Mnoho povolaných, málo vyvolených

Čas od času zaslechnu názor, že sdílet s někým jeho umírání je vlastně dar. Pro toho sdílejícího. Možná je, možná není. Naposledy jsem něco takového slyšel včera. Docela mne to popudilo.

Čas od času zaslechnu názor, že sdílet s někým jeho umírání je vlastně dar. Pro toho sdílejícího. Možná je, možná není. Naposledy jsem něco takového slyšel včera. Docela mne to popudilo.
Zažil jsem ono doprovázení několikrát, vždy mne to velmi vyčerpalo. Byli to lidé blízcí i když je pravdou, že na konci u těch umírajících bylo většinou smíření, pro mne jejich smrt znamenal smutek, vyčerpání a mnohdy úlevu.

Netroufl bych si někomu říci, „udělej to či ono, protože na tom vyděláš. Dostaneš dar.” Mnohé jsem se naučil, dost věcí pochopil, dost nepochopil, případně jsem spíše ani nepátral po něčem hlubším.

Viděl jsem umírat mladé ženy, na rakovinu dělohy, které chtěly žít a nijak nemohly pochopit proč mají umřít tak mladé. Dodnes přemýšlím, jestli mne to obdarovalo, jak pravila jedna mladá dáma na zkoušce v neděli. Pamatuji si dobře jejich smutek a zoufalství a svoji bezmoc.

Stejně tak jsem se cítil bezmocný, když umíral kamarád, který sice dokázal prodloužit svou prognózu ze dvou měsíců na dva roky, ale v posledních chvílích velmi, ale velmi nechtěl umřít. Ani jsem se tomu nedivil. Mohl jsem se maximálně modlit za jeho duši. Nic víc.

Díky těm stručně načrtnutým zkušenostem, vím jedno, není to nic lehkého a jednoduchého. Taková prohlášení vypadají velmi ušlechtile, ale být třeba terapeutem onkologických pacientů, je tak obtížná záležitost, že většina z nich po určité době končí jako vyhořelí jedinci. Netvrdím, že všichni, nebo, že nenacházejí smysl v tom, co dělají. Ale házet takovými hesly mi přijde více méně nebezpečné.

Podobně jako se zabývat terapií závislých. Každý, kdo se touto formou terapie začal zabývat, zjistil, že radosti málo, obtíží mnoho. Jistě, člověk se naučí spokojit se s málem, má radost z každého, kdo si polepšil a vrátil se zcela, případně aspoň dočasně do běžného života.

Viděl jsem spoustu nadšenců „záchranářů-spasitelů,” kteří nic zlého netuše, s představami plynoucími díky podobným prohlášením, vstoupili do pomáhající profese, aby nakonec zjistli, že hlušiny jsou tuny, drahokamů minimum. Vděku málo a požadavků a nároků ze strany klientů neskonale mnoho.

Z toho důvodu si dávám pozor na podobná prohlášení. Stejné jako líčit nebezpečné účinky drog. Taková líčení většinou vyvolávají jen chuť zkusit a otestovat. Občas ale ty konce. Nakonec jako ve všem.

Lidé vstoupí, očekávají zázrak a ona je čeká jen a jen dřina, občas malá radost a většinou jen smutek a bezmoc a vědomí, že sice trochu prospěli, ale to těm, co očekávají euforií a slibovaný dar většinou bývá málo. Že ze všeho nejvíc se musí oni sami naučit vyrovnávat se sami ze sebou a ze svých nenaplněných nadějí. Mnoho povolaných, málo vyvolených. Jo jo.