v kůlně. Uhlí se skládalo do sklepa, dřevo v dřevníku, musel jsem dost často dřevo nařezat a naštípat.

Žili jsme jak jsme žili, hlad jsme neměli a nebyla nám zima. Zrovna dnes ráno jsem měl sem, kdy jsem byl zase kluk, kolem 12-13 let a zrovna jsem s kluky Nygrínovými páchal na Kvádrberku nějaká alotria. Ty jsem s těmi hochy, nejen s Vaškem a Tondou, ale s dalšími pásky páchal neustále. Kamenická ulice je souběžná s Riegrovou v Děčíně a jsou mezi nimi velké zahrady, kde se děly věci. Kluci i holky. Navštěvovali jsme se, znali jsme se, bylo to skoro svět jak na vesnici.

Patřím do první generace, která se v pohraničí, jak se říkalo tehdy, kdy většina lidí přišla takzvaně z vnitrozemí, narodila. Nám ten svět přišel normální, naši rodiče byly odjinud. Byla to prvorepubliková generace, prošli válkou, svět vnímali jinak, než potom my. Byli jsme v těch šedesátých letech ještě chudí všichni. Tam kde se dnes nedá zaparkovat, stáli na celé ulici, která je asi tři kilometry dlouhá pět šest osobních aut. Na ulici jsme si hráli, na ulici jsme se shromažďovali, vyrostli, z ulic jsme vyráželi do okolních lesů a luk, co jich kolem Děčína bylo. V partách i sami jako jednotlivci.

Kde jsou moji tehdejší kamarádi moc nevím. Odešel jsem, pak jsem se po létech vrátil, mnozí už byli pryč, pak jsem odešel znovu a zatím se nevrátil. O svých kamarádech vím málo, nebo nic. Ale vzpomínám na ně. Jako děti jsme ten totáč nijak úporně nevnímali, většinou jsme byli z dělnických rodin, žili jsme podobně chudě, ale smutní jsme z toho nebyli. Až potom, kdy jsme začali dospívat, zjišťovali jsme, že svět je trochu jiným, než nám soudruzi líčili.

Sedmdesátá a osmdesátá léta, to nebyly nebyly moc příjemné roky. Já se snažil si je zpříjemnit, co šlo. Bolševik už tolik veřejně nehlásal ten třídní boj, sice ho vedl s neztenčenou silou, ale už ne tak okatě. Domy se rozpadaly, ulice vypadaly jako když ta druhá světová válka skončila včera. Nic nešlo, postavit nebo opravit dsům byla akce na roky, jen bylo o něco víc toho masa, plus ty základní potraviny, nedostatky různého zboží opět přicházelo ve vlnách a stále nám soudruzi slibovali zářné zítřky.

Jo, slibem nezarmoutíš. Tak ten život proběhl, bylo v něm dost zajímavých lidí, událostí, věcí. Mít dostatek je důležité. Není nutné na lidech chtít aby trpěli nedostatkem. I když, neměl jsem nikdy v životě všechno, co jsem si přál, ale vždy jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Snad proto už dlouhá léta beru jako nedůležitější svou osobní svobodu. Věci se dají vždy nějak opatřit, ale svoboda ta není zas tak samozřejmá.

Jestli mi na bolševikovi něco vadilo, tak přesně ten ideologický boj s třídním nepřítelem, kdy nepřítel byl každý, kdo měl jiný pohled na svět. Měl rád třeba ten rokenrol a chtěl dost masa na biftek. A přál si banány bez fronty a muziku v rádiu i jinou, než sovětskou.

A snad proto mi dnes opravdu začíná vadit, že se znovu ukazují lidé, kteří si osobují právo mi kázat, jak mám svět vnímat, vykládat a rozumět mu. Tak to ne soudruzi, sluníčkáři a feministky. Já mám právo vidět svět jak chci a rozumět mu jak chci a říkat, co chci. Okřikování, ideologických lží a manipulací jsem si za totáče užil dost. Takže nějak nehodlám to samé prožít znovu. Jo jo.